Na Festivalu tanečních filmů 2021 bodovali i čeští umělci

Festival tanečních filmů (Petra Kašparová a Jana Návratová). Foto: Aleš Král.

Umělecká ředitelka festivalu Jana Návratová spolu se svým týmem vybírala z přihlášených 1519 krátkometrážních tanečních filmů (Dance for camera, podmínkou byla délka 15 minut), které ve velké většině vznikaly během složitého období zákazů, restrikcí a především izolace umělců a jejich tvůrčího potenciálu. Všechny vybrané snímky byly promítány v blocích ve třech večerech. Pozitivní je, že z celkových 31 snímků pochází pět z české provenience. Z tří bloků soutěžních snímků promítaných ve třech dnech poukazuji na filmy, které mě zaujaly.

Z prachu jsi a v prach se obrátíš, tak by se dal nazvat experimentální taneční film To the Dust (režie a choreografie Cara Urban, USA). Odehrával se v jedinečném jeskynním prostoru v Izraeli. Sólový výstup akrobata a tanečníka je ovlivněn prašným pískovým povrchem, který ulpívá na jeho těle. Jedinečnost výkonu je znásobena použitím trikových efektů.

Snímek Toporzel (režie a choreografie Iwona Pasinska, Polsko) s hudbou Goreckého ukazuje fascinující horskou krajinu a z ní vyrůstající těla tanečníků, skály, keře, drsnost přírody a její sílu – to vše naznačuje, jak mocně jsme s přírodou svázáni. Pouta k zemi i neúprosná gravitace jsou aspekty nejnovějšího filmového projektu Polského tanečního divadla. Projekt byl inspirován sochami Stanisława Szukalského, které zdůrazňují expresivní pohyb, gesto, výraz a svalové napětí. Projekt Toporzeł vznikal v křemenném dole Stanisław v Szklarské Porębě. Krkonoše a Jizerské hory na polské straně skrývají tajemství a jsou magickým a inspirativním místem.

Axis Mundi (režie a choreografie Patrick Foch, Francie) čili osa světa je spojením mezi nebem a zemí, mezi božským a hmotným. Toto neviditelné vlákno podmiňuje naše fyzické bytí s vyšším duchovním rozměrem. Dvě ženská těla na tyči a principu pole dance doslovně oscilují mezi nebem a propastí, jako ptáci letící nad horskou krajinou.

Film Human habitat (režie a choreografie Flavia Devonas Hoffmann, Norsko) poukazuje na střet mezi nedotčenou přírodou a rostoucím průmyslem v Arktidě a zkoumá lidskou odolnost a křehkost v interpretaci tanečnice. Ta prožívá a přečkává nebezpečné situace v ledové zasněžené krajině. Zvláštním způsobem v nás vyvolává silné emoce.  

Samota i osamocení vůči změnám a neúprosnost údělu nás přivádí k destruktivním myšlenkám ve filmu Mudlove (režie a choreografie Tero Peltoniemi, choreografie Tero Hytönen, Finsko). Mladý muž potká dívku v kavárně. Jsou spolu vrženi do rozbahněného zápasnického ringu, aby našli společnou cestu. Jejich partneři, genderově odlišně orientovaní, asistují tomuto střetu jako trenéři, ale také jako žárliví zoufalci.

The Invisible Inheritance (režie Martina Faux Marambio, choreografie Cristina Gómez Comini, Argentina/) je film je inspirovaný povídkou argentinského spisovatele Julia Cortázara. Sourozenci Gastón a Laura spolu žijí v samotě velkého domu plného těžkých vzpomínek. Otvírají zásuvky a skříně nastřádané minulosti. Slyší hlasy a šepot, které je pronásledují. Uzavírají se stále víc, avšak napětí v domě narůstá. Nezvládají minulost ani přítomnost, která je zvenčí narušena politickými okolnostmi. Není úniku. Choreografie Cristiny Gómez Comini využívá prvky kontaktní improvizace, zesiluje tak pouto, které mezi sebou sourozenci mají, i silnou závislost na domově.

Ve video eseji s názvem In Be-Tween (Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Francesca Foscarini, Česka republika) je prezentovaná tvůrčí práce i složitý vznik stejnojmenného tanečního projektu. Kvůli pandemii koronaviru se celý proces zkoušení přesunul do online prostředí. Česká výrazná tanečnice Tereza Ondrová a její italská kolegyně Francesca Foscarini jsou si vizáží velmi podobné. I jejich výraz a pohybové sdělení mají hodně společného. Bez společného času na zkušebně, převážně online, každá ve svém bytě, ve svém městě či ve své zkušebně až doteď připravují tento nový taneční kus. Dokument jasně naznačuje, jak absurdní hranice a nemožné situace pro vznik představení a tvůrčí činnost nám všem lockdown a nekonečná doba nuceného odloučení a izolace přinesla.

Vision 2020 (režie a choreografie Jack Polonsky, Velká Británie) je krátkým svědectvím o tom, jak dlouhé a marné bylo čekání umělců, aby se znovu ocitli na scéně. Tanečník sedí sám v prázdném hledišti, sedadla přeskakuje a prolézá. Hledá nové polohy a pozice, překonává sám sebe, aby se ocitl na jevišti, které je jeho údělem.

Projekt Down river (režie a choreografie Andrea Boll, Švýcarsko) vystihuje anotace: „Leonardo da Vinci označil vodu za krev planety. Z vody se vynořuje skupina lidí. Snaží se odolat proudu řeky a proudu lidí ve městě, ale musí se vzdát jeho síle a je vyplavena na břeh. Na břehu uvízlí hledají útočiště a úkryt. V průběhu filmu ‘proti proudu nebo s proudem’, ‘odpor a oddanost’ se projevují jako prvotní instinkty, jako strategie přežití.“ Opravdu máte pocit, že jste proti živlu a vyšší moci bezmocní. A každý z nás zažívá někdy tento pocit, že není cesty, jak se síle a moci ubránit…

Vyhlášení Hlavní ceny festivalu a Ceny diváka

Porota byla složená ze tří osobností: režisérky Ally Kovgan, tanečníka a choreografa, člena souboru Sashi Waltz, Jiřího Bartovance a umělecké ředitelky Festivalu tanečních filmů Jany Návratové.

Z 31 snímků získala Hlavní cenu a Křišťálovou kouli režisérka Tereza Vejvodová s filmem Delimitation. Úspěch patří samozřejmě hlavní interpretce, křehké a citlivé tanečnici Markétě Jandové a celému týmu. Film zároveň získal Cenu diváka. Diváci jsou již tradičně zapojeni do hlasování po všechny tři dny promítání vybraných filmů. Zvláštní uznání byla rozdělena třem rozdílným filmům: německému Salidas, francouzskému Am I Paris a českému Fibonacci. Zde několik postřehů k vítězným dílům:

Salidas (Michael Fetter Nathansky, choreografie Christiane „La Mona“, Německo) vypráví příběh Giraldy, pohřebáka, který doprovází zesnulé lidské bytosti do jejich posmrtného života. Film je natočen v prostoru starého východoněmeckého lodního kanálu a ten sám o sobě vytváří mocné napětí. V něm probíhá rituál „pohřbívání“, a sice tancem i hudbou flamenka. Zajímavý kontrast je do jisté míry asociativním spojením severní a jižní Evropy, pohybu a ticha, loučení a věčnosti.

Překvapivé video Am I Paris (režie Redha Medjellekh, choreografie Brice Larrieu AKA Skorpion Dancer, Francie) představuje francouzského tanečníka Skorpiona v kostýmu, který ušil vlasový expert Charlie Le Mindu. Tento „chlupáč či vlasatec“ se pohybuje po ulicích i turistických atrakcích Paříže a dovádí, baví, a někdy dokonce děsí kolemjdoucí. Cílem krátkého výstupu je postavit tanec a umělce samotného do středu dění jako prostředek komunikace. Kombinaci všech prvků – tance, ohromujícího kostýmu, atmosféry velkoměsta – umocňuje intenzita hudby z Prokofjevova Romea a Julie.

Velmi zvláštní a poutavý taneční film Fibonacci (režie Tomáš Hubáček, choreografie Marie Gourdain, Česká republika), oceněný několikrát v zahraničí, je jakousi meditací o Fibonacciho matematických vzorcích spatřených v nádherné krajině, ale i v chování stáda. Skupina tanečníků ve světlém oblečení běží či spíše letí krajinou a chová se skutečně podobně jako stádo srn nebo jelenů. Jejich vytrvalý běh po oblých kopcích, polích je občas vyrušen neviditelným nebezpečím. Jejich zastavení a zastavování je přímo školou pro divadelní jevištní napětí a choreografií v nejpřirozenějším smyslu slova.

V oceněném filmu Delimitation (režie Tereza Vejvodová, choreografie Markéta Jandová, Česká republika) se pohybuje osamocená dívka ve velkém městě, ve věčně omezujícím betonu, na ulicích, v metru, na schodech. Hledá nový byt, místo k bydlení, kde by se mohla cítit dobře. Snad ne tak sama? Z novostavby přes vybydlené byty, dívce se zalíbí atmosféra starého bytu s vysokými stropy, okny, dvoukřídlými dveřmi… Je tam ta pravá atmosféra? Fyzický dialog s prázdnotou otevírá téma osobní identity prostoru anonymní městské krajiny.

Choreografická tvorba mimo soutěž aneb večer českých premiér

Mimo vlastní soutěžní přehlídku bylo promítáno několik premiér českých tanečních filmů, které vznikaly během pandemie. Byl to skvělý snímek Tomáše Poláka a Lenky Vagnerové Dark Horse, který měl premiéru na velkém plátně.

Režisér Tomáš Polák se poznal s Lenkou Vagnerovou již za studentských let, ale setkání při natáčení ryze tanečního výkonu bylo pro něj nezvyklé i nové. Příběh ženy se odehrává v krajině (v písku u zálivu či jezera, v lese) a v opuštěném chladném interiéru kostela. Sledujeme její proměny i intimní drama. Tanečnice a performerka Fanny Barrouquère se tajemně proměňuje, reaguje na prostředí, v kterém se ocitá, ale mění se téměř „kafkovsky“ do jiných světů, jiné dimenze. Sólový výkon a výrazné sdělení tanečnice, detaily jejího prožitku, tak odlišné od jevištního, má pevně v rukou filmová kamera. Samozřejmě, že i hudba Ivana Achera udává rytmus tanečnímu dramatu. Jedná se o nevšední snímek, který vychází z původně delší choreografie Lenky Vagnerové, při kterém vás mrazí.

Podobně tomu bylo u filmového zpracování představení Roselyne tanečnice a choreografky Cécile da Costa v režii Vejvodové. Živé představení bylo rozhodně zajímavé, ale kamera i režie posílila významy této „one woman“ show o sto procent.

Předveden byl také snímek Krátká řeč o nejistotě choreografky Jany Burkiewiczové a krátký film Efeméry Viliama Dočolomanského a aktérů ze souboru Farma v jeskyni. Námět o jízdě výtahem pater noster v Paláci Lucerna vznikal jako projekt v době všech protiepidemických opatření. Ve výsledku je filmovým zpracováním dramatických obrazů, výjevů a situací, které bychom mohli při jízdě zachytit.

BalletBoyz a Romeo a Julie

Dalším překvapením festivalu bylo promítání celovečerního filmu baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva v obsazení celého baletního souboru Royal Ballet z britské metropole. Slavná choreografická verze Kennetha MacMillana z roku 1964 je uchována s péčí a láskou celá desetiletí. Její nedávné zpracování v režii bývalých tanečníků Michaela Nunna a Williama Trevitta (Ballet Boyz) z roku 2019, dílo zatančeného výjimečnými interprety, je skutečným zážitkem nejen pro milovníky baletu. William Bracewell jako Romeo a Francesca Hayward jako Julie jsou ideálními představiteli Shakespearovy nesmrtelné tragédie.

