Z duetu do duelu a naopak. Syrový i něžný (Ne)boj nejlépe vyznívá do ticha – rozhodně ale ne do prázdna
Jak se souhra zvrhne v souboj? Existuje přátelská rivalita? A kdy se ještě vyplatí usilovat o vítězství? Pražské Divadlo X10 se stalo dějištěm nonverbálního (ne)boje na kordy, který nemá vítězů ani poražených. Členové česko-francouzského kolektivu tYhle předvedli impozantní pas de deux o nuancích mezilidského konfliktu, kterému chvíli trvá, než se naplno rozhoří. Pak to ovšem stojí za to.
Foto: Matouš Ondra.
S přesností metronomu se na čtvercovém baletizolu v polostínu hravě rozehřívají Lukáš Karásek a Florent Golfier-Brechmann. V sérii lapidárních kroků, připomínající tanečky prázdninových animátorů v přímořských letoviscích, se sehraní performeři krok sun krok dostávají blíž a blíž publiku. Tento zdánlivě banální, repetitivní výjev divákům předvedou v obměnách téhož motivu ještě mnohokrát, pokaždé ale za sebou nechají větší a větší dávku hořkosti. Z kolegiálního souputnictví se nenápadně stává trpké neporozumění, jež plynule přerůstá v konflikt – jak vnější, tak vnitřní. Stejně jako v životě, rozeznat jednotlivé okamžiky přeměny je tu místy téměř nemožné. A přesně o to jde.
Pojem šedé zóny konfliktu tu získává další rozměr. V momentech, kdy se těla performerů do sebe na zemi vklíní jako při řeckořímském zápase a jejich svalová tenze je na maximu, se hranice mezi touhou toho druhého porazit a zároveň jej držet a nepustit smazává úplně. Díky citlivému, v jádru minimalistickému světelnému designu Zuzany Režné jsou navíc v těchto sekvencích jednotlivé končetiny k jednotlivým tělům jen těžko přiřaditelné, jedno jako by přerůstalo v druhé, což z performerů v pološeru vytváří jediné kompaktní ohnisko protichůdného pohybu. Tělesné znázornění paradoxu je z principu nemožné. (Ne)boj k tomu má ovšem tak blízko, jak jen to zákony fyziky dovolí.
Oba tanečníci velmi umně balancují na hranici vzájemného škádlení a všudypřítomné rivality. Od letmých pohledů přes ledabylé šťouchnutí do ramene až po otevřený souboj síly, oba protagonisté využívají ke komunikaci mezi sebou leckdy sotva postřehnutelné nonverbální projevy. Ty jsou ale tak výmluvné a rafinovaně vypointované, jako by mezi sebou vedli bouřlivou konverzaci. Navíc ze čtvercového „bitevního pole“ za celou hodinu stopáže ani jednou nevykročí, což choreografii činí sevřenější, intimnější. Při fyzickém kontaktu pak využívají vlastní rovnováhy, opozici sil a tělesných proporcí svých i toho druhého. I drobné změny v dynamice a nuance v jejich tělesném projevu vynikají díky převážně neutrálním výrazům v obličeji, což se chvílemi stává zdrojem cenného situačního humoru. Zapamatováníhodný je zejména jeden moment na samém konci, kdy Golfier-Brechmann provádí choreografii mechanicky, téměř unuděně, zatímco Karásek, ve snaze jej kompenzovat, předvádí totéž v až sebemrskačsky zběsilém tempu.
Nejde přitom o útvar čistě tanečně-dramatický. Performeři uplatňují i prvky akrobacie, některé kreace nápadně evokují silové sporty. Nejde ani o cirkusový akt, ač nádech tragikomické klauniády představení místy nezapře. Kořeny obou performerů do těchto končin sahají a něco ze šibalského cynismu z jinak seriózněji laděného představení nesmlouvavě čiší.
Svoji roli tu hrají i kostýmy, bílé uniformy nápadně připomínající historický šermířský oblek: kazajka s dlouhým rukávem, tříčtvrteční kalhoty a nezaměnitelné síťované helmy s maskou přes obličej. Monochromaticky odění performeři působí mezi oprýskanými stěnami jako dva bílí pěšci na šachovnici. Jediné, co tu chybí, je zbraň samotná. Performeři namísto toho mobilizují svá vlastní těla. Vizuální estetika šermu – v principu fyzicky málo kontaktního sportu – funguje nejvíce právě v okamžicích tělesného propojení performerů, ať už více, či méně agresivního. Nečekaná volba, která představení nejen vizuálně i tematicky rámuje, ale zároveň vytváří i originální vnitřní dynamiku pro interprety samotné.
Dramaturgicky se zdá první polovina trochu slabší než druhá, pocitově vleklejší a možná přespříliš enigmatická. Dlouho vlastně není jisté, jestli jde o vážný útvar, nebo nadsazenou karikaturu. Banálnost opakujících se kroků, které se v průběhu hodinového představení jako slábnoucí ozvěna znovu a znovu vracejí, odůvodňuje notoricky známá odrhovačka. Právě na ní je choreografie z velké části postavena, zazní ovšem teprve v poslední třetině představení. Její dozvuk pak zní člověku v uších ještě dlouho poté – ať chce, či ne. Část druhá, prostorově i režijně komplikovanější, se tak díky častějším choreografickým obměnám a větší vyhrocenosti emocí zdá skutečně syrová, a o to ryzejší.
Individualita obou tanečníků a jejich střídavě surová a dojemná „bromance“ je ovšem to, co relativně abstraktní kus skutečně prodává. Zatímco Karásek tu figuruje jako postava přísného, ale spravedlivého mentora, Golfier-Brechmann vnáší do představení dojem mladického nadšení a naivity. O to drastičtěji vyznívá strhující moment emocionálního kolapsu, kdy se v silovém vypětí vytrhuje ze čtverácké hry. V pravidelném, ač zrychleném rytmu nejprve lapá po dechu, snaží se ovládnout své třesem a křečemi paralyzované tělo, až se jako uzlíček nervů choulí v rohu vytyčeného bitevního pole. Sám se svým vlastním svědomím. Děsivě ostrý kontrast, který se vryje do paměti.
Právě osamění jako paradoxní výsledek konfliktu podtrhují zmíněné světelné efekty. Jeden z vizuálně nejpůsobivějších okamžiků přichází v druhé půli představení, kdy se v pomyslném ringu objevuje a opět mizí světelný čtverec. Prvotním impulzem tanečníků je mít čtverec pro sebe a druhého z něj za každou cenu vystrnadit. Jak se ovšem strategie jejich boje proměňuje, mění se i samotný cíl. Najednou se ani jednomu vyhrávat nechce, vzájemně se pod ostré světlo reflektoru násilně tlačí tak dlouho, až vyčerpaní přecházejí v letargii a dobrovolnou izolaci od druhého. O pomyslnou výhru už ani jeden z nich nestojí.
Právě v tom spočívá skutečně trefná metafora představení, jež přemýšlí nejen nad zrodem konfliktu, ale také nad tím, co všechno zbude v doutnajících troskách, ať už jde o bolestné vcítění se, či kapitulaci před vlastními argumenty. Ten nejtěžší souboj je totiž mnohdy ten, který svádíme sami se sebou. Inu, touché.
Psáno z představení 15. února 2025 v Divadle X10.
(Ne)boj
Autoři, performeři: Florent Golfier-Brechmann, Lukáš Karásek
Dramaturgie: Barbora Liška
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Ian Mikyska
Kostýmy: Stella Šonková
Pohybová spolupráce: Tomáš Wortner, Vojtěch Karásek, Kateřina Eva Lanči
Produkční zajištění: Ludmila Šindlerová
Produkce: tYhle
Partneři: Divadlo X10, CIRQUEON, Nová síť, Industra, SE.S.TA, Moving Station
