Nejde přitom o útvar čistě tanečně-dramatický. Performeři uplatňují i prvky akrobacie, některé kreace nápadně evokují silové sporty. Nejde ani o cirkusový akt, ač nádech tragikomické klauniády představení místy nezapře. Kořeny obou performerů do těchto končin sahají a něco ze šibalského cynismu z jinak seriózněji laděného představení nesmlouvavě čiší.

Svoji roli tu hrají i kostýmy, bílé uniformy nápadně připomínající historický šermířský oblek: kazajka s dlouhým rukávem, tříčtvrteční kalhoty a nezaměnitelné síťované helmy s maskou přes obličej. Monochromaticky odění performeři působí mezi oprýskanými stěnami jako dva bílí pěšci na šachovnici. Jediné, co tu chybí, je zbraň samotná. Performeři namísto toho mobilizují svá vlastní těla. Vizuální estetika šermu – v principu fyzicky málo kontaktního sportu – funguje nejvíce právě v okamžicích tělesného propojení performerů, ať už více, či méně agresivního. Nečekaná volba, která představení nejen vizuálně i tematicky rámuje, ale zároveň vytváří i originální vnitřní dynamiku pro interprety samotné.
Dramaturgicky se zdá první polovina trochu slabší než druhá, pocitově vleklejší a možná přespříliš enigmatická. Dlouho vlastně není jisté, jestli jde o vážný útvar, nebo nadsazenou karikaturu. Banálnost opakujících se kroků, které se v průběhu hodinového představení jako slábnoucí ozvěna znovu a znovu vracejí, odůvodňuje notoricky známá odrhovačka. Právě na ní je choreografie z velké části postavena, zazní ovšem teprve v poslední třetině představení. Její dozvuk pak zní člověku v uších ještě dlouho poté – ať chce, či ne. Část druhá, prostorově i režijně komplikovanější, se tak díky častějším choreografickým obměnám a větší vyhrocenosti emocí zdá skutečně syrová, a o to ryzejší.

Individualita obou tanečníků a jejich střídavě surová a dojemná „bromance“ je ovšem to, co relativně abstraktní kus skutečně prodává. Zatímco Karásek tu figuruje jako postava přísného, ale spravedlivého mentora, Golfier-Brechmann vnáší do představení dojem mladického nadšení a naivity. O to drastičtěji vyznívá strhující moment emocionálního kolapsu, kdy se v silovém vypětí vytrhuje ze čtverácké hry. V pravidelném, ač zrychleném rytmu nejprve lapá po dechu, snaží se ovládnout své třesem a křečemi paralyzované tělo, až se jako uzlíček nervů choulí v rohu vytyčeného bitevního pole. Sám se svým vlastním svědomím. Děsivě ostrý kontrast, který se vryje do paměti.
Právě osamění jako paradoxní výsledek konfliktu podtrhují zmíněné světelné efekty. Jeden z vizuálně nejpůsobivějších okamžiků přichází v druhé půli představení, kdy se v pomyslném ringu objevuje a opět mizí světelný čtverec. Prvotním impulzem tanečníků je mít čtverec pro sebe a druhého z něj za každou cenu vystrnadit. Jak se ovšem strategie jejich boje proměňuje, mění se i samotný cíl. Najednou se ani jednomu vyhrávat nechce, vzájemně se pod ostré světlo reflektoru násilně tlačí tak dlouho, až vyčerpaní přecházejí v letargii a dobrovolnou izolaci od druhého. O pomyslnou výhru už ani jeden z nich nestojí.

Právě v tom spočívá skutečně trefná metafora představení, jež přemýšlí nejen nad zrodem konfliktu, ale také nad tím, co všechno zbude v doutnajících troskách, ať už jde o bolestné vcítění se, či kapitulaci před vlastními argumenty. Ten nejtěžší souboj je totiž mnohdy ten, který svádíme sami se sebou. Inu, touché.
Psáno z představení 15. února 2025 v Divadle X10.
(Ne)boj
Autoři, performeři: Florent Golfier-Brechmann, Lukáš Karásek
Dramaturgie: Barbora Liška
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Ian Mikyska
Kostýmy: Stella Šonková
Pohybová spolupráce: Tomáš Wortner, Vojtěch Karásek, Kateřina Eva Lanči
Produkční zajištění: Ludmila Šindlerová
Produkce: tYhle
Partneři: Divadlo X10, CIRQUEON, Nová síť, Industra, SE.S.TA, Moving Station