Zadrhnuté Strašidlo cantervillské

Koncem dubna jsem se vydala na druhou premiéru Strašidla cantervillského v podání umělecké skupiny DEKKADANCERS. A přihodilo se mi to nejhorší, co se recenzentovi může stát – necítila jsem potřebu mít názor…

Strašidlo cantervillské. Foto: Serghei Gherciu

Strašidlo cantervillské. Foto: Serghei Gherciu

Změna oproti předloze, kdy sledujeme místo rodiny velkého hráče politicko-ekonomické sféry proslulou rodinu Ozzyho Osbourna (Mathias Deneux), je vcelku výmluvným posunem zejména pro tzv. generaci MTV, která na začátku milénia měla možnost sledovat život této rodiny v reality show The Osbournes. Tvůrci byli v tomto poměrně důslední, pro každého člena rodiny byl typický nejen vzhled „živé“ předlohy, ale i typická a známá gesta.  

DekkaDancers v Strašidle cantervillském. Foto: Serghei Gherciu.

Začátek inscenace je velmi efektní, zobrazuje příjezd rodiny do jejich nového domova, kde se díky zdařilé a minimalistické scéně umným a vtipným způsobem představuje nesnesitelná rozloha sídla. I následná seznámení s novou služebnou (perfektní Jonáš Dolník) a představení stěžejního bodu děje, beznadějné snahy o odstranění krvavé skvrny po zavražděné Lady Canterville, připomíná to nejlepší z grotesknosti DEKKADANCERS. Brzy se však ukáže, že velká očekávání nedojdou naplnění, neboť inscenace připomíná sled občas více, občas méně povedených vtípků, které se i při jinak příjemné stopáži 75 minut zdají být zdlouhavé a poněkud vyprázdněné.  

Profesně přitom není mnoho co vytknout, scéna je funkční, hudba z dílny multitalentovaných umělců, vystudovaných a aktivních tanečníků Alexe SadirovaOndřeje Vinkláta a Matěje Šusta udržuje humor i napětí; kostýmy Pavla Knolleho i v rámci dějového ukotvení připomínají Burtonovy Temné stíny a perfektně ladí nejen s estetikou, ale i celkovým pojetím inscenace. Choreografie je vcelku zábavnou variací na hudební videoklipy 80. a 90. let. Z tohoto trendu se lehce vymyká pouze tanec zdvojeného ducha Lady Canverville (Ifigenia a Ariadna Toumpeki), který působí démonickým dojmem bez větší humorné nadsázky. Jasně parodovaná je postava ducha Simona de Canterville v podání Marka Svobodníka, jenž je zároveň choreografem této taneční grotesky a svou roli si užívá ve všech okamžicích (v informacích na webových stránkách nelze dohledat Svobodníka mezi účinkujícími, lze se tak domnívat, že zaskočil za avizovaného Matěje Šusta). 

Strašidlo Cantervillské. Foto: Serghei Gherciu.

Osobně nejsem kritická vůči prvoplánovým vtípkům na jevišti – členové DEKKADANCERS už v minulosti ukázali, že jsou mistři v jejich využití takovým způsobem, který dokáže jednoduše znásobit působení dění na scéně. To se několikrát podařilo, například při čištění krve pomocí Pinkertonova šampióna v odstraňování skvrn a nedostižného cídiče, který se ovšem objevuje i v literární předloze, či například při šermířském zápase komentovaném Mathiasem Deneux, který mohl v lecčems připomenout komickou tvorbu některých tiktokových či instagramových tvůrců. Povedených okamžiků je více, což je dáno i interpretační schopností umělců, kteří dalece překračují obvyklé hranice „pouhých“ tanečníků, přesto se zdá, že Strašidlo cantervillské nefunguje a po chvilce začínáte ztrácet pozornost a zájem o inscenaci.  

Na tvorbě Dekkadancers vždy oceňuji schopnost odlehčit i jinak náročná témata. Možná v tom je problém se Strašidlem cantervillským. Dělat mrazivou grotesku z předlohy, která je sama o sobě mrazivě groteskní, nepřináší dostatečně velkou výzvu, kterou by bylo možné uchopit kreativním způsobem. Jako kdyby se tvorba DEKKADANCERS dělila na dva přístupy – zpracování náročných témat (ProměnaMechanický pomeranč) a na kratší skeče propojené do fungujícího celovečerního celku (Poslední večeře). V případě Strašidla cantervillského se zůstalo stát někde mezi nimi a to, co doposud fungovalo, se vytratilo.

Strašidlo cantervillské. Foto: Serghei Gherciu.

Přestože považuji Strašidlo cantervillské za možná nejslabší kus z dílny DEKKADANCERS, který jsem prozatím viděla, stále se jedná o soubor, na jehož tvorbu se vždycky budu těšit. Nejen pro zodpovědný přístup k profesi, ale i pro schopnost pracovat s nadsázkou a nebrat se příliš vážně. Možná právě díky tomu ty „vážnější“ kusy mohou mít mnohem větší zásah, než dvouhodinové emoční trýznění umělců i diváků. 

K představení chyběl program, což se stává u produkcí nezávislých umělců vcelku běžnou záležitostí. Rozumím tomu, že se i s ohledem na masivně stoupající cenu papíru ustupuje u méně reprízovaných děl od tištěných programů, nicméně vložit aktualizované informace na web, kde by si divák mohl zjistit alespoň jména tanečníků (s ohledem na výrazné líčení a kostýmy často nerozpoznatelných), by určitě nebylo na škodu.
 

Psáno z 2. premiéry dne 29. dubna 2022 na Jatkách78.
 

DEKKADANCERS: Strašidlo cantervillské

Libreto: Marek Svobodník, Štěpán Benyovszký podle Oscara Wildea

Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký

Choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Alex Sadirov, Ondřej Vinklát, Matěj Šust

Texty: Štěpán Benyovszký, Adéla Svobodníková

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Jan Hugo Hejzlar

Premiéra: 28. 4. 2022, Jatka78

 

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Dekkadancers

Jatka78

Praha

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: