S přesností metronomu se na čtvercovém baletizolu v polostínu hravě rozehřívají Lukáš Karásek a Florent Golfier-Brechmann. V sérii lapidárních kroků, připomínající tanečky prázdninových animátorů v přímořských letoviscích, se sehraní performeři krok sun krok dostávají blíž a blíž publiku. Tento zdánlivě banální, repetitivní výjev divákům předvedou v obměnách téhož motivu ještě mnohokrát, pokaždé ale za sebou nechají větší a větší dávku hořkosti. Z kolegiálního souputnictví se nenápadně stává trpké neporozumění, jež plynule přerůstá v konflikt – jak vnější, tak vnitřní. Stejně jako v životě, rozeznat jednotlivé okamžiky přeměny je tu místy téměř nemožné. A přesně o to jde.
Pojem šedé zóny konfliktu tu získává další rozměr. V momentech, kdy se těla performerů do sebe na zemi vklíní jako při řeckořímském zápase a jejich svalová tenze je na maximu, se hranice mezi touhou toho druhého porazit a zároveň jej držet a nepustit smazává úplně. Díky citlivému, v jádru minimalistickému světelnému designu Zuzany Režné jsou navíc v těchto sekvencích jednotlivé končetiny k jednotlivým tělům jen těžko přiřaditelné, jedno jako by přerůstalo v druhé, což z performerů v pološeru vytváří jediné kompaktní ohnisko protichůdného pohybu. Tělesné znázornění paradoxu je z principu nemožné. (Ne)boj k tomu má ovšem tak blízko, jak jen to zákony fyziky dovolí.
Oba tanečníci velmi umně balancují na hranici vzájemného škádlení a všudypřítomné rivality. Od letmých pohledů přes ledabylé šťouchnutí do ramene až po otevřený souboj síly, oba protagonisté využívají ke komunikaci mezi sebou leckdy sotva postřehnutelné nonverbální projevy. Ty jsou ale tak výmluvné a rafinovaně vypointované, jako by mezi sebou vedli bouřlivou konverzaci. Navíc ze čtvercového „bitevního pole“ za celou hodinu stopáže ani jednou nevykročí, což choreografii činí sevřenější, intimnější. Při fyzickém kontaktu pak využívají vlastní rovnováhy, opozici sil a tělesných proporcí svých i toho druhého. I drobné změny v dynamice a nuance v jejich tělesném projevu vynikají díky převážně neutrálním výrazům v obličeji, což se chvílemi stává zdrojem cenného situačního humoru. Zapamatováníhodný je zejména jeden moment na samém konci, kdy Golfier-Brechmann provádí choreografii mechanicky, téměř unuděně, zatímco Karásek, ve snaze jej kompenzovat, předvádí totéž v až sebemrskačsky zběsilém tempu.
