Zažít sílu okamžiku

Zažít sílu okamžiku

Zažít sílu okamžiku

Na Tanci Praha 2014 vystoupil další host Cédric Andrieux. Projekt nesoucí jednoduše jen jméno interpreta byl sondou do jeho taneční kariéry. Nešlo tu však pouze o tanec, jak by se dalo předpokládat, ale neodmyslitelnou a podstatnou součást produkce tvořilo mluvené slovo. Tanečník Cédric Andrieux připravoval tento projekt dva roky za intenzivní spolupráce s Jérômem Belem, který je nejen ve Francii uznávaným choreografem. Bel připravil již několik takto roztančených autobiografií, například v roce 2004 pro tanečnici pařížské Opery Véronique Doisneau. A právě tento experiment Andrieuxe zaujal a přivedl ho k práci na vlastní zpovědi. Tanečník vstupuje na scénu v modrých teplákách se žlutými pruhy, šedé bundě, bílých ponožkách a začíná vyprávět svůj příběh – od počátečního zaujetí tancem, který objevoval spolu se svou matkou, přes první zkušenosti, čtyřleté studium na pařížské konzervatoři až po profesionální angažmá. Dívá se sám na sebe s jistým nadhledem, komentuje jednotlivé fáze svých získávaných zkušeností a dokumentárně je mapuje. Někomu může připadat, že jeho pohled je tak trochu ironicky kritický, ale ti, kdo prošli stejnou zkušeností jako Andrieux – tedy tanečníci –, vědí, že pouze konstatoval fakta. Vždyť to neustálé hodnocení tanečního výkonu, posuzování vzhledu jsou prostě součásti této profese. I Andrieux si musel vyslechnout poznámky, že nemá pěkné nohy, nebo to, že dělat tanec je sice fajn, ovšem bude to asi dobré jen pro jeho osobní rozvoj. Žádného zásadního povzbuzení se nedočkal. Jeho přiznání u diváků vyvolávalo smích, ale sám Andrieux v následné diskusi s diváky přiznal, že reakce v jiných částech světa bývají i podstatně umírněnější. Andrieux každou textovou část své taneční biografie doplnil výstupem (překlad z angličtiny běžel v titulcích vzadu nad jevištěm). Hned v prvním předvedl, jak improvizoval – jedním prstem ukazuje do jedné strany, druhým na opačnou, toto zadání přenáší do prostoru a hle – vypadá to jako tanec. Andrieux postupoval ve své kariéře dále, dostal se do souboru Jennifer Muller v New Yorku – finanční ohodnocení bylo tak mizerné, že pózoval jako model ve výtvarném ateliéru, a proto vzápětí demonstruje pozici, ve které stál – musela být dost stabilní a co nejméně náročná, když v ní musel vydržet několik hodin –, takže výpad stranou, nakloněný trup a hlava, hotovo. Ve dvaadvaceti letech je přijat do souboru Merce Cunninghama (1919–2009). Vypráví, jak probíhaly tréninky, zkoušky na představení. Každou taneční prezentaci doprovází slovem – při ukázce lekce Cunninghamovy techniky slyšíme, co se interpretovi honí hlavou, když provádí odrazy, protahování, pracuje s chodidly; dozvídáme se, jaký prvek ho probouzí, jaká kombinace ho nudí, co vše mu běhá hlavou. Přibližuje tvůrčí proces, který je na první pohled vlastně jen sledem choreografových příkazů. A že se při nich Andrieux zapotil. Ukazuje se, jak Cunninghamův taneční systém funguje, jaká má omezení, vše je pod kontrolou a pohyb jde od pózy k póze, a někdy vypadá až neohrabaně – a to byl moment, kdy se pro Cunninghama stával zajímavý. Uvědomujeme si, jak i kostým tanečníka obnažuje, když se Andrieux převlékne do trikotu, který je vlastně „takovou punčochou na celé tělo“, a tedy není divu, že je vidět skutečně vše… Jestliže Cunningham pohyb volně nepouští, v práci Trishy Brown nachází tanečník plynutí, uvolněně dýchá, což je dáno průběhem pohybu. A tak spolu s Andrieuxem sledujeme určitou část tanečního vývoje, kousek taneční historie, kdy zadaná taneční konstrukce, přesné a přímé linie se začínají zakřivovat a tanec postupně „rozkládat“. Andrieux s postupem času přijímá zenovou filozofii hlásající neopakovatelnost každého okamžiku, který stojí za to vnímat. To může také znamenat vzdát se přemýšlení na provedení, pocity a pohyb si jen užívat. K tomuto osvobozujícímu momentu dochází právě ve spolupráci s Jerômem Belem, což dokládá úryvkem z jeho choreografie Show must go on uvedené v Lyon Opera Ballet, kde Andrieux tančil. S ní se také s pražským publikem loučí. Stojí nehnutě na scéně, sleduje nasvícené publikum a vůbec se nenechá strhnout nakažlivým šlágrem zpívaným Stingem. Andrieux je klidný, zato s některými diváky rytmus písně cloumá (jen na židlích, ale prý se i stalo, že diváci vběhli na scénu a křepčili za stojícími tanečníky). Hudba je prostě nakažlivá, ale Andrieux ji ve svém portrétu používá, a asi si i užívá až v konci samém – jinak se po celou dobu pohybuje v tichu za doprovodu slova, s mikroportem, který dle něho navozuje „intimnější vztah s divákem“. Mohlo se zdát, že Andrieux řekl o sobě vše, včetně svých lásek – mužů. Ale je to zdání, protože spousty pro něho důležitých věcí v této výpovědi nejsou, i když je, jak říká, „brutálně upřímný“. Cédric Andrieux nám dal prostě možnost jen tak s ním pobýt a zažít neopakovatelnou přítomnost a sílu okamžiku. Psáno z představení 5. června 2014, divadlo Ponec. Cédric Andrieux
Koncept: Jerôme Bel
Námět a spolupráce: Cédrix Andrieux Foto: Herman Sorgeloos

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: