Pro choreografii Ramona Ollera s názvem Violeta můžeme najít u nás podivuhodnou paralelu ve tři roky staré práci Tomáše Rychetského Zlomené sny. Jak židovská tématika, tak výběr hudby (v tomto případě výbor tradičních hebrejských písní) i podobný počet tanečníků vnuká myšlenku na srovnání. Oller nepřekvapuje pohybovým slovníkem, choreografii dominují duety párů, jakési výjevy zapomenutých a nenaplněných lásek či odmítaných a upíraných vztahů. Plynulá choreografie, kterou otvírá i končí známá píseň „Jerušalajim šel zahav“, je na několika místech přerušena vpádem civilnosti (tanečníci se na okamžik shromáždí a cosi po sobě pokřikují), jako předěl ale takový výstup němá opodstatnění, spíš ruší. A zůstaneme-li v rovině srovnání, pak myslím, že domácí židovská variace Tomáše Rychetského v sobě měla víc osudovosti a tklivosti. Pro tanečníky TCP, kteří Ollerovu choreografii nastudovali, není kus příliš náročnou výzvou. Nicméně dotažení některých gest, větší splynutí s hudbou a využití sil na maximum by choreografii dodaly větší náboj.
Práce Atilly Egerháziho jsou z jiného soudku než úvod. Jeho rukopis se vyznačuje silně geometrickým uchopením tance, hrou s opticky působivými pózami, přelévajícími se jedna v druhou, bleskovými přechody a absencí hluchých míst. Každé gesto a krok jsou dobře promyšleny a i když choreografie nevyprávějí žádný příběh, zaujmou a udrží pozornost od prvního do posledního taktu. Mluvící těla jsou jakousi forsythovskou oslavou pohybu smíšenou s lidstvím. Hudba je různorodá (S.Vaughan, J.Cage, J.S.Bach), ale choreografie jednotná. Tanečníci (tři páry) vystupují na jevišti jako individuality a vztahy, které mezi nimi krystalizují, vycházejí jen z plastičnosti pohybu. Jednoduché trikoty, odlišené jen tlumenými odstíny barev, poskytují tělům volnost k vytváření nejrůznějších obrazců. Tak je tomu i u dalších dvou choreografií, na nichž je právě jako na této patrné, že pro jejich provedení je bezpodmínečně nutná perfektně osvojená klasická technika. Krátké Uherské tance, které zatančili s určitými rezervami opět členové Baletu Praha Junior, se nesou ve stejném duchu. Abstraktní choreografie dokonale koresponduje s hudební předlohou jednoho z Brahmsových Uherských tanců a divák pocítí téměř zklamání, že kus končí tak brzy. Další ukázkou bohaté choreografovy fantazie je Černá v bílé, doprovázená soudobou maďarskou hudbou, a to v živém podání autorů, zpěvačky Irén Lovász a houslisty Lajose Kathy Horvátha. Ať už je tou černou a bílou cokoli, není příliš možností se nad tím zamýšlet, protože komplikovaná choreografie znovu zajme celou divákovu pozornost. Na tanečníky klade maximální nároky a maďarští interpreti je naplňují. Tanečníci jsou bytosti žijící a hledající. Co? Jakousi škvíru mezi světy, odkud zaznívá božský hlas i rozčilující hra. V choreografii nechybí ani ohlas pantomimy. Tečku za představením pak udělala tak trochu muzikálová Carioca, rozverná choreografie, ve které se představili všichni účinkující večera.
Spornější otázkou proběhlého večera bylo, zda-li je vhodné na jeviště stavět vedle sebe soubor složený ze studentů a vysoce profesionální těleso, jakým Maďarské taneční divadlo bezpochyby je. Divák je v pokušení srovnávat nesrovnatelné, na jedné straně studenty, na druhé vyzrálé tanečníky, a může vzniknout trochu nespravedlivý soud. Možná proto dojem představení mírně kazilo právě publikum. Divadlo bylo poloprázdné a reakce diváků nevysvětlitelně mdlé.
Psáno z představení 6. 1. 2008.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?