Evropská taneční laboratoř III.

Třetí a poslední taneční laboratoř v rámci Tance Praha 2009 byla nazvána brazilsko-evropskou. Jižní Ameriku v ní reprezentovala choreografie Thomase Lebruna. Za starý kontinent se představila španělská skupina Mopa a dále choreografka Lia Haraki z Kypru. Díla, ač pocházela z míst na mapě vzdálených, vlastnila některé společné znaky. Všechna spojovala tanec s mluveným slovem a zpěvem a všechna oplývala humorem nebo se o to alespoň pokoušela.

Brazilská choreografie On ne se connait pas encore mais byla sólem vytvořeným pro tanečnici Flávii Tápias a pojednávajícím s jistou nadsázkou o životě brazilské zpěvačky a herečky třicátých let dvacátého století Carmen Mirandy. Dílo se z velké části zakládalo na sebejistém projevu tanečnice, která komunikovala s diváky a se zaujetím jim vyprávěla jednotlivé epizody. V jejím projevu hrála důležitou roli mimika, kterou svojí výrazně nalíčenou tváří dokonale ovládala. Taneční kvality interpretky byly také jistě nepopiratelné, i když tanec tu často přicházel až po verbálním sdělení publiku, co hodlá udělat, a tak danou situaci spíše jen dále rozvíjel, než že by ji vytvářel. Celkově bylo toto dílko komediálního charakteru, které nešlo do hloubky příběhu, milé a zábavné, avšak působilo spíše jako etuda nebo ukázka než jako hotový tvar. Tím však není myšleno, že by bylo neukončené. Choreografii naopak uzavíralo tlumené barevné nasvícení podobné tomu v prvních chvílích performance (kde vhodně zdůraznilo mimiku tanečnice), takže light design vytvořil jasnou spojnici mezi začátkem a koncem.

Záměrně afektovaný projev se objevil i v dalším díle Pretendance kyperské provenience. Byl zde v ženské roli ztvárněné samotnou autorkou Liou Haraki doveden k vrcholu. Po náročném tanečním výkonu, který se odehrával za oponou a diváci si ho mohli podle zvuků a komentářů představovat jen ve své fantazii, se tanečnice snažila vysvětlit obecenstvu svoji neskutečnou vášeň pro tanec. Poté se se svým kolegou Alexanderem Michaelem snažila přijít na podstatu tance. Vskutku originální bylo ztvárnění rytmu v tanci pomocí rytmicky se hýbajících lopatek holých zad tanečníka. Inscenace obsahovala více mluveného slova než tance, ale oba interpreti přeci jenom dokázali, že to není kvůli jejich tanečním nedostatkům. Dílo, v němž umělci povyprávěli o své dosavadní kariéře, představovalo velmi parodizující a vtipný kus. Diváci se kromě afektovanosti tanečníků bavili narážkami na film Flashdance, jehož soundtrack posloužil jako hudební doprovod.

Večer uzavřela bohužel nejdelší choreografie Tus hijos me están jodiendo la vida (Tvé děti mi ničí život). Performance s DJem na scéně začala prací s taneční kreací, kterou interpreti na pokyny DJe předváděli ve stále větším tempu. Úvodní část, ačkoliv byla dost prvoplánová, byla alespoň vtipná. Tvůrci pak ještě rozvinuli několik zajímavých nápadů - měnili se v příšerky, které jakoby vyskočily z amerických komerčních filmů a které rozesmály publikum a parodovaly zpěváky. S přibývajícími minutami se však logika díla nebo alespoň její srozumitelnost čím dál více ztrácela a židle v hledišti začaly být čím dál nepohodlnější. Když si ke klanění Mopa pustili nenáročný song, to se ví, že roztleskali publikum…

I když poslední choreografie večera ho učinila trochu zdlouhavým, představení naplnilo slova ředitelky Tance Praha Yvony Kreuzmannové, podle nichž měl letošní ročník festivalu představit i choreografie, kterým nechyběl smysl pro humor.


Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: