Malá inventura z gauče – Jaký byl letošní ročník festivalu?

Je pondělní večer na sklonku února a začíná festival Malá inventura. Každý pracovní den až do pátku zakončím jedním či dvěma představeními, která se vždy na nějakou dobu zpřístupní jako videozáznamy. Podívat se na ně v daný čas, když už ne na daném místě, má v sobě jisté kouzlo. Divadelní inscenace je totiž jednou z nemnoha událostí, které podle typologie akademiků Nicka Abercrombieho a Briana Longhursta shromažďují tak zvané jednoduché publikum.

Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.

Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.

Autoři v knize Audiences: A Sociological Theory of Performance and Imagination (Publika: Sociologická teorie performance a imaginace) uvádějí, že událost, u níž se schází jednoduché publikum, není každodenní. Má ceremoniální charakter a diváci jí věnují náležitou pozornost. Scházejí se na určeném místě a podstatou je přímá komunikace, mediální nezprostředkovanost.

Nyní se z divadla ceremoniálnost vytratila. Z konceptu jednoduchého publika se přesunula až do posledního, třetího stadia, které akademici popsali. Jedná se o fragmentované publikum charakteristické otrockým vztahem média a jeho uživatele stejně jako individuální konzumací obsahu. Když ale usedám před obrazovku k prvnímu představení, kterým je Árbakkinn Manus Art Collectivu, cítím se přesto slavnostně. Mám k dispozici playlist, který pro mě někdo předem dramaturgicky připravil a pouštím si ho v předem daný čas.

 

Může to být růžová

Inscenaci Árbakkinn pořadatelé festivalu zařadili do kategorie „Nová krev“, která sdružuje umělce na startu kariéry. V tomto případě se jedná o tanečníky Šárku Říhovou a Šimona Kluse. Dílo se vyznačuje především lyričností a pohybovou kvalitou. Choreografka Štěpána Mancová zde nechává promlouvat tělo jako svébytný vypravovací prostředek. Fluiditu, klid a splynutí s tokem času podporuje hlína, která pokrývá podlahu a s níž se dvojice spojuje, jako by se nořila do samotné přírody. To vše doprovázejí zvuky vln, které tu a tam přeruší ponurou hudbu. Zdá se, že i tanečníci jsou těly a vlnami zároveň.

Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.

Po dlouhé době tak vidím představení, které se opírá zejména o pohybovou jakost. Zaujetí nacházím zejména v provedení Šárky Říhové a v jejím kluzkém, jakoby do sebe se propadajícím tanci míhajícím se v měkkém růžovém světle. V současném tanci je téma těla jako takového trochu obligátní a často se opakující. Tělo jako krajina, krajina jako tělo, jak se píše v anotaci díla. Pokud je však kvalitně a nově zpracováno, vůbec to nevadí.

Ani druhé představení prvního festivalového dne mě nezklame. Nese název Růžový samuraj a je inspirované představami více než dvou set českých školních dětí o tom, kdo je a jaký má být hrdina. Režisérka Jana Burkiewiczová totiž vychází z premisy, že po pádu komunismu opět hledáme někoho „podle koho bychom mohli tancovat“.

Pohybový slovník tří mužů a jedné ženy je pravděpodobně inspirován bojovými uměními. Spolu s velkou energií, rytmickou bubnovou hudbou a jevištním charismatem Hanny Nussbaumer vzniká divácky přitažlivá podívaná. Člověk má i na gauči potřebu pohybovat se do rytmu. Nussbaumer navíc do „bojových“ pohybů vplétá prvky inspirované klasickým tancem s pozoruhodnou lehkostí a plynulostí.

Růžový samuraj (Hanna Nussbaumer, Viktor Konvalinka, Michal Toman, Adam Eduard Orszulik). Foto: Vojtěch Brtnický.

Jako slabinu vnímám to, že celou dobu vykresluje jen jeden druh hrdiny – toho samurajského, bojovného. Nevěřím, že více než dvě stě dětí se odkazuje k jednomu a témuž hrdinskému typu, ačkoliv autoři tvrdí, že ze všech dětských vzkazů vzešel jeden příběh a rozumím nutnosti zhuštění sdělení. Dětská představivost skrze interpretaci režisérky působí však natolik přetaveně, že je inscenace až příliš temná, než aby šlo o dětskou imaginaci.

Představení je doprovázeno živou hudbou a v intermezzech také napůl pěveckým a napůl básnickým projevem Dominika Zezuly, hudebníkem z dua post-hudba či projektu Děti mezi reprákama, který se svým hloubavým existenciálním a civilním muzikálně-vypravovacím způsobem nezapře. V momentech, kdy se scéna uklidní a zbarví se do tmavě modra, Zezula vypráví o hloubkách vesmíru a nepravděpodobnosti života na zemi, kde si hledáme své hrdiny.

 

Ženy v hlavní roli

Druhý festivalový večer patří ženám. Na menu je představení Jáma lvová Johany Pockové a Sabiny Bočkové, jež následuje Hic Sunt Dracones jihočeského Divadla Continuo. Obě díla mě svým provedením nesmírně baví. První zmíněné je zakotveno v realitě a druhé ve snu. Jáma lvová pojednává o světě médií, populismu a manipulací, Hic Sunt Dracones se inspiruje neexistujícími formami, tvary a krajinami lidského snění.

Jáma lvová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Performerky v Jámě lvové stojí na scéně v uhlazených kostýmcích, energicky diváka lákají a gesty rukou pobízejí k účasti na něčem, co by dle jejich výrazů mělo být nadmíru skvělé. Mimika i pohyb se ale postupně mění z nadšeného ve falešně křečovité a povrchní. Asi jako sám populismus.

Jednoduchou a přímočarou analogií se zde stává megafon, který je dvojici scénografickým pomocníkem. Postupně se z manipulátorek stávají manipulované – slabé, zbité a vyčerpané. Pohyby jsou civilní, jako by byly převzaté z nejběžnějšího života. Baví mě projev obou tanečnic, ale obsahově vnímám negativně to, že zpracovávají téma médií, populismu a manipulace v jednom balíčku.

Nemám jasno v tom, co z toho vychází jako finální produkt. Jedná se totiž o velice rozdílné veličiny, jen o popsání populismu se snaží četné studie. Stejně tak o vlivu médií na veřejnou agendu se vedou akademické diskuse, a ačkoliv je těžké z nich dělat jednoznačný závěr, je jasné, že jen média nepůsobí na společnost, ale také společnost na média. Autorky si zvolily složité téma, na něž ve výsledku pohlížejí jen z jedné perspektivy: média jsou populismus, populismus je manipulace a všechno se to samo požere.

Favoritem festivalového výběru se pro mě stává druhá ryze dámská choreografie Hic Sunt Dracones. Velkou ženskost z díla cítím po celou dobu, přestože režisérem je muž, Pavel Štourač. Název inscenace odkazuje ke slovnímu spojení Hic Sunt Leones, jímž kartografové poměrně dlouho označovali neprobádaná místa, která mohla představovat nebezpečí.

Hic sunt dracones. Foto: Michal Hančovský.

Takovým prostorem může být i krajina snů. Ne nadarmo se píší snáře a sny mají výpovědní hodnotu například také v psychoterapii. Panorama snů může být neobjeveným krajem, který ukáže nepříjemné pravdy. Performerky se ale nepouštějí do vyloženě temných zákoutí. Spíše objevují surrealistické tělesné formy, kdy se končetiny různě skládají, pohybují, plní funkce jiných částí těla, působí jako utržené a jindy zase jako zdvojené.

K vytvoření zmíněných snových efektů tanečnice hojně využívají kusy nábytku, které slouží třeba jako zástěna, oblečení nebo světlo. Na pomoc si berou například obrovské košile, do nichž schovávají hlavy a z jednoho rukávu trčí místo paže noha. Rázem vzniká kreatura z jiného světa. Hic Sunt Dracones je jako střídání spánkových fází. V jiné části dámy tancují na židlích a koncept trochu připomíná ikonickou choreografii Rosas danst Rosas.

Závěrečná část představení není utahaná a nepůsobí jako násilně přilepená. Naopak konec ve mně vyvolává největší úžas. Ženy vkládají jednotlivé části těla – ruku, nohu, hlavu – do osvětlených krabiček a zbytek sálu potemní. Vznikají iluzorní obrazce poskládané z jednotlivých částí těla, nad nimiž se jen užasle usmívám. Jako kdybych se ocitla ve fantastickém snu.

Hic sunt dracones. Foto: Michal Hančovský.

Covid není love song

Přiznávám, že třetí večer, který mám strávit po celém dni u počítače opět před stejnou obrazovkou, mě trochu vyčerpává. Představení sledovaná z téhož gauče se trochu slévají v jedno a také line up Malé inventury vprostřed festivalu z mého pohledu trochu slábne. Chodit do divadla na totéž místo, kam chodím i do newsroomu a do postele, má ale například ty výhody, že nemusím řešit, že pracuju do šesti a že divadlo začíná také v šest.

Ale tento komfort ráda vyměním za skutečnou návštěvu divadla. A z výsledku antigenního testu se zdá, že se mi to snad i podaří. Chystám se do Venuše ve Švehlovce na představení This Is Not a Love Song uskupení Ufftenživot, na které se moc těším. Festival jej v omezeném rozsahu zpřístupnil tanečním profesionálům a novinářům. A já si říkám, že vydržet pár vteřin s tyčinkou v nosohltanu a trochu si zaslzet bude stát za to, ačkoliv divadlo bude poloprázdné a půjdu tam tak zvaně na Prymulu.

Nepůjdu. Nejprve si říkám, že se do divadla nemohu dostat proto, že jsem přišla na poslední chvíli, jak je mým zlým zvykem. Doba je zlá, a když už člověka někam pustí, měl by být dochvilný. Dovídám se ale, že zasáhla vyšší síla (covid) a představení se na poslední chvíli zrušilo. Jsem zklamaná a vracím se domů. To, jakým způsobem daly performerky vědět, že se večer ruší, mě jen utvrzuje v tom, že bylo na co se těšit. Omluvu seskládaly z fragmentů popových písní, jejichž specifický svět a vliv na naše každodenní životy je zároveň tématem inscenace. O hudbu k představení se postarala písničkářka Bára Zmeková.

Scénografie hraje prim

Ze dvou posledních festivalových večerů mě zaujala představení Explosion Alice Minárové a Brave New Life ostravského Cooltouru a košické Tabačky Kulturfabrik, obě silně zakotvená v propracované scénografii. Exploison je hlavně pastvou pro oči, všemožné scénické náčiní, které čtyři tanečnice přemísťují jako škatulata, tvoří prostor, který vypadá jako futuristický pokojík pro panenky a zároveň jako pečlivě seskládaná koláž a umělecké dílo samo pro sebe. Představení charakterizuje optimistická pastelová barevnost. V prostoru visí tenké stříbřité rámy, které, když se točí ve fialovém světle, vypadají nadpozemsky.

Scéna je plná věcí, přesto působí čistým, minimalistickým dojmem. Nezajímavá je jen koňská hlava celou dobu nasazená na hlavu jedné z tanečnic – scénografický prvek použitý již tolikrát, že je to klišé. Pohyb čtyř tanečnic je pulzující, rytmický a zahrnuje mnoho skoků. Za pomoci rekvizit performerky vytvářejí situační humor, například střídavě skáčou na fatboye, proto se jedna vždy katapultuje. Místy jejich pohyb zase působí, jako by čtveřice byla v zákopové válce, prchala před neviditelným nebezpečím. Explosion nemá vyprávěcí ambice, avšak nepřestává esteticky fascinovat.

Propracovanou scénou se může chlubit i dílo Brave New Life. Scéna je rámovaná několika světelnými tyčemi, které jsou přestavovány do nejrůznějších tvarů, od jehlanu po krychli. Jeviště je rozděleno do několika vrstev průhlednými plátny a skoro by se chtělo říct, že je tak vrstevnaté jako pravda. Entita pravdy je stěžejním tématem díla.

Brave New Life. Foto: Kamil Hauptmann.

Tvůrčí tým ji zde však ukazuje jen jako dvoupólovou. Pravda a lež, dobro a zlo, východ a západ stojí proti sobě. Inscenace si vypůjčuje něco z Orwellovy antiutopie, což autoři přiznávají i zavedením instituce Ministerstva pravdy. Představení je pro mě ze všeho nejvíce varováním proti extrémismu a černobílému uvažování. Prodejci své pravdy nás ohrožují dnes stejně jako v roce 1948, kdy Orwell svůj román 1984 napsal.

Stejně jako v Explosion není ani zde tanec v popředí. O pozornost se dělí s dalšími formami, hlavně se slovem, projekcí nebo hudbou. Tam, kde je to vhodné, však dokreslí vypjatou atmosféru. Po skončení hodinové podívané si přeji jediné. Nikdy se neocitnout na Ministerstvu pravdy.

Organizátoři Malé inventury se s nestandardními podmínkami vypořádali důstojně. Dramaturgicky předpřipravený playlist záznamů byl slušnou alternativou běžného programu a možnost pro profesionály jít se na představení podívat osobně příjemným bonusem. Dlouhodobě mi vadí snad jen nepřehlednost programové nabídky a nekonečné proklikávání kategoriemi, než člověk najde, co hledá. Příští rok už snad budeme moci opustit fragmentované sociální bubliny a sejít se coby jednoduché publikum ve vší jeho ceremoniálnosti.

Psáno z festivalu Malá inventura 23.–27. února 2021.         

 

Árbakkinn
Choreografie, koncept: Štěpána Mancová
Účinkují: Šimon Klus, Šárka Říhová
Hudba: Konstantin Wolkenstein
Choreografická spolupráce: Eva Stará
Light design: Josef Malík

Růžový samuraj
Námět, choreografie, režie: Jana Burkiewiczová
Spolupráce na scénáři: Jiří Macek
Performeři: Hanna Nussbaumer, Viktor Konvalinka, Michal Toman, Eduard Adam Orszulik, Michal Budinský, Dominik Zezula
Produkce: Petra Hanzlíková
Akrobatická spolupráce: Jindřich Panský
Scénografie: Maxim Velčovský
Kostýmy: Petra Ptáčková
Světelný design: Robert Palkovič
Zvuk: Petr Domkář, Filip Jiskra
Projekce: Petr Taclík
Fotografie, video: Vojtěch Veškrna
Grafický design: Martina Černá / Imagery
Scénická hudba: Jiří Konvalinka (Mutanti hledaj východisko, Vložte Kočku)
Písně: Dominik Zezula

Jáma lvová
Koncept, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková
Hudba: Lukáš Palán
Dramaturgie: Viktor Černický
Světelný design: Eliška Kociánová
Koproducent: Tanec Praha z.ú./PONEC – divadlo pro tanec

Hic Sunt Dracones
Koncept a režie: Pavel Štourač
Účinkují: Sara Bocchini, Nicole Nigro, Kateřina Šobáňová a Natália Vaňová
Výtvarný koncept a scénografie: Helena Štouračová a Pavel Štourač
Hudba/ sound design: Jakub Štourač
Light design: Tomáš Morávek

Explosion
Choreografie: Alica Minárová
Účinkují: Caroline Alexander, Evgenia Chetvertkova, Lauri Lohi, Xenia Vlachou Kogchylaki
Hudba: Matouš Hejl
Scéna a kostýmy: Claudia Gali
Světelný design: Raquel Rosildete
Text: Henning Bochert a ansámbl
Asistent choreografie: Lenka Vořechovská
Asistent produkce: Alžběta Konečná
Supervize: Wanda Golonka, Christiane Berger
Mentoring: Lukas Matthaei, Sandra Umathum
Kamera: Holytropic films
Editace a colourgrading: Alicja Hoppel
Zvuková nahrávka a mix zvuku: Etienne Haan

Brave New Life
Koncept: Peter Radkoff
Text: Michaela Zakuťanská
Režie: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Visual design: Jakub Pišek
Scénografie: Peter Radkoff
Světelný design: Ints Plavnieks
Kostýmy: Katarína Latócky
Hudba: Ladislav Pálmai, Marek Žilinec
Hrají: Michal Noga, Zuzana Psotková, Jana Ryšlavá, Daniel Raček
Hlas: Martin Šalacha
Produkce: Kulturní centrum Cooltour Ostrava z.ú. a Tabačka Kulturfabrik n.o.
Support: Betakaroten

Témata článku

ÁrbakkinnBrave New LifeExplosionHic Sunt DraconesJáma LvováRůžový samuraj

MultižánrovéTanec

Malá inventura

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: