Jako tým vyhrajeme

(Reportáž z návštěvy zkoušky nového uměleckého tělesa Balet Bratislava) Balet Bratislava je nový nezávislý profesionální taneční soubor, který byl založen v květnu roku 2011 tanečníkem, choreografem a uměleckým vedoucím Máriem Radačovským. Skládá se z osmi slovenských (dříve působících ve Slovenském národním divadle) a osmi zahraničních tanečníků vybraných při konkurzu na jaře tohoto roku, či příchozích též ze SND. Dohromady tvoří mladý a dynamický mezinárodní soubor, plný nadšení a energie.
Taneční aktuality navštívily soubor během zkoušení jejich první premiéry, baletu Romeo a Julie v choreografii Mária Radačovského, a přináší exkluzivně první dojmy z činnosti tohoto tělesa. Mário Radačovský je jednou z nejvýraznějších postav slovenského tance a baletu obzvlášť. Po absolutoriu na bratislavské konzervatoři působil několik let ve Slovenském národním divadle (nejdřív ve sboru a záhy jako sólista) a v roce 1992 byl přijat do světově proslulého souboru Nederlands Dans Theater, kde tančil nejen v choreografiích Jiřího Kyliána, ale též Nacha Duata, Matse Eka, Paula Lightfoota a mnoha dalších. Roku 1999 se přesunul na americký kontinent a stal se sólistou Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Během tohoto angažmá začal též s choreografií. V říjnu 2006 byl povolán zpět domů, aby se ujal prestižního postu šéfa baletu Slovenského národního divadla a ihned do této instituce vnesl svěží vítr. Omladil soubor, zmodernizoval repertoár a dostal balet do povědomí veřejnosti aktivní mediální kampaní. Ovšem ke konci sezóny 2009/2010, po nástupu nového generálního ředitele SND Ondreja Šotha, byl Radačovský den před premiérou inscenace Made in Canada odvolán. To už měl další závazek také v Praze jako posluchač Akademie múzických umění v oboru choreografie. Jeho odvolání z postu ředitele souboru způsobilo mezi veřejností značné protesty a dokonce vznikla petice na jeho podporu, pod níž bylo podepsáno asi sedm tisíc lidí.
Také díky této velké podpoře veřejnosti, která byla důkazem, že jeho několikaletá snaha o zviditelnění a popularizaci baletu nebyla zcela zbytečná, se Radačovský rozhodl, že zůstane i nadále na Slovensku, přestože hned po svém odvolání dostal několik nabídek ze zahraničí (vést festival v Kanadě či stát se vedoucím souboru v Bukurešti). Toto období svého života popisuje Radačovský takto: „Odvolání z postu šéfa baletu bolelo, člověk má uražené ego a osobně to velmi prožívá. Měl jsem chuť sbalit se a nadobro odejít. Ale reakce lidí mě velice příjemně překvapily, dokonce i v Čechách se rozpoutala diskuse. Dále mě to motivovalo, nejen kvůli tanečníkům, to samozřejmě také, ale i kvůli lidem. Řekl jsem si: kdy se stalo, že sedm tisíc lidí podepíše petici, že šéf baletu byl odvolán neprávem? To se ještě nestalo. Snad to bylo znamení, že jsme tu za těch pár let udělali něco, čeho si lidé všimli a zaujalo je to. Tak jsem si řekl, že se toho musím chytit. Dal jsem nos dolů, hrdost stranou a šel jsem do toho.“
A tak společně s Miroslavou Kovářovou, nynější výkonnou ředitelkou, sehnali potřebné prostředky (Balet Bratislava je z velké části podporován privátním sektorem) a založili nové nezávislé těleso. Polovina tanečníků ze stávajících šestnácti členů jsou bývalí sólisté Slovenského národního divadla, kteří odešli spolu s Radačovským. Zbytek souboru byl vybrán při konkurzu, na který se sjeli tanečníci z celého světa. Je tu několik Kanaďanů z jeho bývalého působiště z Montrealu, Angličanka, Maďar, Rumun, Ital, Lucemburčanka se srbskými kořeny a dokonce Filipínka. Umělecký ředitel o svém souboru říká: „Pro mě je důležitá intimita toho souboru. Jsou pro mne všichni tak trochu sólisti, ale přitom všichni musí tančit všechno. Jeden večer jsi Julie, druhý tančíš ve sboru. Nepotřebuji šestnáct tanečníků, kteří si o sobě myslí že jsou hvězdy. To mohli zůstat v tom divadle. Musíme být tým – jako tým vyhrajeme, jako tým prohrajeme. A myslím, že to moji tanečníci chápou. Jsou velice mladí a dělají i mě mladým.“
Radačovský vede všechny zkoušky svého souboru zatím úplně sám, od ranního tréninku přes sólové party až po poslední zkoušku sboru a externistů (kterých je potřeba pro případné alternace). Snaží se jim předat maximum z toho, co ho naučili v zahraničí. Především zkušenosti z NDT pod vedením Jiřího Kyliána jsou pro něj zásadní: „Vždy jsem toužil mít takový soubor, i když jsem působil v SND, který by byl na evropské až světové úrovni, ne průměrný či podprůměrný. To jsem zažil v NDT, tam se totiž maká. Když se vám nechce, je tam dalších sto, kteří chtějí a mohou přijít na vaše místo. Nejvíc nebezpečné je, když si tanečník myslí, že má teplé místečko. To jsem svým tanečníkům řekl již na začátku: Já nebudu řešit, jestli se někomu chce nebo nechce, já jsem je nenutil, aby přišli, nedostali povolávací rozkaz jako na vojnu. Jestli to má být nucené, je to ztráta času jak mého, tak tanečníků.“
Při nastudovávání choreografie mu nejde jen o dokonale zvládnutou techniku, to je základ, ale o procítěný projev a pravdivost výrazu. Snaží se tanečníkům vysvětlovat do detailů, co chce vyjádřit, mluví s nimi o tom, co si myslí, ale i o tom co si myslí oni, o jejich pocitech. „Nemám rád hloupé tanečníky. Technika je krásná věc, ale já chci mít emočně schopné tanečníky, kteří pojedou na sto procent. Chci, aby diváci vycítili, že je to doopravdy, že to jen nehrajeme. Chceme jim nabídnout nevšední zážitek, aby bylo vidět, že tomu věříme, aby z nás ta energie čišela. A to je klíč k úspěchu tohoto souboru.“
Po dvouměsíčním zkoušení, které se odehrávalo přes prázdniny na Vysoké škole múzických umění a nyní v prostorách bývalých kasáren, se začíná pomalu rýsovat balet Romeo a Julie. Podmínky soubor nemá jednoduché, v sotva zrekonstruovaném tanečním sále ještě nejsou zrcadla a zázemí také není žádný luxus, před „nastěhováním“ do těchto prostor si dokonce museli tanečníci sami všechen nepořádek po rekonstrukci uklidit. Přesto panuje na sále převážně dobrá nálada, tanečníci i choreograf se spolu klidně baví a žertují. I v tomto přístupu k vedení a vytváření atmosféry v souboru se Radačovský inspiroval u svého učitele Jiřího Kyliána: „Pro mě je důležité, aby byla na sále sranda a fun a tvrdá práce, a dokud to je, tak se dokážou úžasné věci. Když je stres, nervozita, křičení a ponižování, tak je to jako když chodíte do fabriky. Myslím si, že tak se divadlo dělat nedá.“
Choreografie baletu byla původně vytvořena Radačovským pro menší americký soubor Grand Rapids Ballet Company Michigan (kde se stal na příští dvě sezóny domácím choreografem) a premiéru měla letos v květnu. Již tehdy ale věděl, že bude rozjíždět vlastní „company“ a tak tuto choreografii přizpůsobil potřebám komorního souboru. Mnoho z původního libreta vyškrtal – například postavu chůvy či Parise – a nahradil živé postavy figurínami, balet tak trvá necelé dvě hodiny. Téma milenců z Verony pojal po svém a „moderněji“. „Myslím, že Romeo a Julie je nejkrásnější příběh vůbec, Shakespeare byl v tomto génius. Můj balet je hlavně o Julii, o tom, jak se zamilovala. Odehrává se částečně ve vzpomínkách na krásné první setkání a pak se vrací do hrozné reality odloučení. Nemusí to být pouze čtrnáctiletá „holčička“, může to být i zkušenější žena, ale je zamilovaná a o to jde. Myslím si, že každá žena se stane alespoň jednou v životě Julií, protože má svého Romea. Balkónovou scénu jsem umístil do zahrady, chci to totiž udělat více dnešní, aby Romeo a Julie byli prostě dva zamilovaní lidé, co se prochází parkem.“ Při této scéně dominuje na jevišti projekce rozkvetlého stromu jako symbolu jejich lásky, která je v rozpuku. Jinak je v inscenaci užívána scénografie pouze symbolicky, významným prvkem jsou ještě projekce růží a na dvou místech citace z originálního Shakespearova textu. Celý balet končí v „zimě“, všechno je chladné a dvě růže jsou zcela zmrzlé (mrtvé, a přesto tu budou navěky, jako láska Romea a Julie), na scénu se snáší sníh.
Premiéra tohoto baletu se bude konat 11. listopadu 2011 na bratislavské Nové scéně. A co dál? „Chtěli bychom cestovat po celém Slovensku a ukázat se také v České republice, Maďarsku, Polsku... Máme mnoho plánů, jen na tuto sezónu máme naplánovány ještě tři další premiéry. Chceme uvést choreografie Jiřího Kyliána (Falling Angels a Šest tanců), Libora Vaculíka, Petra Zusky, Šárky Ondriškové, Stanislavy Vlčekové, Lukáše Timuláka, Paula Lightfoota a Attily Esterházyho. A je v jednání i něco od Ohada Naharina a možná v budoucnu i od Matse Eka.“
I po vyjmenovávání těchto slavných jmen ale zůstává Radačovský skeptický a připomíná, že zatím ještě ani nebyla první premiéra a neví se, co bude dál. „Doufám, že budeme pokračovat. Stav kultury na Slovensku je velice špatný, je to hanba a já se to nestydím říct. Neproběhla zde nikdy žádná velká reforma kultury, snad byly pokusy o něco dílčího, to ovšem zdaleka nestačí. Grantový systém a vůbec celý systém kultury na Slovensku by potřeboval přeorat, ale zde neprobíhají ani žádné diskuse, co by se mělo s kulturou udělat, na co ji vlastně máme. Stát dává na kulturu jen jedno procento rozpočtu a někdy ani to ne, třeba jen 0,8 procent (jen pro srovnání, v Holandsku to bylo až čtyři procenta). Tak ať si pak neříkáme kulturní národ!“
Je si ovšem přesto vědom podpory publika, které se na Balet Bratislava těší. „Nevím, jak dopadne Balet Bratislava, ale jsem takový blázen, že se o to alespoň pokusím. Protože o to jde, alespoň se pokusit ukázat, že toto může být správný směr. Cítím podporu lidí a doufám, že splníme jejich očekávání a možná, že je i překročíme. Myslím, že jdeme správným směrem. Možná ještě nejsme na špičkové úrovni, ale když budeme tvrdě pracovat, můžeme se vypracovat na něco zajímavého. Ten potenciál tam je.“
Posláním umění totiž není podle Radačovského jet slepě po své ose, ale přizpůsobovat se měnícím se podmínkám tohoto světa. Proto chce mít flexibilní soubor, který je schopný nabídnout jak celovečerní titul, tak dvaceti či čtyřiceti minutový program.
„Nedávno jsem četl krásnou knihu, která se jmenovala ‚Novodobí lídři novodobých kmenů‘. Doufám, že Balet Bratislava by se mohl stát takovým novodobým kmenem a lidé budou nosit hrdě trička s naším logem a budou se snažit být součástí našeho kmene:-)“.
První ochutnávku tvorby Mária Radačovského s Baletem Bratislava dostane naše české publikum naservírovanou ve Stavovském divadle v rámci představení Zero Gravity 26. října, na jednom z večerů Tanečního centra Praha. Foto ze zkoušek: Ctibor Bachratý