Dust – Jako zrnko prachu

Dust, testing Mixed Reality. Foto: Pierre Tappon

Slovenské umělecké duo spolupracuje již přes tři roky na projektech propojujících tanec a nové technologie, které pro tvorbu nejen používají, ale i tematizují. To znamená, že se jejich prostřednictvím vyjadřují k technologickému dění. Oba dva nezávisle na sobě pobývají z velké části hlavně v zahraničí.

Umělci byli postaveni před skupinu dvaceti tanečníků a choreografku Patricii Okenwu, s nimiž měli prozkoumat využití nových technologií. Zkoušky zprvu stavěli na prototypech. Komunikaci mezi tanečníkem a médiem započali tím, že na několik dní nechali puštěnou interaktivní instalaci ve společném prostoru a všichni kolemjdoucí si tak mohli vyzkoušet, jak interakce s médiem funguje.

„Tanečníci jsou vůči digitálním technologiím na jevišti velmi skeptičtí. Mnohdy je berou jako konkurenci, jako něco, co odvádí pozornost diváka, jako například projekce. Chtěli jsme jim ukázat, že technologie mohou být novým zdrojem choreografických nápadů, stejně jako to může být nový zdroj, jakým analyzovat pohyb,“ prozradil Andrej Boleslavský.

První instalace ještě nezahrnovala virtuální realitu, projektovala tělo tanečníka v obrysech a určitých spojených bodech na plátno jako abstraktní zrcadlo. Využívala konceptu z partneringu moderního tance a základního typu improvizace, kdy výsledný tvar vzniká spojením několika těl jako sousoší. Koncept tanečníci pochopili okamžitě, aniž by jim to umělci museli vysvětlovat. Komunikace tak vznikala v rámci úplně jiného média, než je lidská řeč.

Postupně se přecházelo k přenosu do virtuální reality, s níž Andrej pracuje již delší dobu. Mariiny předchozí zkušenosti s natáčením tanečních filmů se střetávaly s problémem pohledu na tanečníka z odstupu, kdy jí chyběl jakýsi dotek diváka. Andrej navštívil i hodinu tance, při které si přál lektorku zastavit, zpomalit, a když na ni dobře neviděl, tak si ji i přiblížit. Prostřednictvím virtuální reality se mohli oba umělci k tanečníkovi „přiblížit“. Finální princip navíc nebyl jen o zaznamenání pohybu, nýbrž o zachycení pocitu z pohybu. Virtuální realita totiž není jen pohledem vizuálním, ale také fyzickým. Dokáže zprostředkovat pocit, že je někdo u vás.

Druhý prototyp již pracoval s principem, kdy si tanečník sám sebe může prohlédnout ve virtuální realitě z různé perspektivy. Je to však velmi matoucí a zatěžkávající proces, nepříjemný pro lidské chápání a mozkovou kapacitu. Tanečník nejenže vede pohyb, ale svým pohybem naviguje i pohled kamery.

A konečně v Dust se za pomoci speciálních brýlí pro virtuální realitu divák přesune do „reálného“ prostředí tanečního sálu Rambert Dance School. Inspirací autorů byla kniha Eugena Thackera In the Dust of This Planet s myšlenkou pochopení světa pohledem zrnka prachu. Pomocí volumetrického nahrávání tance z více kamer najednou a fotogrammetrie 3D prostoru má pozorovatel možnost procházet virtuálním prostorem a potkávat tanečníky. Nahráním reálných prostor umocnili umělci imerzi diváka, tedy jeho uvědomění si autentičnosti virtuálního prostoru s reálným.

Prostory i těla tanečníků zůstávají záměrně stylizované. Proto, aby se zachoval dojem abstraktní vizualizace těla a pohybu tanečníka a umocnění pocitu, že se jeho tělo skládá z částic prachu stejně jako okolní prostor, simulovali tvůrci pohyb kapaliny. Zaměřování pozice tanečníka v prostoru je technicky řešeno pohybovým senzorem Kinect, původně vyvinutým jako součást herní konzole. Jiné systémy pro nahrávání pohybu jsou zpravidla několikanásobně nákladnější, navíc většinou velmi komplikované, a tak pro výzkum s tanečníky nepraktické. Důležitým faktorem je také zvuk, o který se postaral britský hudebník Miles Whittaker známý pod pseudonymem I Demdike Stare.

„Tanečníci jsou většinou hrozně netrpěliví a hned potřebují vést nějaký dialog v rámci improvizace, a to je možné jen, používáte-li nástroje, které s nimi dokážou komunikovat rychle,“ uvedla Maria Judlová.

Na konci kratší taneční variace se tělo tanečníka vždy rozpadne v prach. Bohužel během téměř půlroční stáže nedošel projekt tak daleko, aby bylo možné zapojit diváka do procesu a ovlivňovat pohyb tanečníka nebo s ním vytvořit jinou interakci. Plány do budoucna ale s vývojem počítají.

Oba umělci budou součástí řady renomovaných festivalů, za čímž vidí možnost propagace i finanční podpory. Projekt totiž naráží na ekonomickou zátěž, kdy headset, jediný nástroj umožňující vnoření do virtuálního prostředí, je drahý, a tak i v rámci festivalů, na kterých se projekt bude prezentovat, jej může zhlédnout pouze určitý počet diváků. V současné době bývalý tanečník Rambert Dance Company a choreograf Renaud Wiser navazuje na spolupráci s Andrejem a Mariou a vyvíjí se svou taneční skupinou Renaud Wiser Dance Company nový prototyp tanečně pohybové virtuální hry.

Práce s virtuální realitou je velmi populární a její využívání se už rozvíjí řadu let. Běžný divák se tak pravděpodobně velmi rychle začne s těmito nástroji setkávat v běžném životě a věřím, že tím se stane použití podobných technologií skrze umění mnohem dostupnější. Dust je sice pilotním zpracováním práce s tělem tanečníka ve virtuálním prostředí, avšak stejně rychle jako technologie se jistě bude vyvíjet i práce Andreje a Marii a můžeme se jen těšit na jejich další projekty.