Zabiják, Doma – O snění a nočních můrách

Doma. Foto: Michal Hančovský.

Autor Zuzana Rafajová

Večer otevíralo dílo s prostým názvem Doma Jana Štrachala pro pětici tanečnic (Adéla Kašparová, Daniela Kolková, Jana Maroušková, Natálie Podešvová, Adéla Voldrábová) a velké panely bílého plátna v pozadí, které performerky v průběhu zhruba půlhodinové choreografie zaplňovaly abstraktními kresbami nejrůzněji se proplétajících linií, téměř v duchu akční malby. Nálada na jevišti měla chvílemi až impresionistický nádech, snivost doplňoval zvuk zpovzdálí cinkající zvonkohry ve větru, která jako by připomínala letní bezčasí někde u vody či na samotě u lesa.

Bezstarostnost však postupně ustupovala vkrádajícím se pochybnostem a urputné snaze po jistotě, kterou si s domovem asi každý spojujeme, aby určitou tíživost následně rozbilo spontánní společné křepčení všech tanečnic. Pohybový slovník v sobě spojoval jak contemporary styly, tak techniky street dance, které se choreografovi povedlo s pochopením vzájemně propojit do funkčního celku, v němž rozvolněnost a určitá emoční niternost nacházela velmi dobrého partnera v přirozené roztančenosti a rytmičnosti. Problémem díla však bylo jeho nepříliš jasné sdělení, jakkoli se i z průvodního choreografova slova dá pochopit, že šlo nejvíce o volnou asociaci nejrůznějších obrazů a dojmů. 

Pakliže Doma bylo zvnitřněním snění, Zabiják Jaroslava Lambora zhmotňoval noční můru. Dílo inspirované vlastními zážitky choreografa a jeho matky zobrazovalo problematiku domácího násilí a nutno hned na úvod říct, že bez patosu, afektované srdceryvnosti, přílišné edukativnosti či emocionálního vydírání a urputné explicitnosti, což považuji za dvakrát úspěšné, je-li téma pro tvůrce natolik osobní. Ústřední postavu partnerem (Jakub Slovák) týrané ženy ztvárnila Tereza Holubová, na jejímž soustředěném, do hloubky prožitém výkonu celá inscenace stála a padala, a mladá tanečnice tak prokázala svou mimořádnou interpretační vyspělost. Její prožitky násobil pětičlenný sbor tanečnic (Simona Dejmková, Natálie Tunová, Anna Kroupová, Eva Rezová, Michaela Dzurovčínová) v jemných saténových negližé, které mohly být stejně tak dalšími oběťmi obdobných situací, jako i ostrůvky naděje či němými přihlížejícími neschopnými v bezvýchodných momentech pomoci.

Lamborovi se povedlo na jeviště doslova přenést tzv. syndrom vařené žáby, kdy si oběť zpočátku neuvědomuje, co jí hrozí, nevidí varovné signály či je z mnoha důvodů ignoruje, považujíc je za malichernosti, aby ve chvíli, kdy dojde k nejhoršímu, už bylo na únik příliš pozdě. Po tanečně pohybové stránce nepřinesla choreografie nic mimořádně nového či převratného, chvílemi drhla i celková dramaturgie kusu (např. úvodní pasáž s hlavní hrdinkou poslouchající hudbu z CD přehrávače, která jí očividně přinášela vnitřní klid, radost a samu sebe), ve výsledku však Zabiják měl kýžený přesah (mimo jiné i díky autorově matce, která se v samotném závěru objevila na jevišti), což je v případě děl zabývajících se nejen obdobnou tematikou nejzásadnější.

Závěrem je třeba dodat, že obě choreografie vznikaly během loňského akademického roku stiženého pandemií, příprava byla tedy o to obtížnější, bez možnosti pravidelně zkoušet a své nápady konzultovat. I z tohoto hlediska si oba tvůrci zaslouží určité uznání a přání inspirace do dalších let studia a tvorby.

Psáno z představení 2. září 2021 v divadle Ponec.

Večer studentů HAMU

Doma
Choreografie: Jan Štrachal
Hudba: Josef Kroupa
Kostýmy a scénografie: Kateřina Kuthanová
Světelný design: Tomáš Morávek
Umělecké vedení: Jan Kodet

Zabiják
Choreografie: Jaroslav Lambor
Hudba: Jaroslav Barášek
Kostýmy a scénografie: Anna Šmídová
Produkce: Kristýna Mazánková
Fotografie: Alice Lesko, David Smetana
Konzultanti díla: Jan Kodet, Lucie Holánková, Mirka Eliášová, Daniel Wiesner