Divadelní Flóra zahájena – o násilí s Jindřiškou Křivánkovou

Divadelní Flóra zahájena – o násilí s Jindřiškou Křivánkovou

Divadelní Flóra zahájena – o násilí s Jindřiškou Křivánkovou

V Olomouci nebyl pátek 13. května 2016 nešťastným dnem, spíše naopak. Začal totiž jubilejní 20. ročník festivalu Divadelní Flora. Město festivalem skutečně žije. V centru je množství plakátů s hlavní hvězdou festivalu – oceňovanou Rakušankou Stefanií Reinsperger, dvorní herečkou Dušana D. Pařízka, která se zde představí ve třech inscenacích. Její tvář zapatlaná bahnem a směšně namalované rty vynikají vedle fotografií z dalších inscenací. Ty se objevují i na instalaci připomínající kulaté jeviště, kde jsou umně propojeny s linkami, které jsou ústředním vizuálem letošního ročníku.   Uvedení olomouckého festivalu Slavnostní zahájení proběhlo v Moravském divadle. Po napjatém očekávání před znělkou, kdy bylo v sále nezvyklé ticho, nastala nechtěně humorná situace. Osvětlovač se pravděpodobně někde zapomněl a moderátorky, které měly večer zahájit, ve tmě začaly s proslovem. Po několika minutách je však z hlediště přerušil režisér Jan Kačena, který bezelstným hlasem poprosil, zdali by na slečny nemohl někdo posvítit. Ty se nenechaly rozhodit a odpověděly, že by za to byly velmi rády, neboť se hezky namalovaly. Tradiční uvedení letos lákavého programu i nezbytné vyjmenování partnerů byly v jejich podání velice milým a zábavným začátkem. První den festivalu byl zasvěcen tanci a pohybovému divadlu. Po slavnostním uvedení následovala inscenace Praeambulum norské choreografky Ingun Bjørnsgaard. Interpreti v prostých šatech v neuzavřeném domě z dřevěných latěk a s typickým skandinávským nábytkem vyprávěli svým tancem niterné příběhy, rozehrávali mezilidské vztahy i boj mezi pohlavími. Náročná hudba současného norského skladatele Henrika Hellstenia byla mixem klavírního doprovodu s elektronikou a měla být nejvýraznější složkou inscenace. Jako celek však představení působilo poněkud plochým dojmem, sdělení bylo těžké, ne-li dokonce nemožné rozklíčovat. Hudební motivy se střídaly bez výraznějšího posunu. Neznám nepříjemnější pocit na divadle než sledovat představení, které mě nezaujme. Samotné přijetí tohoto kusu bylo ale divák od diváka rozdílné. Zatímco někteří přiznali usnutí, jiní na konci nadšeně aplaudovali, další po skončení dlouze debatovali o smyslu a významech v choreografii či scéně.   O násilí bez příčiny s Jindřiškou Křivánkovou Praeambulum však nebylo jediným představením, které se v pátek odehrálo. Ještě před slavnostním zahájením festivalu proběhla v Divadle na cucky světová premiéra projektu Godt og ondt performační skupiny Kolonie, kterou tvoří Jindřiška Křivánková, Jana KozubkováAnita Krausová. Spolu s režisérem Janem Kačenou zkoumali fenomén násilí a jeho příčin i násilí bez příčin. Existuje dobro a zlo? „Ano, poznali jste to dobře, jsem pejsek.“
„Ano, poznali jste to dobře, jsme tři chlapci, co se schovávají ve křoví a čekají na pejska…“
„Ano, poznali jste to dobře, jsem dívka a hledám pejska, který se mi zaběhl…“
Pravděpodobně každý zaznamenal v médiích případ tří nezletilých chlapců z Blanska, kteří nalákali v parku pražského krysaříka, stříkli mu do očí savo a surově jej udeřili klackem po hlavě. Touto scénou začíná performance tří mladých žen, které se pro večer převtělily ve tři násilníky. Ve tři chlapce s kladivem. Další inspirace byla v případu extrémně brutálních vražd z Dněpropetrovska, kdy během jednoho měsíce ubili a umučili tři mladíci 21 obětí. Vše si natáčeli na video a publikovali na internetu. Inscenátoři dokázali přenést extrémní brutalitu na jeviště způsobem, který zasáhl, vyděsil a svým tématem zhnusil, ale přesto dokázal zůstat vkusným. Bez moralizování nastavili otázky, aniž by forma přehlušila výpověď.   O vzniku této silné inscenace jsme si povídali s Jindřiškou Křivánkovou.   Co bylo prvním impulzem k vzniku této inscenace? Během rezidence v Norsku jsme měly s Janou a Anitou možnost zkoumat téma násilí, původně domácího. První, co se řešilo, byla motivace – proč tak lidé jednají, kde se v nich bere zlo, proč terorizují své partnery, kamarády, bavily jsme se o zvířatech. Zpočátku to bylo takhle široké, abychom se dostaly k nějakému tématu. V Norsku jsme měly první work in progress, kde jsme prezentovaly to, na co jsme přišly. Dělaly jsme modelové situace z různých úhlů pohledu – z pohledu oběti, z hlediska toho, který ubližuje, ze strany pozorovatele. Ale nebylo to pro nás tak silné, jak jsme ve výsledku chtěly. Když jsme přijely minulý týden sem do Divadla na cucky, vzaly jsme si k sobě ještě Honzu Kačenu, který u první fáze nebyl a zapojil se s odstupem. Na základě debat a diskusí jsme si vzpomněly na fenomén, kterému jsme se v Norsku nevěnovaly – násilí bez příčiny. A to bylo asi to nejsilnější, co se dalo zpracovat. A napadl nás tento případ z Ukrajiny. Podstatné bylo to, že násilníci nebyli z chudé, ale ani z bohaté vrstvy, nebyli šikanovaní, terorizovaní v dětství…, a přesto začali dělat něco takového. To nám přišlo děsivé – že motivace nemusí být na první pohled zřetelná.   Jaká byla vaše motivace vybrat a spojit právě tyto příběhy – v Česku aktuálně rezonujícího ataku na malého psíka a několik let starého bestiálního vraždění na Ukrajině? Výsledek k tomu přirozeně vede, že konkrétní případ je aplikovatelný na jiné. Spojitost se objevila samovolně, nesnažili jsme se o univerzálnost, jsou to nadstavby, které se do představení dostanou tím, že jsou neustále kolem nás.   Téma násilí na scéně se ve vašich projektech objevuje poměrně často. Jaké máte pocity, když to předvádíte na jevišti? Věci, které jsem dělala třeba před deseti lety, jsem nahlížela jiným způsobem, hodně dělají zkušenosti. Ale vyloženě divadelně jsme od počátku řešili, jak má vůbec to násilí na scéně vypadat. Mě samotnou nebaví se dívat na to, jak někdo někoho „jako mlátí, jako kope“. Žijeme v době, kdy jsou na internetu videa, kde můžeme sledovat, jak někdo někoho vraždí. Máme posunutou citlivost, máme internet, zprávy, mrtví támhle, mrtví tady, všude kolem nás. Takže když někdo předvádí kopání do jiného na jevišti a ten se u toho svíjí, nepřipadá mi to vůbec drsné a silné tak, jak by mělo být. A ani se to znázorňovat nemusí. My jsme to chtěli zkusit jinak. Z toho, co jsme s Honzou udělali, mi opravdu nebylo dobře. Mám pocit, že i tu divadelní formu jsme posunuli někam dál, k větší performativnosti. Je to znakové, ale ne ve smyslu divadelního znaku. Natáčíme to na mobil, pracujeme s reálným časem z příběhu, co se stal.   Viděl někdo z vás ta původní videa? Na internetu stále visí, v inscenaci se objevuje jejich webová adresa… Honza je viděl, Anita to vypnula po pár minutách. Já se na to nechci koukat, jakkoli chápu, proč se na to koukali oni. Uvažovali jsme, že bychom použili zvuk z videa – deset minut umírání a chroptění toho člověka. Ale vyndali jsme to, nebylo to potřeba. Na divadle to nepůsobilo tak silně, jako kdyby si to člověk pustil sám. Zůstává tam ale to, že se na to někdo dívá. A to je druhý fenomén, youtuberství. Někdo si natáčí, jak někoho zabíjí, aby to dal na internet. A pak je další řetěz – lidé, kteří si natáčí, jak se dívají na to video a komentují to. Takové násilí na druhou, kladu si otázku, proč to dělají. Proč někdo natáčí video o tom, jak se dívá na natočenou vraždu? Tím se ten případ z Ukrajiny dostal mnohem dál – řetězem, který je také nemocný.   Psáno z festivalového dění 13. května 2016, Moravské divadlo a Divadlo na cucky, Olomouc.   Divadelní Flora Olomouc Praeambulum Choreografie: Ingun Bjørnsgaard
Hudba: Henrik Hellstenius
Scéna: Thomas Björk
Kostýmy: Ane Aashein
Světelný design: Hans Skogen
Zvuk: Morten Pettersen Godt og ondt Koncept a choreografie: Jana Kozubková, Anita Krausová a Jindřiška Křivánková
Režijní supervize: Jan Kačena
 
 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: