ALA III – alternative lobbing art, absence love for art, aggressive live art

Divadlo Ponec uvedlo 26. října 2010 Lucii Kašiarovou jako odvážnou performerku. Při novém představení ALA III se diváci stávají jeho neoddělitelnou součástí, největší roli však hrají ti z nich, kteří mají mobilní telefony, které umí přehrávat hudbu.

Lucie Kašiarová před tím, než se všichni usadí, pobíhá po hledišti a oslovuje namátkou diváky, jestli by jí nepomohli a nepustili ji nějakou hudbu z telefonu. Po několika minutách se ozývají z pěti stran šílené a disharmonické melodie, které se linou právě z mobilních telefonů. Pro některé představení začíná ve chvíli, kdy Lucie vstoupí se sušenkou u úst na bílý vlnící se baletizol, který je vypnutý jen z bočních stran a uprostřed je volný; pro Lucii však představení začíná příchodem prvního diváka do sálu. Autorka rozehrává velmi zajímavou a napínavou skicu, hraje si s publikem jako kočka s myší, balamutí je a poutá je k sobě stupňujícími se reálnými i fiktivními činnostmi.

Používá velmi jednoduché, avšak účinné triky, představení má určitý rytmus, který nedá divákovi ani na chvíli vydechnout, ačkoliv se nic tak „světoborného“ neděje. Jen malá část jejího sólového počinu je opravdu roztančená, jinak Lucie bojuje se svým nitrem, s tím, co chce tělo a tím, co říká duše. V jejím těle vzniká rozpor, který vytváří svěží a humorné okamžiky.

Na jevišti se za neustálého zvuku z mobilních telefonů mění barevné situace, které dohromady vytváří jeden velký blok různých akcí a reakcí, které nenutí nikoho více a více přemýšlet, ale udržují každého ve velkém napětí. Co přijde dál, čím dalším si publikum přiváže? Pohrává si s fikcí i realitou, ale tato hranice je velmi neostrá…

Boty, které mění během své sólové skici, mají zřejmě diváky vést k myšlence rodiny. Žena, muž a malé dítě s červenými papírovými botičkami. Závěrečná část pomalu vede k samotnému konci – videu, ve kterém se učí chodit malé dítě. Vytváří se zde drobná paralela s životem umělce a malého dítěte.

Ala III je nejen alternativní agitací za umění, nepřítomností lásky k umění a agresivním živým uměním, ale také lehkou a humornou skicou o životě a bytí umělce na jevišti.

 

Psáno z představení 26. října 2010, divadlo Ponec.

Foto: Jan Komárek

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: