Festival Malá inventura – Dvě připomenutí

Dekonstrukce rituálu

I Handa Gote se zabývá rituály, které se vytrácejí, ale moderní společnost se je snaží v zájmu svého vlastního zachování uměle udržet, obnovit, v zoufalé a naivní snaze o záchranu světa, starého světa, který měl řád, tradici, upínal se ke kořenům. Nižinského balet byl fantastickou rekonstrukcí slovanského pohanského jarního obřadu, při němž, dle Stravinského slov, „moudří starci sesazení v kruhu pozorují předsmrtný tanec dívky, kterou pak obětují bohu Jara, aby získali jeho milost“. Dělí se na dvě části, první se jmenuje Uctívání země, druhá Obětování.

Handa Gote pracuje s Nižinského odkazem pomocí divadelní dekonstrukce, navozuje dojem nepředvídatelnosti, kontrolovaného chaosu i zdánlivě nelogických konstrukcí. Divák, který zná hudbu Stravinského či záznamy Nižinského choreografie, je však snadno schopen rozklíčovat jednotlivé reminiscence. Scéna je rozdělena na část, kde je vymezeno místo pro „hudebníky“ (v levé části jeviště – z pohledu diváka) a kde se nacházejí rozličné hudební nástroje i hudební nosiče. Dva gramofony, hrající nejprve některé z motivů Stravinského Svěcení, pak navozují rozličné disonance, až slouží i jako ruchy, když v průběhu přehrávání vinilů tanečníci a hudebníci v jedné osobě zasahují v podobě různého zpomalování či scratchování. Kromě klasické bicí soupravy jsou postupně v inscenaci využity zobcové flétny a hračky, svoji chvíli slávy užije i jednoduchý monofonní magnetofon japonské výroby z počátku osmdesátých let, využity jsou i dětské trumpetky atp.

Ve středu jeviště je velký dřevěný falos – kolem něj se odehrává rituální tanec. Kromě citace Nižinského choreografie vynikne i reminiscence na antické divadlo. Veronika Švábová se během inscenace namaskuje do mužské postavy. V inscenaci se projevuje výrazná tendence k iluzivnosti, ale i ke stylizovanosti. V jednu chvíli si Švábová vypomáhá na improvizovaných koturnech (ve scéně, kdy oprašuje falos, má na nohou kartáče) s maskou bez mimiky a s vysoce stylizovanou taneční řečí. Na konci inscenace Svěcení jara si připomínáme tanečníka – herce řeckého mimu, který měl tělový trikot, zdůrazňující pocit nahoty, a připevněný kožený falos. Mimus byl jediný žánr, ve kterém mohly hrát i ženy-tanečnice. Veronika Švábová si nakonec připíná penis, který ji během tance trčí z rozepnutého poklopce – v závěru si s ním dokonce otevírá láhev s pivem. V duchu dionýsovského kultu odkazuje k divoké pitce a z toho plynoucí orgie se smyslem plodnosti. Na scéně se objeví i český zvyk stavění májky. Tanečník se snaží vystavět z připravených nástavců stále větší a větší tyč, která je na vrcholu ozdobena stužkami z krepového papíru a je na ni zavěšen zdobený věnec. Inscenace pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, tanečníci citují běžně známé či divadelně ztvárněné rituály, karikují je, dekonstruují, mění jejich strukturu a využívají nově vzniklého příběhu.

Handa Gote ve Svěcení jara na jednu stranu ve svém projektu popírají význam jevištního vyprávění, často prokazují jeho absenci demonstrací nelineárnosti a kontingence, aniž přitom rezignují na významovou rovinu komunikace s divákem.   

Kde jsou hranice vašeho strachu?

Další soubor Wariot Ideal uvedl v rámci Malé inventury ve svém domovském divadle Alfred ve dvoře strhující inscenaci GundR, jejíž název lemují iniciály jmen dvou slavných horolezců, bratří Günthera a Reinholda Messnerů. Inscenace pojednává nejen o jejich výstupu na himálajskou osmitisícovku Nanga Parbat, který se mladšímu z bratrů stal osudným, ale i o mediálním tlaku, nesnesitelných výčitkách a dusivém smutku, jimž musel čelit přeživší bratr po návratu do civilizace. GundR staví na skutečných událostech, má tedy povahu dokumentárního divadla, ale zároveň se jakémukoli škatulkování vzpírá: je to nonverbální divadlo, které se ovšem nezříká slov; výtvarné divadlo, které působí zvukem; akrobacie, jejíž devízou je záměrná neohrabanost; velmi krajní forma fyzického divadla, které ale nestaví na tělesné drastičnosti; i suše vtipná klaunerie, jež vyústí do tragédie rozměrů přímo antických.

Oba performeři (a současně autoři) Vojta Švejda a Jan Kalivoda šplhají po lanech, využívají stěny divadla (i podlahu jeviště!) jako lezeckou stěnu, neúnavně přepínají horolezecké karabiny a převlékají výstroj, nebo prostě jen čekají – jako se na velehorách čeká na počasí. Třetím (neviditelným) protihráčem je jim ovšem zcela zásadní zvuková stopa, kvůli jejíž intenzitě fasují diváci při vstupu do sálu špunty do uší. Lavinu sněhu, která v příběhu zapříčinila tragédii, totiž v inscenaci zastupuje lavina zvuková (střídající občasné chvíle ticha). Pomyslné střepy zvuků jsou napresovány do ohlušujícího proudu hluku, který drtí nejen divákovu psychiku, ale i jeho fysis – a co je ovšem nejpodstatnější, spolu s jevištní akcí a (rovněž) střepovitě nastřihanými projekcemi vyvolává nesmírně silnou katarzi. Je to audiovizuální nálož, která probouzí archetypální témata přátelství, bratrství, odvahy a odpovědnosti. Divadlo o běsech, které nám hučí v hlavě, i když je všude okolo hrobové ticho. O odpovědnosti, o výčitkách, o tom, jak přežít se svým svědomím. O vzdorovitosti, která může být osudná. O tom, jak málo stačí, aby se nevinná bratrská hra proměnila v thriller. Extrémní divadlo – extrémní zážitek. Inscenace, na kterou do smrti nezapomenete.  

Psáno z repríz v rámci festivalu Malá inventura 22. a 24. února 2015 v divadle Alfred ve dvoře.  

Svěcení jara
Připravili: Veronika Švábová, Pasi Mäkelä, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner a Jakub Hybler
Premiéra: 27. května 2014  

GundR
Autorský tým: Vojta Švejda, Jan Kalivoda, Jan Dörner, Milena Fabiánová, Ivanka Kanhauserová, Jiří Rouš, David Šmitmajer, Stéphanie N’Duhirahe a Kryštof Pešek
Premiéra: 25. listopadu 2014