Jan Malík, Jana Novorytová. Foto: Linda Průšová.
Krátké přivítání vzápětí vystřídalo tematické vystoupení studentů Konzervatoře Duncan Centre, které se odehrálo na dvoře Galerie Langhans. Po návratu účastníků do vnitřního prostoru kavárny mohla diskuse začít. K úvodnímu „výkopu“ byl přizván Vladimír Hulec, který nejdříve rozdal tištěná periodika o tanci (Taneční zóna, Ročenka Tanečních aktualit a Divadelní noviny) a poté se zamýšlel nad tím, co je vlastně kritika a jaký je její úkol. Dle jeho slov má být rozpravou nad uměleckým dílem s důrazem na jasnou formulaci vlastních názorů. Kritik nemá nabízet řešení, má poskytnout čtenáři kontextuální souvislosti, případně nabídnout srovnání s jinými uměleckými díly. Podle jeho mínění se současná kritika nachází v krizi. Potvrdil to i fakt, že z přítomných ji aktivně (myšleno dva- až třikrát do měsíce) sleduje necelá třetina. Účastníci byli lidé pohybující se v oboru, a tak byl výsledek hlasování poněkud zarážející. V moderované diskusi Zdeňky Brungot-Svítekové dostali slovo hosté Kocourková, Látalová a Macháček. Na úvod Lucie Kocourková poukázala na rozdíl mezi kritikou a recenzí. Hosté společně debatovali o smyslu kritiky a o jejím cílovém čtenáři. Dalším tématem bylo postavení tanečního kritika včetně jeho vlivu na taneční umění. Objevily se názory, že kritik může dílo zcela devalvovat nebo že jeho názor je zcela nerelevantní a subjektivní, a nevypovídá tak o kvalitě hodnoceného díla. Dle diskutujících by měl být ideální kritik vzdělaný a talentovaný autor se všeobecným přehledem i nad rámec svého oboru.
Do debaty se snažili zapojit pasivně přihlížející návštěvníky moderátoři Novák a Voráčková. Voráčková se zabývala i otázkou, kde hledat potenciálního čtenáře, přičemž někteří spatřovali možnost v zaměření na většinovou čtenářskou obec. Na druhou stranu se taneční kritika v současné době nemůže stát všeobecně vyhledávanou, neboť informace o tanci nejsou obsaženy ani v základním edukačním systému na rozdíl od výtvarné nebo hudební výchovy. Nakonec debatující dospěli k názoru, že je potřeba více se scházet a diskutovat.
Zazněly pochybnosti, zda kritika v našem prostředí má šanci být profesionální, zda se jí dá vydělat na živobytí. Jednoznačnou odpovědí bylo, že tato činnost není perspektivní, postrádá širokou čtenářskou obec, a tudíž není možné se takovou aktivitou uživit. Diskutovalo se i o důvodech, proč kritiku v odborné veřejnosti čte minimum lidí. Jednou z odpovědí byla neschopnost autorů zasadit dílo do kontextu, jak o tom dřív mluvil Hulec. Dále uvedl fakt, že se recenzenti mnohdy vyjadřují pouze na úrovni „líbí–nelíbí“, což se dle jeho názoru projevuje jako skutečný nešvar současné kritiky.
Vladimír Hulec přiblížil situaci v Divadelních novinách, kde vnímá nedostatek autorů věnujících se klasickému tanci, což přiřkl nedostatečnému školení tanečních kritiků. Na něj navázala Jana Návratová, podle které všichni píšící kritici v oblasti tance jsou absolventi divadelní vědy. Nutno podotknout, že nemá pravdu, například mnoho redaktorů Tanečních aktualit se rekrutovalo z řad studentů a absolventů taneční vědy na pražské HAMU. Obor divadelní věda je zastoupen ve třech městech České republiky (nehledě na absolventy teorie a kritiky na DAMU) a počet studentů i absolventů výrazně převyšuje počet současných i bývalých posluchačů taneční vědy, která přijímá maximálně čtyři studenty jednou za dva roky. Na divadelní vědě se hlavní pozornost upíná především na dramatické umění, tanec je většinou v pozadí zájmu, zvláště co se studia souvislostí týká. Tanec má svá nepřehlédnutelná specifika. Jako studenti navazujícího magisterského studia na HAMU bychom polemizovali i s názorem, že taneční kritik nepotřebuje mít kompetenci v samotném tanečním umění. Tu mu neposkytne pouhé studium dějin tance, jak se zmínili někteří přítomní na diskusi. Problematika je mnohem komplikovanější a komplexnější. V rámci studia na taneční vědě se jedná o různé semináře teoretické i historické, analýzu tance, antropologii, sociologii a další. Samozřejmě fyzická taneční zkušenost může být bezpochyby kritikovou výhodou. Je škoda, že u tak „malého rybníčku“, jako je taneční umění, stále nedochází k užší spolupráci. Ono „mylné“ (možná i záměrné) přehlížení oboru taneční věda bylo poněkud zarážející.
Během večera zaznělo mnoho nářků na nedostatek nových kritiků. S podivem je, že aktivní taneční publicisté, kteří již řadu let píšou do denních i odborných periodik (Marcela Benoniová, Lucie Dercsényiová, Nina Vangeli, Roman Vašek a další), nebyli na setkání přizváni! Přítomná byla jen Jana Návratová, ani ona však neseděla mezi hlavními hosty. Neměli by být právě renomovaní kritici hlavními hosty podobných debat? Otázkou zůstává, do jaké míry jsou studenti či absolventi taneční vědy osloveni ke spolupráci. Jako by byli předem škatulkováni jako představitelé „zastaralého a nefunkčního“ systému akademického vzdělání, a tím snad málo atraktivní. Další překážkou samozřejmě je, nakolik oni sami podobnou aktivitu vyhledávají nebo jsou k ní vedeni. K přínosné debatě o české taneční kritice by se proto do budoucna snad hodilo pozvat alespoň profesory, pedagogy, kteří v oborech školících kritiky – taneční věda, divadelní věda, DAMU apod. – vyučují. Je přinejmenším škoda, že uvedená setkání probíhají tak říkajíc „o nich, bez nich“.
Psáno ze setkání 23. listopadu 2015, Galerie Langhans – Centrum Člověka v tísni.
Mluvme o tanci: Umělecká kritika – série debat o současném tanečním umění
Galerie Langhans – Centrum Člověka v tísni
23. listopadu 2015
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?