Čachtická paní po plzeňsku

Přes Plzeň ze západního Slovenska do Prahy příběh Alžběty Báthoryové zvané též Čachtická paní. V podobě tanečního muzikálu, nebo je-li libo zpívaného baletu, jej na prknech Stavovského divadla 6. dubna 2008 představil soubor baletu Plzeňského divadla J. K. Tyla, který umělecké hodnoty vytváří pod vedením Jiřího Pokorného. Nutno podotknout, že hostování proběhlo ani ne měsíc po premiéře (15. března 2008) a plzeňský balet se pod taktovkou bývalého sólisty ND prezentoval v Praze poprvé. Čachtická paní, příběh, který v současné době znovu nabývá na atraktivnosti nejen díky připravovanému filmu Juraje Jakubiska, je v uchopení režiséra, choreografa a v tomto případě i libretisty Libora Vaculíka určitě snahou o další pohled na tehdejší dobu, její morální kréda, pověry i intriky. Užitá forma tanečního muzikálu má jistě určitou dávku atraktivity pro nenáročné diváky na druhou stranu klade důraz na smysl záměrů, krásu zpívaného projevu a hudebního zpracování. Úkol je to dost náročný. Sama choreografická práce a tanec tím trochu ustupuje do pozadí.
Dvě dějství celého muzikálu, který je volně motivován románem Joža Nižňanského, zavedly diváky do Čachtic na konci 16. stol., které zažívají vzrůstající odboj proti krutosti a arogantnosti panstva, jenž vyvrcholí lynčování dotyčné až k její smrti. Autoři pravděpodobně počítali s všeobecnou znalostí děje a neuveřejněním obsahu v programu povzbudili v divácích notnou dávku zvědavosti. Systematicky pak představili  v prvním dějství situaci i osoby, a tak i bez podrobnějších vědomostí o životě Alžběty Báthoryové se divák v díle neztratil. Druhá půle už rozvíjí připravenou zápletku o zosnování a realizaci plánu ukončení krutovlády psychicky nemocné hraběnky, jejíž  sadismus, despotismus a arogance nemá hranice.  Autoři se pravděpodobně snažili ukázat spouštěcí mechanismy postupné vzpoury poddaných i nepoddaných, kteří trpěli Alžbětiným intrikářstvím, bohužel plán se nepodařilo zcela naplnit. O (dramaturgické) vhodnosti  některých scén by se dalo často pochybovat, nehledě na to, že i některé inscenační prvky táhly na noze závaží tendenčnosti a nekoncepčního zařazení (úvodní mrtvola v chalupě, smrt Maryšiny matky, scéna s koněm).  Na druhou stranu je nutné ocenit netradičně pojatý dívčí sbor Vypravěček, jenž i přes zpěv v playbacku v sobě nesl určitou tajemnost i osudovost a jeho proměny do reality příběhu byly naopak velice zdařilé. Vůbec je nutno poukázat na vzrůstající kvalitu celého tanečního souboru, který se svou  technikou i jevištním zjevem může směle srovnávat s našimi předními scénami. Zvláštní pozornost poutala především Ivona Jeličová jako Eržika. Tanečnice a tanečníci plzeňského divadla by se jistě nemuseli bát ani rolí v náročnějším titulu či nastudování díla z pera uznávaných (možná i světových) choreografů. Samozřejmě i Libor Vaculík patří mezi velmi ceněné choreografy nicméně jeho „sázky na jistotu“ mu zde asi věhlasu přidávat nebudou. Jeho choreografický slovník jako by se začínal topit ve vlastních klišé, která sice  jsou tvarově jiná než technika klasického tance, ale pro současný taneční trend již zastaralá. Ano, opakování je matka moudrosti, bez vlastní motivace však i ten nejkrásnější pohyb ztrácí svůj smysl. Choreografovi však nelze upřít, že jeho milostné duety pořád patří mezi ty nejlepší, které můžeme na divadelních prknech vidět. Jakoby vycházely z úplně jiné choreografické osobnosti Libora Vaculíka. Toho, který kdysi tvořil v duchu poetického baletu, bez nutnosti, aby opisoval od jeho představitelů. Lyričnost jeho „milostných scén“ v Čachtické paní najednou ve velkém kontrastu ukazuje ty neskutečné možnosti mnoho sdělit, kterými tanec oplýváa to, aniž by se musel uchylovat k popisnosti, když má zájem o jasně definovaný výsledek. Jaký diametrální rozdíl pojetí choreografické formy oproti loňskému hostování baletní inscenace Hany Litterové Balady, jež nenechala na milostném, ač nechtěném aktu ani ždibec tajemna. Za zmínku však stojí výprava celého tanečního muzikálu, která je provedena velmi vkusně a přitom nekopíruje tehdejší dobu, ani nemá předimenzovanost ve scénografii či kostýmech. Odpovídá míře stylizace i pojetí a několikery šaty Alžběty lahodí oku a podtrhují její aristokratický pel naprosto přesně. Celé představení Čachtická paní je založeno především na výkonu hlavní představitelky, jejíž role nevyžaduje tolik taneční přípravu, ale spíše hereckou a pěveckou. Hana Seidlová, jež vystoupila v této roli v Praze, bravurně dokázala bezezbytku využít široký rejstřík emocí, který tento part nabízí. Zpočátku působila nesměle, ovšem během představení vykvetla a rozvinula své herecké umění úžasnou studií psychické poruchy a ze sadistky vytvořila skoro až sympatickou osobu. Není se čemu divit. Pouze ona a její sluha Ficko v podání Zbyňka Frice měli tu výsadu verbální komunikace. Tím pádem některé dialogy připomínaly scény z Divotvorného hrnce či Němé z Portici. Jeden mluví (zpívá) druhý se tváří, tančí a působí jako oněmělý. Nejsilněji to bylo znát právě v dialozích Alžběty a Eržiky a Alžběty a Štefana Nyáry, jehož afektovanou postavičku  bravurně s výrazovou přesností a elegancí sobě vlastní ztvárnil Jan Kadlec. Možný záměr autorů charakterizovat tak poddanství či bezvůli, však nenacházel oporu v jednání jejich postav, která je činila vlastním rozhodnutím. Nehledě na to, že určité situace, kde se vyjadřují právě tancem, byly doplněny playbackovým zpěvem či dokonce hlasem. Tato disproporce ještě více upřednostňovala verbální složku před tancem. Vynikly tak bohužel i nikterak poetické a často až nepochopitelné vulgární výrazy v textech Václava Kopty. Autor se zřejmě inspiroval středověkou mluvou, v tom případě by měl dodržovat určitý úzus těchto výrazů. Moderní čeština, kterou používal, však stále ještě(bohudík) považuje slova,  jako „čubka“ a „kurva“ za velmi silně vulgární. Emocionálně to inscenaci také nepozdvihlo. Snad by to mělo své opodstatnění v alternativních divadelních směrech, tím ovšem taneční muzikál opravdu není. Navíc rytmizace slov ne zcela seděla do hudby Petra Maláska, který nevybočil ze svých hudebních standardů. Trio Vaculík, Malásek, Kopta spolupracuje na tanečních inscenacích dlouhodobě. Možná by bylo načase uvolnit provazy pevného sepjetí a dát věcem čerstvý vzduch, jenž by kromě nenáročného pobavení dokázal diváka i morálně a duševně obohatit. Pokud je Čachtická paní dílem, které zůstává v paměti příjemným zážitkem, tak je tomu tak především díky své interpretační složce taneční i pěvecké a herecké na všech úrovních, jejíž budoucnost se tak rýsuje velmi slibně.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: