Mu---tation (Sabina Bočková). Foto: Vojtěch Brtnický.
Vzhledem k tomu, že oba projekty jsou primárně určeny pro jeviště a jejich záznam byl spíše pracovního charakteru, není dle mého názoru zcela možné ani správné prezentované on-line výstupy kriticky hodnotit. Na druhou stranu, díky rozhovorům s autory, jež záznamy doprovázely, bylo možné získat nebývalý vhled do tvůrčího procesu, skutečného záměru tvůrců a prožitků interpretů. Tento článek tedy spíše reflektuje představené idey a potenciál inscenací, na jejichž živé uvedení si ještě budeme muset počkat.
Objekt – tělo – světlo
Francouzská umělkyně, scénografka a choreografka Marie Gourdain se během krátké doby stala výraznou postavou české současné scény. Pozornost přitáhla už její první scénická díla UN, LEGOrytmus a především Medúza, která se v roce 2019 dostala do výběru České taneční platformy. Její nové dílo Mu---tation na jednu stranu potvrzuje její originální přístup k choreografii, v níž se rovnocenně propojuje práce s tělem, objektem a světlem, zároveň se zde objevují nové principy a notná porce odvahy. Zatímco dříve pracovala především s většími objekty a scénografickými prvky, nyní se soustředila na něco mnohem menšího.
Výchozím bodem díla, vytvořeného pod hlavičkou souboru tYhle, se totiž staly odlitky částí lidského těla, s nimiž umělkyně dlouhodobě experimentuje. Tyto zvláštní malé objekty mohou téměř neznatelně splývat s tělem, ale jakmile se otočí, stávají se z nich vetřelci trčící do prostoru. Ukazují vlastně tvar těla obráceně, a díky nim můžeme pozorovat jeho architekturu.
Zároveň tyto „doplňky“, připínané na kostým interpretů pomocí magnetů, mají vlastní váhu a pohyb, a stávají se tak určujícím prvkem choreografie. Tanečníci je po svém těle přemisťují a pohybem zkoumají, co daný předmět v daném místě může udělat. Dochází tak neustále k proměně, mutaci pohybů a obrazů, což nakonec dalo dílu název. Výraznou pozici objektu potvrdili i interpreti Sabina Bočková, Matthew Rogers a Radim Klásek, kteří se tak stali přirozeně spolutvůrci pohybového materiálu. Bočková na to konto poznamenala, že se pro ni jednalo svým způsobem o dílo pohybově volnější, odvážnější, hravé a dokonce více taneční než předchozí Gourdainové kusy, na nichž spolupracovala.
K neustálé mutaci docházelo nejen v pohybovém materiálu, ale rovněž v hudbě a světle. Hudební materiál je dle jeho autorky Sáry Vondráčkové složen ze dvou základních prvků – z tónu připomínajícího tlukot srdce, který prochází celým dílem, a ze zvukového podkladu, jenž se naopak konstantně proměňuje, přelévá a podkresluje proměnlivou náladu díla. Zprvu nenápadný světelný design Zuzany Režné postupně graduje v intenzitě i dynamice, až ve finále přebírá vůdčí roli, spojuje dříve zdánlivě nesouvislé choreografické prvky a dodává jim pointu.
Minimalistické scénografii dominují úzké bílé a černé tyče na bílém pozadí, na nichž jsou připnuté odlitky v bílé a růžové barvě. Tyto barvy posléze dobře vyniknou na černých upnutých kostýmech interpretů, na nichž jsou různě umístěné magnety. V první chvíli představení se ale objeví Sabina Bočková, z jejíhož těla byly odlitky pořízeny, s černými objekty připnutými na těle tak, že s ním zcela splývají.
Počáteční obraz souznění těla s odlitky pokračuje směrem k dekonstrukci, experimentu a dokonce i k úplnému obnažení, kdy máme možnost porovnat tělo zabalené do úhledného overalu, sterilního objektu, s jeho skutečnou podobou v pohybu zbaveném veškerých umělých artefaktů. Odlišný oděv se odráží i v odlišném pohybovém materiálu: černé magnetické trikoty evokují trhanější pohyby s ostrými hranami, možná inspirované samotnými objekty a jejich mechanickým připínáním, které pokaždé slyšitelně klikne; pohyby v nahotě působí méně organizovaně, téměř neohrabaně. Nahota je často doplněna o předměty připevněné na obličejích interpretů, a tato maska je tak paradoxně odlidšťuje. Vizuál doplňují také scény v bílých splývavých oděvech, v nichž se tanečníci pohybují nejplynuleji v intencích kontaktní improvizace.
Choreografie poskytuje proměnlivou dynamiku, která je střídavě určována objektem, pohybem nebo světlem, a nechybí zde ani momenty téměř hmatatelného napětí. Jen mě poněkud překvapilo, že práci s objektem se proporčně věnuje méně času než pohybu bez něj. Možná byl objekt i zde původní inspirací, ale v tvůrčím procesu se potřeba jeho zapojení vytratila. Každopádně Mu---tation představuje další významný posun v tvorbě této mladé umělkyně a slibuje velice zajímavý a umělecky všestranný divadelní zážitek.
Cembalo na cestě vesmírem
Již název Celestial Odyssey napovídá jednu ze silných inspirací, jíž byl kultovní film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná Odyssea. Tou druhou pak barokní tanec, hudba a její nepostradatelný nástroj cembalo. Nutno doplnit, že Andrea Miltnerová vystupovala v několika mezinárodních historicky informovaných produkcích barokní opery a baletu, a má tudíž velmi blízko k technice barokního tance. Toto poněkud nepravděpodobné spojení historie a vesmíru fungovalo, alespoň soudě podle několika málo ukázek, neuvěřitelně přirozeně. Koneckonců, pohyb planet inspiroval už barokní choreografii.
Stejně jako v Mu---tation i zde, zdá se, funguje pohyb, světlo a hudba v krásné symbióze. Zkrátka, jak slibuje anotace, je to vesmírný koncert pro oči. Autor scénického a světelného zpracování (a také elektronických zvuků) Jan Komárek se snažil pomocí kouře a silných kontrasvětel ve všemožných kombinacích a obrazcích vymazat konkrétní prostor divadla a navodit atmosféru nekonečného vesmíru. Tímto neurčitým prostorem proplouvalo cembalo s hráčkou Monikou Knoblochovou jako „kosmický koráb“, jenž doprovázely – a zároveň fyzicky přesunovaly – tanečnice Andrea Miltnerová a Markéta Jandová v roli jakýchsi nepozemských bytostí nebo robotů. Pohyb s určitými barokními prvky ve velké míře reagoval na hudební materiál, který vybíraly Miltnerová s Knoblochovou společně. Zněla zde nejen stará hudba, ale i méně známé současné kompozice pro cembalo jakoby pro vesmírnou muziku stvořené.
Vesmírná Odyssea jako vizuální inspirace se projevila v obecném koncipování obrazů, ale také v konkrétních objektech, kterými byly například masky tanečnic ve tvaru vesmírných lodí ze zmíněného filmu. Zároveň šli tvůrci především po vytvoření atmosféry tajemných mimozemských světů obklopujících naši planetu. Jak se jim to podařilo, skutečně nelze posoudit ze tří kratších ukázek zprostředkovaných skrze obrazovku. Díky nim jsme ale mohli alespoň částečně nahlédnout do jejich nápaditého a místy i strhujícího vizuálního, hudebního a pohybového konceptu, na jehož prožití v divadle se můžeme těšit.
Psáno z on-line premiér na Zoomu 14. a 18. prosince 2020 a ze záznamů na Vimeo.
Mu---tation
Choreografie, scénografie: Marie Gourdain
Interpreti: Sabina Bočková, Radim Klásek, Matthew Rogers
Lighting design: Zuzana Režná
Hudba: Sára Vondrášková
Kostýmy: Martina Stieglerová
Výroba objektů: Magdaléna Vrábová
Technologie a výroba scény: Štěpán Hejzlar a Hynek Petrželka
Celestial Odyssey
Choreografie: Andrea Miltnerová
Tvorba a tanec: Andrea Miltnerová a Markéta Jandová
Cembalo: Monika Knoblochová
Hudba: Jean-Baptiste Lully/Jean-Henri d'Anglebert, Martin Smolka, Roberto Sierra, Louis Andriessen, François Couperin, Joseph-Nicolas-Pancrace Royer, Kryštof Mařatka, Johann Sebastian Bach, György Ligeti
Světelný a zvukový design: Jan Komárek
Masky: Jan Komárek
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?