Hvězdy světového baletu v Teatro alla Scala

Hvězdy světového baletu v Teatro alla Scala

Hvězdy světového baletu v Teatro alla Scala

Milánský operní dům Teatro alla Scala patří mezi přední světové scény nejen v umění operním, ale též v baletu. Pravidelně zde vystupují hostující étoiles z pařížské Opery či z moskevského Velkého divadla, a samotný baletní soubor La Scaly je na špičkové úrovni.

Historie a současnost milánského baletu
La Scala má za sebou dlouhou historii plnou slavných jmen. V tomto divadle uváděl na počátku 19. století choreograf Salvatore Viganó svá choreodramata Prométeus (1813), Othello (1818) či Vestálka (1818), tanečník a pedagog Carlo Blasis povznesl  místní Akademii tance, kde studovaly slavné romantické baleríny Carlotta Grisi, Fanny Cerrito i Lucille Grahn. Absolventky školy při La Scale vynikaly brilantní technikou a úžasnou rychlostí a proslavily se až v Petrohradě, italská tanečnice Pierina Legnani byla například první interpretkou Odetty/Odilie v Labutím jezeře (1895), která zatočila pověstných 32 fouettés. Ve slávě milánské baletní školy pokračoval velký pedagog Enrico Cecchetti, později dvorní baletní mistr Les Ballets Russes. Ke konci 18. století byla na prknech La Scaly uvedena velká baletní férie Excelsior (1881) Luigi Manzottiho, velkolepě oslavující pokrok (představení mělo přes šest set účinkujících).
V druhé polovině 20. století zažil místní baletní soubor rozkvět pod vedením ředitele Aurelia Millosse, který zval na jeviště La Scaly světové baletní osobnosti. V 60. letech zde začal pravidelně hostovat a později choreografovat i Rudolf Nureyev, jeho poslední dílo Popelka bylo uvedeno až po jeho předčasné smrti, roku 1998. Právě Rudolf Nureyev způsobil v Miláně velký baletní boom, přitáhl znovu diváky do hlediště La Scaly a začal si je dokonce vychovávat, když trval na tom, aby byla v hledišti ztlumená světla i během děkovačky. Milánské publikum totiž bylo (a dodnes je) proslulé svojí chladností vůči interpretům. Ze slavných italských tanečnic je nutno zmínit Carlu Fracci, častou Nureyevovu partnerku a tanečnici, pro kterou stavěl John Cranko svůj balet Romeo a Julie, dále pak Annu Razzi, Oriellu Dorellu a především Alessandru Ferri. Ta v roce 1992 získala jako první tanečnice souboru v historii titul prima ballerina assoluta a její sláva dalece překročila hranice divadla, města i státu (profesionální kariéru tanečnice ukončila roku 2007). Z tanečníků byli ve stejné době nejznámější Maurizio Bellezza, Davide Bombana a Marco Pierin, všichni aspirující na mezinárodní kariéru jako tanečníci, choreografové i baletní mistři. Dnes vévodí baletní scéně étoiles Roberto Bolle, kterého nejeden baletoman srovnává s Nureyevem,  Massimo Murru a primabalerína Světlana Zacharova.
V choreografii sledovala La Scala ve 20. století všechny světové trendy a zvala si k hostování nejvýznamnější tvůrce: Leonida Massina, George Balanchina, Rolanda Petita, Maurice Béjarta, Johna Cranka, Jiřího Kyliána, Williama Forsytha a další. Italskou choreografii zastupoval především Mario Pistoni, uvádějící na scénu témata italské historie a kultury: choreografie Strada (1966), Francesca da Rimini (1967), I promessi sposi (1985). Notre-Dame de Paris
Právě výše jmenovaný Roland Petit, průkopník francouzského moderního baletu, uvedl na scénu La Scaly všechny své nejvýznamnější produkce od Mladého muže a smrti (1955) až po Pink Floyd Ballet v roce 2009. Další jeho významný balet, Notre-Dame de Paris, uvedlo divadlo La Scala v únoru 2013 v obnovené premiéře. Notre-Dame de Paris (světová premiéra 1965) je balet vytvořený podle námětu stejnojmenného románu Victora Huga, do češtiny překládaného také jako Zvoník u Matky boží. Není to ovšem zdaleka první pokus o převedení slavného románu do baletní podoby. První balet podle Hugova námětu byl uveden shodou okolností v divadle La Scala již roku 1839, osm let po vydání knihy, choreografem Antoniem Monticinim, a to pod názvem Esmeralda. Titul odkazující, v souladu s tehdejším romantickým územ, k hlavní ženské postavě cikánky, zůstal zachován i v mnoha dalších adaptacích. Nejslavnější je jistě verze Julesa Perrota, která měla premiéru roku 1844 s hudbou Cesare Pugniho a s Carlottou Grisi v hlavní roli. Na rozdíl od romantizujících verzí předminulého století, kde i tak slavný tragický námět jako Notre-Dame končil v baletu šťastně, Roland Petit pojal zpracování předlohy z poněkud jiného úhlu. Především zredukoval postavy na čtyři: Quasimodo, Esmeralda, mnich Frollo a voják Phoebus, sboru dal úlohu téměř antického chóru, kompaktní jednotky, která dotváří svými výstupy dramatický děj. Příběh je znázorněn často zkratkovitě a v náznacích, tanci je přenechán maximální prostor.
Temný středověk a krutá společnost plná předsudků, to jsou kulisy k tomuto modernímu baletu. Scénografie René Allia byla proto také v temných tónech hnědé, modré a rudé, velmi minimalistická a přesto funkční. Tlumené tóny kulis daly vyniknout barevně křiklavým kostýmům slavného módního návrháře Yves Saint-Laurenta, které již vstoupily do historie. Modernost baletu byla podtržena rovněž pro inscenaci nově zkomponovanou hudbou Maurice Jarreho, plnou disonancí a s velice výraznou rytmickou složkou. Roland Petit zredukoval děj na ty nejpodstatnější události z románu, balet má dvě dějství, pouhých třináct stručných obrazů. Vše začíná na náměstí před katedrálou, kde rozjívený dav volí krále bláznů. Mezi nimi se brzy objeví podivně zdeformovaný tvor, Quasimodo (Roberto Bolle), který nejprve všechny vyděsí, pak s nimi začne tančit a nakonec zvolí králem právě jeho. Hrbáč je povahou dobrý a rád se baví s ostatními, takže zprvu nepochopí, že si z něj všichni jen tropí žerty. Všeobecnému veselí udělá přítrž přísný páter Frollo (Mick Zeni), celý v černém a s čeným křížem na obličeji, který k sobě přivolá Quasimoda jako věrného psa. Následuje velice sugestivní scéna „modlitby“: na vyvýšeném pódiu Frollo káže davu, strohá gesta a sekané pohyby vyjadřují rigiditu jeho víry. Okolo něj dámský sbor vkleče lomí rukama, ale i tato velmi schematická gesta zcela přesně dotváří obraz náboženské extáze. Již během kázání ale k Frollovi zvenku proniká zvuk tamburíny, která se mu stane osudnou. Na neodbytné chrastění začne reagovat, i když  nedobrovolně, jeho tělo a ruce se začnou pohybovat v rytmu cikánčina nástroje. Frollo se snaží tento pohyb zastavit a přebít strnulou modlitbou, ale nedaří se. Takto choreograf vyjádřil probouzejícího se vnitřního démona, temný chtíč, který požene pátera za cikánkou a ke zkáze všech. Obraz modlitby plynule přechází ve scénu před kostelem, kde Frollo uprostřed davu poprvé spatří krásnou Esmeraldu (hostující Natalia Osipova). Její tanec je esencí smyslnosti, pomalými až kočičími pohyby vypravuje příběhy, které může vyvěštit z karet a zároveň se definitivně dostává pod kůži jak Frollovi, tak Quasimodovi. Páter se rozhodne, že musí mít Esmeraldu za každou cenu a přikáže Quasimodovi, aby ji lapil a přivedl do katedrály. Následuje honička ulicemi Paříže, kterou choreograf nazývá „dvorem zázraků“ a která je plná žebráků, lupičů a vrahů -  ti všichni, oblečeni do rudých hábitů, děsí Esmeraldu prchající před Quasimodem, ten ji ale nakonec před nástrahami sám ochrání. V tu chvíli zmizí přízraky a objeví se krásný Phoebus  (Eris Nezha) s družinou vojáků. Samolibost Phoeba je vyjádřena jeho atletickou a na odiv vystavenou postavou, dokonalými geometrickými pohyby i provokativní blonďatou hřívou. Esmeralda se do tohoto ztělesnění krásy okamžitě zamiluje a začne s ním flirtovat. Phoebova  družina se mezitím vrhá na hrbáče a brutálně ho zbije za lhostejného přihlížení davu. Esmeralda s Phoebem zatím míří do taverny plné prostitutek a pijanů, kde se voják přede všemi naparuje a tančí s lehkými děvami (s vyzývavě velkým poprsím a červenými vlasy) vulgární tanec. Až sem je ale pronásleduje žárlivý Frollo. Když se dvojice ocitne sama na pokoji a začíná jejich milostná hra, páter svou žárlivost nevydrží  a vystoupí ze stínu. Z toho vznikne zajímavé a temné trio, kdy se mezi dva milence připlétá třetí, doráží na Esmeraldu a vše vyvrcholí tím, že Frollo probodne Phoeba kudlou. Zděšený dav se okamžitě vrhne k oběti a vojáci zatknou zdánlivě vinnou Esmeraldu. Při následném procesu, jemuž velí sám Frollo, je cikánka odsouzena k šibenici. Zničeho nic se ale objeví Quasimodo, odežene vojáky i pátera, chopí se Esmeraldy a oba zmizí v katedrále, posvátném místě, kam nemůže světská spravedlnost.
Uvnitř Notre-Dame se odehrává skoro celé druhé dějství, které má velice rychlý spád. Začátek je ve znamení Quasimodovy radosti, že zachránil krásnou cikánku a má ji ve svém království. Tato radost se projevuje bláznivým krkolomným tancem a houpáním se na zvonech katedrály. Když vstoupí na scénu Esmeralda, tančí spolu krásný duet plný vděku a něžnosti. Quasimodo se stydí za svůj ohyzdný zjev, cikánka ho hladí, rovná mu hrb a během tance s ní se i netvor stává krásným princem. Nakonec mu žena usíná v náruči, a hned jak se ponoří do spánku, kouzlo vyprchá a Quasimodovi se vrací jeho tělesná deformace. Odchází tedy na obhlídku kostela, načež přichází démonický Frollo, kterému zde již nic nebrání, aby se zmocnil Esmeraldy. Ta se sice brání, proti jeho temné moci ale nic nezmůže. K završení tragédie se do kostela dostane rozlícený dav vojáků a žen-fúrií, všichni v černých šatech s divokou černou kšticí, ovládne prostor a nakonec se chopí i Esmeraldy, která tentokrát svému osudu neunikne. Quasimodo teprve nyní zjistí děsivou pravdu o svém pánovi a v záchvatu zlosti a zoufalství ho zardousí. Poté unese již bezvládné tělo milované Esmeraldy a odchází s ním zpět ke svým zvonům. I přes zkratkovitou režii a schematickou stavbu baletu dokázal Petit vytvořit dílo nadmíru expresivní a plné emocí. Dokonalá je pohybová charakteristika postav (která šla ruku v ruce s hudební předlohou): Quasimodo má zdeformované tělo, ale krásnou duši, která vychází na povrch při tanci s Esmeraldou; ta je zase svůdná, ale přitom hravá jako dítě a nepostrádá soucit; Frollo je téměř rozdvojená osobnost, velice dobře vyjádřena rozporuplností gest a pohybů, v nichž nakonec nad strnulostí pátera zvítězí divoká vášeň; Phoebus je ve svých dokonalých kreacích ztělesněním povrchní krásy a je charakterově nejplošší.
Sbor se vyjadřoval spíše v gestech a mechanických pohybech, často v unisonu, než aby přímo tančil. Choreograf tak vytvořil kýžený efekt davu, uprostřed kterého vynikly detailně vykreslené hlavní postavy.
Z hlediska interpretů šlo o ideální konstelaci: Roberto Bolle, typický princ, dostal šanci ztvárnit velmi dramatickou a fyzicky náročnou postavu, Natalia Osipova byla Esmeraldou ve všech směrech a téměř se vznášela nad zemí, Mick Zeni hrál přísného a vášnivého Frolla s mrazivou dokonalostí a Eric Nezha upozornil v roli Phoeba na své dokonalé fyzické dispozice. Rovněž sbor byl v naprostém souladu.
Jednoduše, Notre-Dame de Paris v La Scale byl úžasný divácký požitek a tak není divu, že i pověstně chladné milánské publikum roztálo a odměnilo soubor dlouhotrvajícím potleskem. Psáno z představení 14. února 2013. Notre-Dame de Paris
Choreografie: Roland Petit
Nastudování: Luigi Bonino
Hudba: Maurice Jarres
Scéna: René Allio
Kostýmy: Yves Saint-Laurent Esmeralda: Natalia Osipova
Quasimodo: Roberto Bolle
Frollo: Mick Zeni
Phoebus: Eris Nezha

Témata článku

Zahraničí

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: