Jedenadvacátý ročník PAN v Liptovském Mikuláši

10. 12. 2014 reportáže

Autor: Ladislava Petišková

"Festival pantomimy je lepší než Vánoce, protože tady dostanu víc dárků,“ řekl slovenský student Filip, jeden z těch, kteří tvoří okruh dobrovolníků pomáhajících nezištně při zabezpečení úspěšného chodu celé akce. Slova tohoto milého mladíka pregnantně vyjadřují názor 330 přihlášených mladistvých účastníků, kteří se během čtyř dní, od 26. do 29. listopadu 2014, věnovali studiu nejrůznějších pohybových disciplín a také workshopům podporujícím jejich tvořivost. Šlo vesměs o studenty gymnázií a uměleckých škol z regionu – ale lokální okruh přihlášených se stále rozšiřuje, snad poprvé přijeli i zájemci z Bratislavy. Jejich účast nepodléhala žádnému výběru. Zakladatel festivalu a hlavní organizátor Miroslav Kasprzyk – člen Federace evropských mimů – vidí v jejich spontánním zájmu kvalitu, která by neměla být zeslabována rozdělením na různá výběrová kola, protože by to mohlo do určité míry bránit talentovaným zájemcům mimo hypotetická soutěžní kola v účasti. Je také nutné vzít v úvahu minoritní postavení žánru v kontextu slovenské umělecké výchovy a na druhou stranu hlad zdejší mládeže po neformální kolektivní aktivitě. V obojím Miroslav Kasprzyk jako svérázný guru či kouzelný dědeček splňuje jejich touhy a představy. Pomáhají však také inteligentní a obětavé učitelky, které dobrovolně doprovázejí své žáky na všem, co se v Liptově během festivalových dní děje.
V Kasprzykově osobité koncepci jde samozřejmě o podchycení talentů – sám je po několik desetiletí jedním z mála aktivních slovenských mimů, po léta vede soubor pantomimy, ale rovněž se stará o obohacení vnitřního života mládeže a pěstování kulturních návyků. To je snaha, která dalece významně přerůstá vlastní poslání pantomimického festivalu. V tomto úsilí podporovalo jeho snahy čtrnáct vybraných lektorů – většinou zkušených pedagogů z Čech a Slovenska, kteří si při tak velkém množství uchazečů na svých lekcích opravdu neodpočinuli. Nejcennější odměnou jim nepochybně byly nejen soustředěná snaha studentů, ale i temperamentní a srdečné vztahy všech účastníků. Festival závěrem vyústil v soutěžní přehlídku o co nejlepší improvizovaný dramatický výstup na náhodně vylosované téma. Z toho jasně vyplývá, že byl oproti minulému, jubilejnímu dvacátému, ročníku ten letošní soustředěn ponejvíce k otázkám výchovy mladé generace a její průpravy pro vstup do světa pohybového divadla. Tvář festivalu dotvářela jako ostatně vždy večerní představení, na kterých tradičně vystoupili Miroslav Kasprzyk, studenti katedry pantomimy pražské HAMU a profesionální skupiny z Itálie a Polska. Uskutečnila se též přednáška o mladých slovenských adeptech mimického umění tvořících v Praze.

Miroslav Kasprzyk každý večer úvodem zahajoval svou „dirigentskou“ etudou, interaktivním výstupem řídícím divácký „orchestr“ v hledišti. Jeho bizarní postavička s mohutným nepěstěným vousem a vlasy, s cylindrem na hlavě, naditá do černého fráčku, pantomimického trikotu a bosá, se během zahajovacího představení objevila v několika roztomilých komických výstupech; vedle nich byla produkce osvěžena varietním pásmem zdařilých žonglérských čísel. Nejlepší však bylo mimického duo, ve kterém Miroslavu Kasprzykovi sekundoval syn Tomáš (posluchač magisterského studia katedry pantomimy HAMU). Jejich improvizovaná groteska výletu v rozpadávajícím se autě sršela báječnými nápady a závěrečná etuda Anděl a ďábel Kasprzyka juniora prokázala blahodárný vliv soustředěného studia na osobitost a výrazové bohatství mladého interpreta. Tím už byl divák tak trochu připraven na následující večer, ve kterém tradičně a dvakrát vystoupili studenti HAMU. První část nazvaná Balanc se odehrála v režii Štefana Capka, který nastudoval s Eliškou Navrátilovou, Veronikou Smolkovou, Kateřinou Šírkovou, Janem Jirákem a Markem Zelinkou čisťounké akrobatické pásmo ve stylu nového cirkusu; nešlo tu o nic víc a o nic méně než ukázat v elegantní kompozici dovednosti studentů, které prokázaly jejich znamenitou průpravu a divadelní vtip. Protagonistou byl nesporně Zelinka ve výstupech se žebříkem. Radostná nálada celého dílka byla znásobena tím, co kdysi Sergej Machonin formuloval v myšlence, že „mládí je samo o sobě estetická kvalita“. Představení Mime Boom bylo postaveno na individuálních etudách, které vznikaly pod vedením Adama Halaše a Romana Horáka, kteří je doprovázeli vlastními dramatizovanými výstupy. Na jevišti se uvedli jako neobyčejně úspěšná dvojice, jejichž komika byla vystavěna na fyzických kontrastech – například honičky malého a velkého chlapíka a nerovného vztahu chytrého pána a hloupého sluhy. Sporý, rtuťovitý Halaš byl v tomto vztahu inspirátorem akčních scén, jeho neodolatelně směšný partner se prezentoval na scéně jako suverénní trouba, rozehrávající groteskní mimikou a rozkymáceným tělesným pohybem společné akce do virtuozity komických výstupů Boleslava Polívky. Na pořadu byly slavné i zcela nové etudy: Lovec a pták, Hrdina, Ferdinand, Přijdu si pro Tebe, Zmatky, Ukolébavka a Rande. Krásný Zelinkův výstup parafrázoval slavné číslo Samy Molcha, v současném přepracování bez tradičního líčení a oděvu nezdůrazňoval příliš efekt ptačího letu a také závěr pojednal odlišně, jako by se rozpomněl na příklad „umírající labutě“. Vedle něho ztvárnil Kasprzyk ml. svého hrdinného vojáka v dramatické akci boje jako oběť války, na standardně vysoké úrovni předvedla své číslo i Kukuczková, skvělou kresbu děsu ve své Ukolébavce jako skutečný objev uvedla v ostrých a jasných konturách mimického výrazu Navrátilová; v porovnání s ostatními nedomysleli tvůrci příběhu Ferdinanda d’Este čitelnost a dramatickou nosnost svého epického pásma. Závěr korunovala myšlenkově nenáročná, ale jevištně skvělá Horákova scénka: rande svého adolescentního showmana rozehrál do oslňujícího rejstříku komických situací spolu s partnerkou vytaženou z publika.

Následující večer patřil mladé italské herečce Sereně Balivo, která vnesla na jeviště pěstěnou divadelní kulturu své země formou monodramatu nazvaného Peklo a děvčátko. (Představení získalo ve vlasti několik významných ocenění, Balivo dokonce Národní cenu Giovani Realtà del Teatro za rok 2011.) Její projev přinutil svou sugestivitou publikum ke ztišení a koncentraci, kterou si vyžádalo tiché, dětským hlasem pronášené vyprávění (překlad byl promítán na horní část portálu) o deziluzi ze setkání s životní realitou. Kultivovaný, rytmicky dobře vystavěný projev provázela pohybová řeč těla, jehož stylizace odpovídala tématu hry neměnným postojem malé holčičky s vypjatým bříškem a nejistýma nožkama. I její gestický projev a hra s dětskými rekvizitami ozvláštňovaly nezapomenutelným způsobem kritické postřehy jasnozřivé mysli na adresu světa kolem ní. Režijně a scénograficky elegantní dílko překračovalo samozřejmě žánrové hranice PAN, ale pro mne bylo především příkladem, jak intenzivní a současně účinná může být promyšlená jevištní synergie slova a pohybu. Přehlídku uzavřelo představení Etud proslulého Varšavského centra pantomimy pod vedením Bartłomieje Ostapczuka, jehož mistrovství jsme mohli poznat před několika málo lety v Praze i v Poličce. Ostapczuk je mim, choreograf a režisér, následovník někdejšího člena souboru Henryka Tomaszewského, mima Niedziałkowského. V roce 2008 založil centrum, které má dva soubory – Studio pantomimy a Teatr Mimo, je také vedoucím jednoho z nejlepších evropských festivalů v oboru ve Varšavě. Jeho cílem je vytvářet prostor, který by umožnil rozvoj mimického umění; sám je však také výtečný herec, spolupracující s významnými varšavskými režiséry, jako je Krzysztof Warlikowski a jiní. Jeho studio usiluje o moderní mimický výraz, který by postihl současnou problematiku. V představení Etud účinkovali také Ewelina Grzechnik, Marta Grądzka a Paweł Kulesza, kteří s velkou elegancí využívají jak prvky klasické pantomimy, mimodramatu Marcela Marceaua, techniky Étienna Decrouxe, tak i nejnovější postupy fyzického divadla. Jejich představení je ve své rozmanitosti především svědectvím vysoké kultury, jaké obor v Polsku díky své tradici a současnému úsilí dosáhl. Z předchozího výčtu je snad patrné, že dramaturgie profesionálních scén byla přizpůsobena výchovnému charakteru letošní přehlídky hlavně ukázkami drobné, individuální tvorby členů přítomných souborů, které mají jinak na repertoáru rozsáhlejší díla.

Po loňském úspěšném jubilejním ročníku festivalu PAN jako by se ten letošní nadechl k přípravě většího projektu, respektive koncepce, která by mohla směřovat k založení slovenské pantomimické školy. Dnes je v pravém slova smyslu spontánní základní školou i lidovou konzervatoří přitahující talenty, jež mohou v budoucnosti slovenskému divadlu hodně říci. Nemusí se při tom věnovat pouze mimu – spektrum technik, postupů a žánrů moderního divadla je velmi široké, ale všechny počítají s tvořivými osobnostmi mladých lidí. A o ty v Liptovském Mikuláši jde v první řadě.

Psáno z 21. ročníku festivalu 26.–29. listopadu 2014, Liptovský Mikuláš. XXI. festival PAN 2014 26.–29. listopadu 2014 Liptovský Mikuláš, Slovensko