Na skok na Divadelní Floře
V Olomouci probíhá mezinárodní festival Divadelní Flora, kterým město rozkvétá každý květen. Letos je Divadelní Flora plnoletá a 18. ročník se nese více v duchu činohry a alternativního divadla. Prostor pro tanec a pohybové divadlo je v ní však stále, jak dokazuje nabitý program, který potrvá až do konce měsíce. Taneční aktuality podnikly výlet a krátce nahlédly do domácí i zahraniční produkce, kterou festival nabídl v pátek 16. května 2014.
Město žilo divadlem po celý den. V poledne se na Horním náměstí uskutečnil site-specific Druhé město, který se odehrál především pod taktovkou herců souborů Divadla Vosto5 a olomouckého Divadla na cucky. „Diváci sledovali z ochozu radnice jednotlivé výstupy, měli jsme tu svatbu i potápěče s vodníkem v kašně. Herci měli po celou dobu zapojené mikroporty a diváci dostali sluchátka, takže mohli zažít plnohodnotné představení, ale ze zcela zvláštní perspektivy,“ přibližuje atmosféru tiskový mluvčí festivalu Zdeněk Vévoda. Odpoledne měla na stejném místě následovat taneční performance v choreografii Věrky Ondrašíkové Spaces Translations, kterou známe již z pražských ulic. Město však v odpoledních hodinách trápil déšť, takže účinkující přesunuli své vystoupení pro jistotu do komorního prostoru univerzitního Konviktu, kde tradičně probíhá velká část programu. Ačkoli je taneční vystoupení určeno původně do volného města, neměli interpreti sebemenší problém přizpůsobit se novému prostředí. „Diváků přišlo několik desítek, což je pro tento malý prostor přiměřené,“ vypráví tanečník Martin Talaga, „prostředí bylo neobvyklé, ale myslím, že jsme si to všichni užili.“
Hlavní program večera tvořily dvě inscenace uvedené v divadle K3, jež se nachází v podkroví Konviktu, a v prostoru bývalého kanovnického domu ve Wurmově 7. Ten se během posledního roku proměnil v multifunkční prostor, který obývá několik sdružení, otevírá se novým kulturním projektům, a především se stal domovskou scénou Divadla na cucky.
Věčný boj
Fight, Fight, That’s All We Can Do hlásá název tanečně-pohybové performance, pod níž je podepsána polská dvojice Magdalena Tuka & Anita Wachová. Nabádá nás, že jedinou věcí, kterou můžeme dělat, je boj. Kdykoli a kdekoli. Hodinové vystoupení je podle očekávání sledem bizarních výjevů, v nichž zápolení hraje hlavní roli. Magdalena a Anita se stylizují do pozice soupeřek v ringu častujících se navzájem výhrůžkami. Na nože naštěstí nedojde, ačkoli se pak sokyně na scéně objímají stejně zuřivě jako zápasníci v řeckořímském stylu. Ale souboj se odehrává i v situacích, jež jinak latentní nenávist zdařile kryjí, ať už je to zdánlivě přátelské posezení dvou kamarádek na lavičce v parku, nebo návštěva diskotéky. Performerky se nebojí udělat to, co si možná občas někdo z nás přeje, ale společenské ohledy mu v tom brání… Anebo je bojový podtext všedních situací jen myšlenkovou sugescí autorek, které se snaží vidět problém tam, kde není? Trochu méně čitelná zůstala scéna, v níž se jedna z žen stylizuje do jakési mořské víly s náručí plnou květin a druhá evokuje postavu poskakujícího esesáka v krátkých kalhotách.
Inscenace patří k těm divadelním kusům, u kterých musíte přistoupit na pravidla hry a neočekávat silnou dramaturgii ani vysvětlení. Tak trochu sonda do ošklivých hlubin ženské duše. Nejzajímavější je videozáznam bojujících tanečnic, které si na nejrůznějších místech v běžném městském ruchu vjíždějí do vlasů a kromě pozornosti chodců často vyprovokují zásah policie (diváky pobavily zejména záběry z olomouckého náměstí s městskými strážníky). Ale s ohledem na to, že autorky jsou v programu festivalu představovány jako jedny z hlavních hostů z tanečního světa, taneční složky je v jejich představení pohříchu málo.
Nudný svět mlčení
Divadlo na cucky, domácí autorské těleso složené z nadšených přívrženců a interpretů alternativního divadla, se pro svou novou premiéru rozhodlo ke spolupráci s pražskými Handa Gote Research & Development. Ze spojení, které spočívalo v jakési supervizi, diskusi, umělecké výměně a společném sdílení nápadů a myšlenek, vychází inscenace s prostým názvem Mlčení. A skutečně – jde o hodinové neverbální představení, v němž padne jen jedna věta. A nadto vysoce sporná. O tom, že lidé, kteří mlčí, něco skrývají. Herci po celou dobu mlčí. Také trošku hrají. Ale charakteru by se v nich divák nedobral. Také jeden ze znaků současného divadla. Hercem se stane člověk prostě tím, že vstoupí na jeviště a ocitne se tváří v tvář divákům? Nebo snad potřebuje víc?
Sledujeme návštěvu zájezdního lokálu, kde hledá útočiště parta výletníků (Dominika Široká, Simona Vičarová, Petr Jakšík a Zdeněk Vévoda). Nerudná obsluha (Adéla Nesrstová) je manipulátorem všeho dění, rozehrává absurdních situace, v nichž jsou aktéři donucováni k projevení alespoň náznaku sociální vazby, ale odolávají. Skupina se spojí do soudržnějšího celku, jen když má společný podnět – ať je to groteskní kulinářská lekce, nebo jejich lačné pohledy na herečku pojídající horký muffin. Herci si do inscenace přinášejí vlastní rekvizity, které mají smysl jen pro ně samé. Výjevy se nespojitě skládají do kaleidoskopu, který jakoby nevědomky kopíroval neméně absurdní cimrmanovskou frustrační kompozici sestávající z prvků očekávání a zklamání. Situace se nerozvíjejí, humorem se šetří. Opět se tu hraje na divákovy nervy, hra na schovávání myšlenek. A smysl celého hemžení snad chápe pouze rybář lapající neexistující zvuky na mikrofon (Jan Plíhal).
Hlavní myšlenka je však zřejmá: je o neschopnosti komunikace, sdílení, o tom, že se stále častěji stává, že je člověk jedincem osamělým v davu, ochuzeným o interakci… Ovšem mlčení samo o sobě, promiňte odbočku, nemusí znamenat nekomunikaci! A to, že člověk se svými společníky nemluví, ještě neznamená, že s nimi není rád a že s nimi nesdílí přítomný okamžik. Není snad mlčení hodnotnější než hodiny bezobsažného plkání o ničem, jako úkryt před vyprázdněností většiny hovorů, které ve společnosti vedeme skoro z povinnosti, aniž by jeden měl co říct a druhý zájem to slyšet? Komunikační problém se často objevuje spíš v rovině dezinterpretace řečeného a ve chvíli, kdy hovoříme a neochota naslouchat převyšuje ochotu hovořit. Mlčení že je viníkem? Každá generalizace problému silně zavání povrchností, a to se k alternativnímu divadlu nehodí ani trochu.
Inscenace provokuje k dalším otázkám: V čem spočívalo spojení souboru Divadla na cucky se skupinou Handa Gote? Kde je tři čtvrtě roku společné práce na konceptu? Kde je rešerše a hluboká znalost problematiky, kterou Handa Gote i v těch nejabsurdnějších a nejšílenějších divadelních projektech ukazují? Inscenace Mlčení v každém případě vzbuzuje emoce a diváky inspiruje ke kladení otázek, i když možná jiných, než které zkoumali sami performeři. I to je úkolem divadla, které nastolováním diskuse samo sebe legitimizuje. Ale stejně je to nějak málo…
Co s načatým večerem?
Co jiného než se jít pobavit do šapitó v zahradách Konviktu, které se mění podle okolností na bar, diskotéku a divadlo. Po dvou vážných kusech nastává chvíle pro odlehčení: dalším tradičním prvkem festivalu jsou totiž vystoupení členů Divadla Vosto5 s nesmrtelným Stand’Artním kabaretem! Tato představení se sice pozvolna posunují od her se slovy k situační komice, ale nelze popřít, že herci Vosto5 skutečně umí „dělat humor“ a dokážou zaměřit své satirické výpady k současnosti i minulosti laskavě i pěkně zostra. Staví na tradici kabaretu, ale také divadelních předscén, ačkoli v aluzích si rozhodně nelibují a témata si vybírají originální. S kytarou a haldou oblečení všeho druhu baví publikum scénkami či příběhem, který má zjevně danou kostru, ale jeho podstatou je vždy improvizace. Občas rozesmějí i sami sebe, a jak známo, dobrá nálada je nakažlivá.
Festival Divadelní Flora pokračuje až do 25. května. Hlavní linii činoherních inscenací zosobňuje slogan „Jak je důležité míti Havla“, programový blok připomíná s předstihem blížící se pětadvacáté výročí sametové revoluce. Na programu je pět inscenací, v Olomouci mimo jiné hostuje Spitfire Company s hříčkou Antiwords, která je především pohybovým divadlem (21. a 22. května). K fyzickému divadlu by měly mít blízko multimediální inscenace mexické performerky Cristiny Maldonadové, francouzské zpěvačky Laureline Koenigové a německého hudebníka Marcuse Beutera Sayat Nova (18. a 19. května) a sólo maďarské tanečnice Réky Szabóové s názvem I Will Be All of These Things One Day, pojednávající o stáří a smrti (19. a 20. května). Na festivalu vystoupí také pantomimický soubor (bra)Tři v tricku s inscenací Plovárna (21. května). Ačkoli je letos tanečních inscenací na Divadelní Floře spíš pomálu, je to festival, který žije a stojí za to ho navštívit alespoň na skok.
Psáno z festivalového dění 16. května 2014, Divadelní Flora Olomouc.
Fight, Fight, That’s All We Can DoKoncept a režie: Magdalena Tuka
Zvuk a video: Myles Stawman
Premiéra: 13. 6. 2013, Stanica Žilina-Záriečie, Slovensko Mlčení
Připravili: Tomáš Procházka, Robert Smolík, Iva Hrubošová, Adéla Nesrstová, Dominika Široká, Simona Vičarová, Petr Jakšík, Jan Plíhal, Zdeněk Vévoda, Jan Žůrek
Světová premiéra: 15. 5. 2014
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?