Kroky kamenů, šepot stromu a jídelní rituály. Zdařilý KoresponDance 2025 se nesl ve znamení udržitelnosti

Inzerce

Zklidněná mysl mě provázela i ve dvou intimních akrobatických duetech, které jsem si z programu vybrala dále. Úryvek z díla Tělo a jiné objekty Any Jordão a Vincenta Kollara za doprovodu jemných klavírních melodií zobrazoval tělo nejdříve jako bezduchou, snadno manipulovatelnou matérii. Ana, vlasy připoutaná k visícímu provazu, který byl zavěšený na střešní konstrukci, se velmi postupně, zlehka dostávala z lehu přes sed do stoje. V partnerském dialogu s Vincentem převažovala něha, lehkost, vzájemný respekt, intenzivní, avšak jemný tělesný kontakt, čitelná zvědavost i hravost, která předvídatelně vygradovala rychlou rotací performerky visící přibližně dva metry nad zemí.

Ve Stromu života byla akrobatce Noémie Deumié tanečním partnerem zakřivená, kůry zbavená, do hladka upravená masivní větev zavěšená taktéž na stropu kovového šapitó. Fanny Soriano vytvořila jasnou koncepci, v níž přichází z publika žena v kabátě a postupně se seznamuje s objektem svého zájmu. Za zvuků elektrické kytary si ho zkoumavě z bezpečné vzdálenosti ze všech stran prohlíží, opatrně se ho dotýká, roztáčí ho. Sbírá odvahu, odkládá kabát a v černých, krátkých šatech se dává do tanečního duetu. Větev v rotaci budí dojem kroutícího se hada, přiložená k tělu zase evokuje další končetinu. Dílo graduje s odložením šatů, dívka v tmavě zeleném, přiléhavém úboru stále více a více srůstá se svým stromem života, chodidly a dlaněmi zkoumá možnosti kontaktu a zavěšení, větev se stává visutou hrazdou. Vše se v závěru vrací na začátek, dívka se znovu postupně obléká do všeho, co předtím odložila, intenzita kontaktu s větví se snižuje, akrobatka odchází…

Camille Mutel z Compagnie Li(luo) představila na festivalu dvě díla ze zamýšlené tetralogie silně ovlivněné autorčiným pobytem v Japonsku, inspirované čajovým rituálem a tancem butó. Pomalé, soustředěné, tiché, ryze efektivní pohyby, klidná mysl, kombinace nepřítomného a na konkrétní diváky ostřícího pohledu, servírování jídla jako obřadní rituál. Sólu Já ne bohužel uškodil přesun na parket žďárského kulturáku, v klidné přírodě bez doprovodu neplánované diskotéky by vyznělo silněji, interpretku však změna prostředí nerozhodila. Chystáním provizorního stolku, manipulací s velkým kuchyňským nožem v ústech, okrajováním kousků cibule, servírováním syrové ryby, prostřením bílého ubrusu a nalitím sklenky červeného vína vzdávala autorka hold každodennímu chystání pokrmů, ze kterých se v naší civilizaci vytratila radost. Jejím soustředěným pohybům věnovali diváci maximální pozornost, koncentraci napomáhaly i nerozlišitelné jemné šumy z malých reproduktorů připevněných k podlaze, které při výjimečných razantních pohybových změnách na scéně vystřídalo ticho.

Duet Camille s Keremem Gelebekem A přece každý zabíjí to, co miluje situovaný do nedalekého lesa se ve zvoleném milieu skvěle vyjímal. Zpoza stromů se Camille a Kerem v černém vynořili jako lovci vydávající se za svou kořistí. Jejich příchod ze začátku oznamovalo nenásilné cinkání zvonců. Mladým porostem se prodírali pomalu, nenápadně, jejich jemné našlapování do jehličí nevydávalo téměř žádné zvuky. V plné koncentraci poklekli k zemi, aby nabili foukací zbraň ostrou šipkou a ukončili život drobnému zvířectvu připevněnému na kmenech okolních stromů. S láskou, vděčností a respektem tyto drobné tvory ukládali do kožené kapsy a následně je obřadně vyskládali na prostřený bílý ubrousek. Zvěř jako zdroj naší obživy, zvěř, ve kterou se poté oba interpreti na okamžik převtělují. Camille se vynořila zpoza dřevěného objektu evokujícího loďku, s hlavou ve zvířecí kůži, připomínala kance. Kerem s parohy, které si přidržoval u hlavy, zase nějakého kopytníka. Paroží pak využíval i jako končetiny či podivná ústa, jimiž se rýpal v hlíně. Na prostý život francouzských venkovanů, jimiž je dílo inspirováno, odkazovaly scény s krájením chleba či závěrečné kosení pomyslné trávy, v soustředěném natáčení postupně zvyšovali rádius svého pohybu a záběr posečeného území. Stejně jako v Já ne končila své počínání Camille Mutel interakcí s vybraným divákem. Jen místo červeného vína servírovala zralé třešně.

Své vnitřní dítě jsem potěšila návštěvou loutkového představení Fabula Sylvestris z dílny Musaši Entertainment Company a Mikrosvětů Jazmíny Piktorové a Sabiny Bočkové. Nutno dodat, že nás dospěláků byla v hledištích většina a netvořili jsme zdaleka jen doprovod malým ratolestem. Oba kusy navíc spojují elementy charakteristické pro letošní ročník festivalu – prvky lesa v podobě mechu a kamenů. Fabula Sylvestris vypráví o lásce k lesu a přírodě, která je bohužel zanášena lidským počínáním odpadky. Loutkoví hrdinové ze samorostů a chorošů se s péčí starají o své území, kde ale klid začne narušovat a prostředí zamořovat odpady chechtající se záporák vyrobený z barevných mikrotenových sáčků. V pohádce naštěstí vše dobře dopadne a záporák skončí ve žluté popelnici na tříděný odpad. Krásný edukační potenciál oděný ve strašidelném i humorném obalu.

Mikrosvěty hravou formou vyzývají, abychom věnovali pozornost titěrným věcem, které nás obklopují. Máme nahlížet na svět kukátkem vyrobeným z dlaně. Dílko Jazmíny Piktorové a Sabiny Bočkové krom zkoumání předložených předmětů přináší řadu vtipných tanečních scének, v jedné z nich si tanečnice bedlivě vzájemně prohlížejí pihy a další podivné úkazy na těle, badatelský zájem je vede k pokroucení a skoro až neopatrné manipulaci s tělem druhé. Ukazováček a prostředníček jedné ruky se promění ve zvídavého panáčka, který putuje po jejich tělech. Pobaví i skoro kouzelnické triky s malým oblázkem, který předtím putoval mezi diváky. Mikrosvěty brnkaly na naši dětskou duši i díky živému doprovodu Václava Kalivody na různé hudební nástroje i předměty, který nenásilně podpořil vzniklou atmosféru.

Velmi kontrastním zážitkem pro mě byla AeReA italských umělců Ginevry Panzetti a Enrica Ticconiho. Jejich rekvizitou, kterou nespustili po celou dobu představení z ruky, byly velké, stříbrné vlajky. V tmavém úboru a těžkých, černých botách se jako vojáci vydávali do boje za svými ideály. Téma války a revolucí bylo všudypřítomné. Když si uvědomíme, co se právě děje na východ od nás, tak z dění na jevišti mrazí o to více. Tíživý dojem posiluje i monotónní, „kovová“ hudba, která připomíná zvuky vlaků na kolejích. Oba tanečníci se pohybují zpomaleně, většinou zcela bez výrazu, nepřítomně, najednou však obličejem probleskne grimasa zobrazující výkřiky odhodlání nebo bolesti. Repetitivně se zvedají a znovu uléhají na zem, svá těla zakrývají vlajkou, což upozorňuje na nekonečné množství padlých, které boje a běsnění přináší. Při manipulaci s vlajkou nad hlavou ohýbají svá těla v záklonu, oddávají se nekompromisnímu tichému vojenskému pochodu. Působí fanaticky, vyvolávají pocity fascinace i strachu zároveň. Závěrečné číslo mého festivalového drinku ve mně zanechalo skutečně silný dojem a bylo exkluzivní tečkou třináctého ročníku festivalu, na který se příští rok určitě ráda vrátím.

Psáno z festivalu KoresponDance, 11.–13. července 2025, Žďár nad Sázavou.