S pokorou i úctou sáhli režiséři k MacMillanově choreografii ve filmovém kratším přepisu, zasazeném na ulici, tržiště, náměstí i do interiéru evokujících veronské prostředí, natočeném nikoli v Itálii, ale v exteriérech v Etyek u Budapešti. Téměř vše probíhá venku, kromě scén doma u Kapuletů, u pátera Vavřince a v hrobce. Reálie, v kterých se tanečníci pohybují, jsou jen částečně na upraveném terénu, vhodném pro bezpečný výkon. Scény se odehrávají za krásného slunného počasí, ples za letního večera, balkónová scéna za plného úplňku s vánkem, v kterém vlají kostýmy, ale i s pohybem stromů a keřů, zpěvem ptáků i cvrčka. Šermířské scény jsou komponovány dost reálně. Přirozené pohyby i herectví nejen hlavních postav jsou bez nánosu baletní pantomimy, posunčiny a umělých gest. Choreografie je zachována, ale ne prvoplánově. Snímání je jakoby náhodné v různých úhlech přes hrající postavy, z okna, rohu náměstí atd.

Vznikl film, kdy zapomínáte na to, že se v něm nemluví, ale „jen“ tančí. A síla Prokofjevovy partitury plně nahrazuje Shakespearův text. Divácký dopad je tak velmi silný… Strhující je podívaná při plesové scéně i gradace zadržované nenávisti Tybalta (Matthew Ball), stejně jako bravurní souboje. Za slunečného odpoledne přijde bouřka a šílený liják vytvoří z písku břečku a bláto, v kterém tragicky končí Merkuccio (Marcelino Sambé), ale následně i Tybalt.

Největším výkonem je nehrané herectví Julie. Její bytostná přítomnost a síla prožitku je tak skutečná, že přestáváte vnímat baletní inscenaci jako takovou. Tuto filmovou verzi lze srovnávat se slavnou Zeffirelliho filmovou adaptací Romea a Julie. A ta snad ještě nikdy překonána nebyla. Musím ovšem připomenout podobně úspěšnou a úžasně spontánní inscenaci režiséra Petra Weigla v choreografii Miroslava Kůry v baletu Národního divadla z roku 1971. Byla ve své době v našich podmínkách nepřekonatelná a pro všechny tanečníky i diváky byla „srdeční záležitostí“. Jsem přesvědčená, že stejně radostný a rozhodně výjimečný zážitek bylo natáčení pro celý ansámbl Royal Ballet.

Na festivalu měl mít českou premiéru také nový film Cunningham o americkém tanečníkovi a choreografovi v režii americké režisérky Ally Kovgan v letním kině na střeše DOXu v pražských Holešovicích. Bohužel vzhledem k dost nepříznivé meteorologické situaci bylo promítání zrušeno (bude promítán v náhradním termínu, a to 23. 6. 2021). Až na tuto výjimku se festival odehrál v celém rozsahu.

Některé filmy byly ryze taneční, zasazené do neobvyklého prostoru, kde interpreti jsou na prvním místě z hlediska pohybového a interpretačního výkonu. Další sdělovaly příběh, měly jasně postavený scénář, reagovaly různým způsobem na limitující situaci, v které se živé umění ocitlo. Značnou část vybraných filmů specifikoval pohyb, hra kamery a interakcí přírody, jejích živlů a lidského těla z výtvarného nebo i existenciálního hlediska. Jinde se poukazovalo na nesnadnost bytí v městském prostředí a limity člověka ztraceného v neúprosném betonu současné architektury.

Festival tanečních filmů, 3. – 5. června 2021, Kino Světozor a letní kino DOX+.