Česká taneční platforma: Dialog kritiků a umělců – „Všichni jsme součástí jednoho ekosystému“

Dialog kritiků a umělců. Foto: Michal Hančovský.

Tato nejasná situace byla jedním z důvodů, proč se Taneční aktuality rozhodly otevřít prostor pro dialog mezi těmi, kdo zdánlivě stojí na „opačných stranách barikády“. V rámci festivalu Česká taneční platforma uspořádaly debatu mezi tvůrci v oblasti současného tance a zahraničními tanečními a divadelními kritičkami, jež přinesla velmi podnětné výstupy.

Pozvání k panelové diskuzi v Čítárně Unijazz, navazující na sérii workshopů s názvem Taneční kritika v evropském kontextu, přijala choreografka a scénografka původem z Francie Marie Gourdain, maďarská publicistka a kulturní manažerka Lena Megyeri, norská divadelní a taneční kritička Anette Therese Pettersen a čeští choreografové a performeři Sabina Bočková a Viktor Černický. Moderace se ujala zástupkyně šéfredaktora Tanečních aktualit, taneční publicistka a historička Petra Dotlačilová.

První část dialogu se týkala především osobních zkušeností pozvaných hostů s reflexí tanečního umění, jejího významu pro tvůrce a interprety a také přiblížení současné pozice taneční kritiky v rámci oboru. Řeč přišla také na nesnadné finanční a časové podmínky, které v naprosté většině případů znemožňují věnovat se této profesi na plný úvazek. Následkem toho postupně ubývá nejen zkušených tanečních publicistů, ale zároveň i příležitostí ke vzdělávání a rozvoji nové generace zájemců o taneční teorii, potažmo kritiku. Ze srovnání aktuální situace v zemích, kde účastníci diskuze působí, tedy v České republice, Francii, Norsku a Maďarsku, navíc vyplynulo, že domácí taneční scéna si rozhodně nevede špatně a „konec tanečních kritiků v Čechách“ (jakož i na Moravě a ve Slezsku) je zatím v nedohlednu.

Důležitým bodem debaty byla i jakási pomyslná zeď, která mezi (nejen) tanečními kritiky a umělci stojí. V jejích základech se může nacházet předchozí špatná zkušenost, přetrvávající zkostnatělé představy o reflexi umění obecně či nedostatečná komunikace mezi jednotlivými stranami. Jako klíčové se ukázalo uvedení některých předsudků a konotací, které se s pojmem kritik/kritika pojí, na pravou míru – například, že kritika neznamená útok ani nenávist, ale může sloužit tvůrcům jako inspirace, motivace a cenný pohled zvenčí. Nebo že od myšlenky „kritiky uměleckého díla“ se v současné době posunujeme směrem ke konceptu „potkávání se s uměleckým dílem“.

Jinými slovy, umělec a kritik nejsou odděleni, a už vůbec nejsou soupeři. Právě naopak. Jak poznamenala Anette Therese Pettersen: „Všichni jsme součástí jednoho ekosystému.“ A v něm je možné nejen poklidně koexistovat, ale ideálně se příznivě ovlivňovat, spolupracovat a věnovat se kreativní práci, která má za cíl umění rozvíjet a obohacovat. Čas v debatě byl věnován i roli diváka – příjemce umění i jeho reflexe – a zodpovězení otázek: Pro koho tvoříme? Pro koho píšeme?

Všichni panelisté se shodli na tom, že podobné diskuze má smysl otevírat napříč tanečním světem. Už jen fakt, že přítomní umělci a kritici našli řadu společných témat a styčných bodů a že spolu s přítomnými diváky měli příležitost lépe pochopit slasti a strasti svých profesí, svědčil o důležitosti takových setkání. Doufejme tedy, že jich v budoucnu bude přibývat a dialog umělců a kritiků se stane běžnou a vítanou součástí uměleckého dění.

Psáno z diskuze konané 1. dubna 2023 v Čítárně Unijazz, v rámci festivalu Česká taneční platforma.

Poznámka redakce: Tento text vznikl v rámci projektu Taneční kritika v evropském kontextu. Projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury.

Záznam diskuse je možné zhlédnout zde: