Do kina na NDT aneb Krása pohybu na dosah ruky

Do kina na NDT aneb Krása pohybu na dosah ruky

Do kina na NDT aneb Krása pohybu na dosah ruky

Jít do kina na Nederlands Dans Theater, o tom se českým divákům dosud jen zdálo. Pirátské kopírování záznamů světových tanečních souborů nebo prosezené odpoledne ve videotékách byly pro taneční nadšence donedávna jedinou možností, jak získat ucelený přehled o světovém dění v oboru. Návštěvy slavných souborů v Praze i možnost vyjet si do zahraničí pro divadelní zážitek by mohla většina z nás spočítat na prstech několika rukou. Promítání kvalitních autorizovaných záznamů je přitom tak levnou a účinnou propagací, že je div, že tento trend nenastal již mnohem dříve. Strach o ztrátu jedinečnosti zážitku z živého představení by přece měl divák vzít na sebe – v dnešní digitální době si již sami zodpovědně uvědomujeme výhody i nevýhody přenosů. Atmosféru jedinečného okamžiku nám často vynahradí detailní záběry kamer, odborný komentář reportéra, cenová i časová dostupnost a dobrý výhled – to všechno přesně nabídly také taneční přenosy. Vidět špičkové tanečníky zblízka a pozorovat napětí jejich svalů však není vše – velkým pohodlím je nechat se unášet uměním kamery, která za nás pozoruje a přenáší choreografické dílo do působivých obrazů, které díky různým úhlům pohledu vnímáme plastičtěji a barvitěji. Film násobí vizuální krásu pohybu – a ta je u holandského souboru vrcholným balzámem duše. Filmové večery s Nederlands Dans Theater představily špičkový evropský soubor v celkem šesti choreografiích mladých tvůrců, které daly vyniknout jak jednotlivým osobnostem tanečníků, tak pulzující kompaktní energii dravých umělců. Večer s Crystal Pite uvedl díla Parade a Frontier kanadské choreografky Crystal Pite pro celý soubor NDT I, které se obě oddaly tématu hranice. Hranice mezi lidmi byla v ponuré grotesce Parade kanadské choreografky vyjádřena konfrontací skupiny klaunů a armádní kapely při příležitosti průvodu, pro nějž obě skupiny nacvičovaly svá představení. Individuální sen překročit hranice své komunity a zvědavost se projevily prolínáním jednotlivých stínů po setmění. Několik bloudících jedinců začalo ve své noční osamělosti postupně mezi spícími maškarami tvořit smíšené páry, jejich propletené kostýmy čišely odevzdaností a vděčností z vysvobození ze své samoty. Sonda do lidské duše ovlivněné společenskými pravidly komunity byla podána na podnose naivního humoru, dojemného svou zranitelností. Hra obživlých stínů byla rozvedena v choreografii Frontier do seriálu sól, duetů či trií mezi tanečníkem a jeho stínem. Zakuklené postavy jako svébytná alter ega několika hrdinů většinou vítězily v osobních tanečních soubojích, duety tanečníků s černými siluetami působily magicky svou jednoduchou důmyslností a občas připomínaly boj loutkáře s obživlou loutkou. Dílo zakončilo oslavné unisono třiceti černých postav, obraz, který připomínal tanec mnichů v katedrále, do níž mozaikami nesměle pronikají kužely slunečního světla. Útěk před temnou energií jakožto hybnou silou vesmíru je pro obyčejného smrtelníka nemožný. Jak již napovídá název druhého přenosu tentokrát z produkce přípravky souboru NDT 2, Večer s Ekmanem, Eyasl + Beharem, Léon + Lightfootem a Ingerem sliboval plejádu kratších etud či opusů z rukou významných i začínajících choreografů. Společným jmenovatelem tohoto večera byl důraz na tělesné dispozice tanečníků, jejich precizní techniku a svědomitou interpretaci, která je rysem tohoto souboru. Tanečníci ve věku 18-22 let smějí v souboru vydržet pouze dva až tři roky, neustálá obměna interpretů zvyšuje jejich dravost pro získání angažmá. Krása linií a přesnost pohybu se stala námětem Léonovy a Lightfootovy choreografie Studio 2, inspirované názvem tréninkového sálu souboru a „profláknutou“ skladbou Tabula Rasa Arvo Pärta. Napnuté svaly z vehementního opakování náročných prvků, sebejistota, síla a zarytá dřina, tělo jako partner, nepřítel a zdroj obživy. Dokonalá těla v dokonalých pózách, radost z vyčerpání a pot. Oslava vrcholné techniky jakožto jedinečnosti tohoto světově proslulého souboru nedovolila tanečním fanouškům odtrhnout oči od plátna. Tento unikátní materiál využil také Johan Inger v choreografii Dream Play. Přestože hudba Stravinského Svěcení jara vyvolala ve znalcích určitou skepsi, Inger dokázal snadno využít hudbu pro vlastní téma snové hry inspirované prchavým setkáním. Hravost pohybových i scénických nápadů, zesměšnění fatálních námětů, zdánlivě nesmyslné vrstvení příběhů – to vše dokonale vyjadřovalo atmosféru bláznivého snu. Do ještě hlubšího podvědomí nahlédlo tvůrčí duo Sharon Eyal a Gai Behar v krátké etudě Sara. Emocionální minimalistický projev jedné sólistky a malé skupinky „bezpohlavních larev“ s psychedelickýma očima připomínal butó osmdesátých let. Štíhlé postavy v tělových kombinézkách s kapucí a strašidelnými kontaktními čočkami se kroutily do expresionistické výpovědi sólové tanečnice, interpretující hudbu Ori Lichnika. Vnitřní síla koncentrovaná ve skupince mladých těl sálala ohromnou energií i přes promítací plátno. Působivý sketch překvapil zařazením do jinak konvenční dramaturgie večera. Závěrečnou třešinku na dortu připravil Alexander Ekman svou letošní premiérovou choreografií Maybe Two. Humorná sonda do složitosti partnerských vztahů představila Ekmana jako zkušeného pozorovatele a tvůrce, pohotového choreografa, režiséra i dramaturga, jaký nemá v současné době konkurenci. Překvapivé zvraty, zesměšněné hodnoty, originální nápady, parodovaná klišé a hlavně vynikající interpreti – z toho všeho se kompilovalo trefné vyjádření problému milostných vztahů, které jsou denní rutinou nás všech. Geniální kus ani nelze srovnávat se studií frašky z roku 2010 (Ekmanův triptych zábavy), kterou přivezl Cullberg Ballet do Prahy počátkem června 2013. Pokud Maybe Two značí směr, kterým se letos Ekman vydal, jeho budoucí díla by mohla být opravdovým svátkem tanečního umění. Psáno z živých přenosů v kině Aero 7. února 2013 (Parade, Frontier) a 31. května 2013 (Studio 2, Dream Play, Sara, Maybe Two). Parade
Choreografie: Crystal Pite
Premiéra: 7. 2. 2013
Frontier
Choreografie: Crystal Pite
Premiéra: 7. 2. 2013 (adaptace verze z roku 2008)
Tančí: NDT I Studio 2
Choreografie: Sol Léon a Paul Lightfoot
Hudba: Arvo Pärt
Premiéra: 28. 10. 2009
Dream Play
Choreografie: Johan Inger
Hudba: Igor Stravinskij
Premiéra: 2000
Sara
Choreografie: Sharon Eyal a Gai Behar
Hudba: Ori Lichtik
Premiéra: 4. 4. 2013
Maybe Two
Choreografie: Alexander Ekman
Hudba: Jan Pieter Koch, Maurice Ravel, Felix Mendelssohn, Bon Iver
Premiéra: 4. 4. 2013
Tančí: NDT II 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: