Mezinárodní týdny tance 2009 – Slavnostní gala

Slavnostním představením ve Stavovském divadle skončil 1. února 2009 už 23. ročník projektu Mezinárodní týdny tance. Pořádá je tradičně Taneční centrum Praha, letos v organizaci vlastního studentského sdružení Mezinárodní centrum tance. Na galavečeru, který letošní festival zakončil, měli diváci možnost vidět 12 choreografií tvůrců z osmi zemí. Kromě souboru Tanečního centra Praha – Baletu Praha Junior – a souboru Taneční konzervatoře hl. m. Prahy – Bohemia Baletu – se představili hosté z několika profesionálních scén, většinou krajané se svými tanečními partnery.

Program otevírali studenti Tanečního centra Praha s choreografií Samuela Delvauxe (Belgie) Sens Interdit, komorním dílkem pro dva tanečníky a jednu tanečnici. Nijak zvlášť se nevymykala modernímu tanečnímu slovníku s důrazem na estetiku zakořeněnou v klasickém tanci. Nejexpresivněji působily výstupy dívky ve vzrušeném či hněvivém vytržení.
In the Mood, pas de deux z baletu „Mood for Love“ Bertranda d´At z Francie, neměla vůbec nic společného s Glennem Millerem, jak by se snad dalo čekat z názvu, ale byla lyrickým duetem na hudbu Ludwiga van Beethovena. Něžná neoklasická mezihra o nesmělé procházce chlapce a dívky, kteří se ještě života bojí, byla interpretována dvojicí Eva Kolářová a Ramy Tadrous Zaky z Bellet du Rhein ve Štrassburku.
Pražský komorní balet Pavla Šmoka reprezentovala choreografie Lucie Holánkové Carmen pas de deux, v podání autorky a členky PKB Lenky Bílkové. V tanci znázorňujícím dvě stránky jedné ženské mysli, jejichž vztah je hrou a škádlením spíš než soubojem, se jaksi vytrácí tematická spojitost s hudební předlohou.
Jiný duet následoval v podání Lindy Schneiderové a Viktora Svidró z Hungarian Ballet Theatre. Duet Whirling jako abstraktní kompozice založená na  náročné partneřině pohybově souzněla s názvem, obsah však zůstal nenaplněný.
Duet z baletu Hidden Places Roberta Glumbeka (Polsko/Kanada) naopak napovídal dějovou linku v pozadí, která zobrazuje situaci, kdy žena ve stavu zjevného rozrušení, nachází klid a oporu u svého protějšku. Nutno podotknout, že estetiku tanečního provedení podtrhovala ideálně štíhlá postava představitelky dámské role Veroniky Kornové-Cardizzaro (partnerem jí byl Kanaďan Tyrel Larson).
Dá se říci, že vrchol večera nastal už před první přestávkou, kdy soubor studentů TKP Bohemia Balet předvedl Sinfoniettu v choreografii Pavla Šmoka. Díky současnému repertoáru Národního divadla nabízí se tu srovnání dvou choreografických pojetí Janáčkovy skladby, obou téměř legendárních, obou vysoce hodnocených, obou českých, a přitom úplně odlišných. Zatímco Kyliánova verze je charakteristická jistou vznešeností, výběrem prvků z kánonu klasického tance a svého druhu monumentálností, ve Šmokově podání je dána přednost živelnosti, hravosti, narativnosti, časným radostem i ohlasům lidového tance. Jeho Sinfonietta je především oslavou mládí, má v sobě tolik poezie slovanské duše, že k prožitku není třeba ani naprosté dokonalosti provedení. Studenti TKP se svého úkolu chopili s maximálním úsilím a nadšením, i když se jedná o choreografii tak fyzicky náročnou. Podle reakce publika je zřejmé, že diváci byli naladěni s tanečníky na stejnou notu.

Po přestávce se opět na jeviště vrátili studenti Tanečního centra Praha, a to s ukázkou z baletu Violetta Ramóna Oléra, která byla jakousi sborovou mezihrou pro čtyři páry, lze si ji docela dobře představit jako výjev z tančírny či zábavy na ulici přerušené bouří. Už minulý rok se v programu MTT Balet Praha Junior představil jiným fragmentem z téhož baletu. Vzhledem k tomu, že hudební doprovod tvoří židovské lidové písně, námět se dá lehce domyslet.
Po této ukázce následovalo sólo, které pro sebe vytvořila Eva Kolářová na hudbu J. S. Bacha (kombinovanou s umělými zvuky) a s názvem Neuteklo nám to...? Stavějíc sama na sebe, vytvořila kus, ve kterém zúročuje své fyzické přednosti, flexibilitu, a choreograficky se posunula víc směrem k současnému tanci. Svou pohybovou úvahu na téma důležitosti přítomného momentu poněkud nešťastně zakončila popisným vstupem postavy v kápi, která ji bezvládnou odnesla z jeviště...
Následoval duet Zero Graviti, který se soustředil na samotný pohyb, ačkoli vztah mezi tanečníky byl patrný. V plynulých pohybech využívajících na maximum dispozice tanečníků už poznáváme rukopis maďarského choreografa Attily Egerháziho. Tančili opět Linda Schneiderová a Viktor Svidró.
Na jeviště se vrátili i Veronika Kornová-Cardizzaro a Tyrel Larson, a to s duetem Hallelujah z představení „Chansons“. Z celého večera to byla jediná choreografie, která měla za hudební předlohu píseň (Jeff Buckley). V choreografii, kterou civilně odění tanečníci tančili velmi procítěně, se jako hlavní pocity mísily únava a blízkost odloučení.
O choreografii Small Hour Václava Kuneše jsme už psali v jiných článcích. Také ji měli diváci možnost v rámci večera vidět, v tradičním podání autora a jeho kolegyně Nataši Novotné. Jeho rukopis, ač neméně estetický, se do značné míry odlišoval od zbytku choreografií toho večera uváděných, které více či méně pevně vězely v postupech klasických. Zde tedy jiné vnímání hudby, důraz na drobná gesta a detail pohybu i pohledu, střídání tempa a rytmu pohybu, blízký i odtažitý vztah mezi tanečníky, to vše působilo osvěžujícím dojmem. Nicméně věkové zastoupení diváků nebylo úplně adekvátní takové podívané.
Poslední choreografie večera byla No More Tears (označená jako fragment z baletu) autora Jiřího Voborského působícího v USA. Představili se v ní znovu tanečníci TCP a byla opět sborovým výstupem. Právě ona snad vězela v klasice ze všech nejvíce, šlo vlastně o jakési nekonečné allegro, a i když hudba připomínala irskou melodii, tak port de bras i skokové vazby vycházely z klasického tanečního slovníku. Závěrečné gala Mezinárodních týdnů tance bylo příjemnou podívanou svého druhu. Studentské soubory zapadly mezi své zkušenější kolegy vcelku hladce a samotné představení stálo za to navštívit už jen kvůli slavné Sinfoniettě a stále úspěšnější Kunešově Small Hour. Uznání patří i organizátorům z řad studentů TCP, kteří dokázali vytvořit plnohodnotné představení, které bylo důstojné prostoru Stavovského divadla.

Psáno z představení 1. února 2009.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: