KoresponDance 2019 – Novocirkusová představení a komunitní projekty

inTarsi. Foto: Dragan Dragin.

Autor: Lucie Štádlerová

Z novocirkusového žánru dramaturgové do programu zařadili i dílo ENVÀ souboru Amer i Àfrica circ cia, který tvoří Amer Kabbani a Àfrica Llorens, jejichž doménou je především hand to hand akrobacie. V představení ENVÀ hraje hlavní roli sláma, respektive relativně velké množství balíků slámy. Ocitáme se v katalánské stodole, kde dva farmáři balíky různě vrství na sebe a snaží se je úhledně narovnat, či někam zasunout, protože jim tvoří určitou překážku. Z úklidu se postupně stává hra, boření postavených objektů přináší větší a větší radost: jako by se nejednalo jen o slámu, ale o bariéry v mezilidských vztazích, komunikaci, ve vztahu k publiku. Tři vybraní „dobrovolníci“ z řad diváků dokonce dostanou šanci okusit, jaké to je být akrobatem, tedy rozhlédnout se po jevišti z ramen toho druhého či být naopak jeho základnou a oporou. Také ENVÀ byla dramaturgicky šťastnou volbou.

Radost z bytí na jevišti

Součástí hlavního programu byla i dvě díla, která vznikla díky tzv. komunitním projektům, jež Se.S.Ta v rámci KoresponDance produkuje. První z nich vedla mexická choreografka Monica Delgadillo Aguilar ve spolupráci s denním stacionářem ROSA z Bystřice pod Pernštejnem. Choreografie nazvaná Songs of the Dream umožnila lidem s mentálním a tělesným postižením okusit strhující zážitek bytí na jevišti, kdy používáte své tělo jako nástroj k vyjádření emocí a příběhů, rozvíjíte spolupráci s ostatními účinkujícími a na závěr jste odměněni potleskem vestoje. Delgadillo připravila citlivou a jemnou choreografii, která přinesla radost jak divákům, tak především samotným tanečníkům.

Druhý komunitní projekt, v němž se na jevišti ocitá přibližně 50 tanečníků zároveň (pedagogové a studenti ZUŠ a senioři z Vysočiny), vedla slovenská režisérka a choreografka Petra Fornayová. Ta žďárecké publikum nešetřila a uvalila na ně minimalistickou hodinovou performance, jež na některé mohla zpočátku působit velmi rozpačitě. Choreografie nazvaná Dance with Changing Parts začíná koncertem osmičlenného hudebního tělesa Cluster Ensemble, jež hraje hudbu minimalistického skladatele Philipa Glasse. Tento „koncert“ trvá přibližně půl hodiny, v jeho průběhu přichází na jeviště v pětiminutových intervalech první tanečníci. Ti pouze zamíří na své místo a nehnutě stojí celou počáteční půlhodinu. Diváci se ošívají a čekají, kdy se už proboha začne tančit. Choreografie započne až v okamžiku, kdy dojdou na jeviště všichni zbylí tanečníci. Jejím základem je střídavé krčení jedné a druhé nohy, což každý z aktérů vydrží předvádět ve svém tempu až do konce představení. Aby se diváci na místě nerozplakali, protože neví, co si s viděným počít, přidávají tanečníci paže, které se pohybují do rytmu hudby i mimo něj. Práce rukou se mění a navazují na sebe, jako by jeden začal a ostatní se ve skupinách i po jednotlivcích přidávají. Odjinud se objeví jiný pohyb a zase ho každý ve svém tempu a čase vyzkouší, prozkoumá a opustí, aby mohl uchopit jiný. Při sledování tohoto díla si může člověk uvědomit, buď že je to nuda, nebo taky že je to velmi zábavné a svým způsobem geniální. Kouzlo jednoduchosti a radosti z pohybu, jež z tanečníků (především ze seniorů, kteří navazovali na loňský úspěšný projekt s mexickou skupinou Foco alAire) sálalo, vyvolávalo jednoznačně blažené dojmy. Já rozhodně patřila ke skupině, která si to náramně užívala.

Festival KoresponDance sice představil mnoho zajímavých děl, ale chyběl mu ten charakteristický genius loci místního zámku, který možná ubral na atraktivnosti některých představení. Nechci věřit tomu, že by dramaturgové výběr letos podcenili, spíše se tím ukazuje, jak moc důležité prostředí zámku pro tento festival je. Kvůli nepříznivému počasí musel festival vůbec poprvé řešit, jak s tím naloží. Rozhodně však nezpochybňuji správnost rozhodnutí přenést festival do sucha. Možná to je pro organizátory festivalu podnět k zamyšlení, jak by se dala „mokrá“ varianta řešit jinak. Co třeba velké šapitó na jedné ze zámeckých zahrad?

Psáno z festivalu Korespondance 12. až 14. července ve Žd’áru nad Sázavou.

InTarsi
Interpretace: Armando Rabanera Muro, Fabio Nicolini, Fabrizio Giannini, Manel Rosés Moretó
Režie: Compañía de Circo “eia” a Jordi Aspa
Původní hudba: Cristiano Della Monica
Světla: Sarah Filmer “SANKEY”
Scéna: Compañía de Circo “eia” a El Taller del Lagarto
Kostýmy: Fanny Fredouelle, Rosa Crehuet, Maru Shima
Choreografie: Michelle Man
Premiéra: 22. 4. 2016, Barcelona

ENVÀ
Původní koncept a interpretace: Amer i Àfrica
Externí konzultace: Jorge Albuerne & Karl Stets
Světla: Ivan Tomasevic
Původní hudba: Karl Stets
Premiéra: 2018

Dance with Changing Part
Koncept a choreografie: Petra Fornayová
Hudba: Philip Glass – Music with Changing Parts
Hudební interpretace: Cluster Ensemble
Umělecký vedoucí, elektrické varhany: Ivan Šiller, Fero Király
Zvuk: Patrik Pálfi
Produkce: Asociácia súčasného tanca
Koncept a produkce komunitního projektu: Lenka Flory
Taneční interpretace:
Učitelé ZUŠ: Marika Indrová, Lenka Jíšová, Veronika Kolečkářová, Pavlína Lipenská, Jiří Lössl, Hana Ludvíková, Dagmar Nejedlá, Dita Zahálková, Hana Zudová
Studenti ZUŠ Třebíč
Studenti ZUŠ Žďár nad Sázavou
SeniorPoint & Family Point Havlíčkův Brod
SeniorPoint & Family Point Jihlava
SeniorPoint & Family Point Žďár nad Sázavou
Premiéra: 13. 7. 2019
 

Songs of a dream
Koncept a choreografie: Monica Delgadillo
Spolupráce: Oblastní charita Žďár nad Sázavou a Denní stacionář ROSA v Bystřici nad Pernštejnem
Produkce a koordinace: Lenka Flory
Tvorba a interpretace: klienti denního stacionáře v Bystřici nad Pernštejnem
Premiéra: 14. 7. 2019