Causa Carmen

Quote: „The impossible and long-awaited has come true. A choregraphy by Mats Ek, prominent author of contemporary ballets, has been finally introduced in Prague. Carmen, his one-act ballet, became this season‘s last premiere of the National Theatre Ballet and fully filled the space for the very much needed modern ballet, being at the same time already a „classic“…
Characteristic music by Georges Bizet in the well-know version by Rodion Shchedrin shows itself what we can expect. Altogether with the scenography by Marie-Luise Ekman, it leaves no doubt that this is an „Ek thing“. For this choreographer, a combination of classical dance technique spiced up with modern dance vocabulary and very emotional gestures is very typical. His conception of ballet became in the 20th century a kind of counterpart for the neoclassical style and the abstract dealing with theatrical dance, such as we know it for example from Jiří Kylián. Mats Ek is a narrator, director, theatre man. Mats Ek is a representative of modern dance theatre and of really modern ballet.
As Carmen, two young dancers yet without a soloist contract were given a great chance in Prague: Sylva Nečasová and Edita Raušerová. None of them embodies the perfect vision, but each of them has her own outstanding qualities. Whereas Sylva Nečasová is a mature performer with high movement intelligence and attractively sensuous dance expression, Edita Raušerová fulfils precisely the image of the debauched look of the character. Perfect Carmen should have her head and the body of Sylva Nečasová…“
Neskutečné a dlouho očekávané se stalo skutkem. V Praze byla konečně uvedena choreografie předního tvůrce moderních baletů Matse Eka. Carmen, jeho jednoaktový balet, se stal poslední premiérou souboru baletu Národního divadla v letošní sezóně a plně tak vyplnil mezeru tolik potřebného titulu moderního baletu, který přitom již klasikou v pravém slova smyslu.

Příběh Carmen dle romantické novely Prospera Mérimée z roku 1845 inspiroval mnoho tvůrců tanečních představení různými způsoby. Epizodní událost vzplanutí lásky jedné cikánky a četníka dona José v sobě přináší střet dvou světů, volnosti a povinnosti, ulice a kasáren, rozmaru a víry. Carmen–žena se stala symbolem a synonymem vášně, možná až trochu násilnicky se tak připoutala k jižanskému prostředí. Taková je i Ekova Carmen. Přesto, že snad jen vrstvené sukně blýskavých kostýmů nám evokují španělské prostředí, divák ani na chvíli nepředpokládá, že by se ocitl někde jinde. Charakteristická hudba Georgese Bizeta ve známé Ščedřinově verzi sama o sobě předestírá, co lze očekávat. Spolu se scénografií Marie-Luisy Ekman nenechá nikoho na pochybách, že jde o „Ekovinu“. Pro tohoto světového choreografa je typická kombinace klasické taneční techniky, okořeněná slovníkem moderního tance a velice emotivně laděných gest, která však ani omylem nelze označit jako popisnou pantomimu. Jeho pojetí baletu se ve 20 .století stalo jakýmsi protipólem neoklasiky a vůbec abstraktního uchopení divadelního tance v Evropě tak, jak jej vnímáme například u Jiřího Kyliána. Mats Ek je vypravěč, režisér, divadelník. Mats Ek je představitel moderního tanečního divadla a představitel vskutku moderního baletu. Tam, kde bychom jen stěží jinak „zkousli“ klišé klasické taneční techniky, nám je Ek předestírá, aniž bychom si jich jen všimli. Mezi moderní taneční slovník, ve kterém každičký pohyb má svůj opodstatněný význam, se najednou vkrade jasně daná trojitá pirueta, aniž byla jen suchým předváděním technické dokonalosti. I ona je totiž zcela odůvodněná. A to je mistrovství choreografie. Jako Carmen dostaly v Praze svou velkou příležitost dvě mladé tanečnice, vedené v ND zatím bez sólové smlouvy (viz program představení): Sylva Nečasová a Edita Raušerová. Ani jedna neztělesňuje dokonalou představu, ale každá má své výrazné přednosti. Zatímco Sylva Nečasová je interpretačně velice vyspělá s vysokou pohybovou inteligencí a vábivě smyslným tanečním projevem, Edita Raušerová splňuje výrazově naprosto přesně představu vyžilosti oné postavy. Dokonalá Carmen by měla mít její hlavu a tělo Sylvy Nečasové. U Alexandra Katsapova ani Matěje Urbana nic podobného nenalezneme. Každý pojímá roli po svém a dává jí sobě vlastní charakter a José každého z nich je jiný, aniž by mu něco chybělo nebo přebývalo. Velice zajímavá příležitost se naskytla tanečnicím Zuzaně Susové a Nikole Márové v roli „M“. Zvlášť Nikola Márová excelovala svou dramatičností, která je jí daleko přirozenější než něžné víly. Tím správně „nafintěným“ dojmem působili oba Escamilliové (Richard Kročil / Michal Štípa). Gypsy Tomáše Rychetského byl možná o něco drsnější než Petra Zusky, který jakoby více tíhnul ke své Carmen. Drobná rolička ovšem šéfovi baletu seděla jak na míru šitá. Na premiérových představeních byla znát osobní přítomnost a z ní plynoucí důslednost autora i repetitorek (Leny Wennergren-Juras a Pompea Santoro) a soubor baletu Národního divadla se najednou stal rovnocenným těm, které známe v těchto choreografiích z videozáznamů. Protože ani tisíckrát viděné na obrazovce nenahradí onu atmosféru živého provedení, onen smysl jednání a výraz dokonalosti výsledného tvaru choreografie. Doufejme, že nám zůstane v této podobě zachován. Carmen by mohla mít na repertoáru Národního divadla velkou budoucnost. Jen těžko však lze podobná slova říci o první části večera. Autorská choreografie dvou jiných zahraničních tvůrců vytvořená přímo pro soubor Národního divadla je tragický omyl dramaturgie, ještě tragičtější svým provedením. Oba pánové Johan Greben a Uri Uvgi, jsou pravděpodobně, jak nám program napovídá, zkušenými tanečníky a choreografy. Bohužel kombinace abstrakce a narativnosti už z pouhé logiky věci jen těžko může fungovat.

V představení Santa says Cut it! věci popírají samy sebe, což by samo o sobě nemuselo být překážkou, kdyby se nezneužívaly symboly, asociace a fyzické nasazení tanečníků. Nelze přece hovořit o abstrakci a začít bodovým světlem na natolik výmluvný symbol, jakým je kříž v kombinaci s dýkou. Autoři vzali podle svých slov několik témat, která spojili, ale díky použitým prostředkům, ať pohybovým nebo scénickým, nedali divákovi avizovanou šanci hledat svůj vlastní výklad. Popisnost ve zpodobení milostného aktu je trochu laciným zobrazením vášně, individualitu nenahradí rádoby spontánnost opičího projevu a únik byl spíše zoufalým pokusem o zmizení než touhou po svobodě. Samozřejmě, že v choreografii je několik zajímavých okamžiků. Tím nejvíce pozitivním je asi hudba seskupení Percossa, která svou rytmičností nenechala sklouznout atmosféru k nudě. Zajímavá by při dokonalé přesnosti tanečníků mohla být i první část díla, která staví na synchronicitě tanečníků a zároveň vytváří ojedinělé obrazce vybočením ze zavedených struktur skupiny. Bohužel velké zklamání přináší změna kostýmů, která nejen že nelichotí postavám především mužských tanečníků, ale navíc posouvá smysl všeho, co se od té chvíle děje na jevišti, k úplně jinému významu. K vlastní škodě celé práce se tak rozmělnilo úsilí dobře připravených tanečníků, kteří do výkonu vkládají maximum energie.

Pro večer Causa Carmen bylo pravděpodobně velice těžké najít práci srovnatelnou s choreografií Matse Eka, nicméně asi by nebylo dobré držet Santa says Cut it! na repertoáru déle, než je nezbytně nutné. Carmen si jako mistrovské dílo určitě zaslouží lepší úvod, tak aby diváci, kteří ji chtějí vidět znova, nemuseli chodit až na druhou polovinu představení.

Psáno z 1. a 2. premiéry 14. a 15. června 2008

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: