Kitt Johnson. Foto: Morten Abrahamsen.
Pocta Charlesi Darwinovi
Očekávanou hvězdou letošního ročníku festivalu byla i Kitt Johnson, progresivní a výrazná dánská umělkyně, jejíž doménou jsou zejména sólová představení a rozporuplná zařaditelnost jejího uměleckého výrazu, jenž se zaměřuje zpravidla na propojování výzkumu anatomického tvaru těla a choreografie. V představení Rankefod, které mělo premiéru v Kodani v roce 2005 a získalo i několik dánských prestižních ocenění, se performerka sólově věnuje uměleckému ztvárnění Darwinovy evoluční teorie.
I samotný název představení odkazuje k dánské zkomolenině slova „svijonožec“, živočichu patřícímu do skupiny přisedlých korýšů, jejíž základní monografii vypracoval právě Charles Darwin; představoval pro něj jednu z potenciálních inspirací pro teorii o vzniku druhů. Do podoby tohoto zvířete se umělkyně hned v úvodu stylizuje pomocí bodového reflektoru, který utváří její pomyslnou ochrannou schránku. Zde probíhají prvotní životodárné procesy, s použitím optické iluze ovládá Johnson své tělo natolik zkušeně, že ani v nejmenším nevyvolává dojem lidského organismu.
Oděna pouze v bederní roušce a s copem upevněným k pasu zpodobňuje Johnson nespočet živočichů, pro které s citlivostí hledala každý výraz, částečně inspirována vlastními vzpomínkami z vyrůstání na rodinné farmě. Prioritou bylo také eliminovat lidské pohyby a hledat originální vyjádření skrze zvířecí anatomii a chování. S disciplinovanou rozvážností těla i mimického výrazu představuje chladnokrevně vyčkávajícího pavouka nebo naopak s ladnou hravostí divokou kočku. Pásmo zvířecích etud v závěru vyeskaluje vzpřímením umělkyně a symbolicky ukončí jednu vývojovou etapu.
Pocta Lászlóovi Krasznahorkaiovi
Fyzické představení Animal Inside je inspirováno novelou, kterou režisér, choreograf a držitel ocenění Bessie Awards Jaro Viňarský náhodně objevil v jednom z newyorských knihkupectví. I autor, maďarský modernista László Krasznahorkai, se při psaní této devětatřicetistránkové publikace inspiroval dílem německého malíře Maxe Neumanna, jehož výtvarná tvorba (představující velmi často malby anglických mastifů) je nedílnou součástí celé knihy. Tento pomyslný tvůrčí duet nad společnou knížkou pak dal vzniknout i stejnojmennému tanečně-fyzickému duetu Jara Viňarského a Marka Menšíka.
Podobně jako je kniha koncipována do volného uskupení slov, vět a obrazů, je inscenace pojata jako soubor několika odlišných výstupů. V nich se choreograf zaměřil především na analýzu mužského těla a jeho limitů – ať již samotného, nebo v interakci se svým okolím. Nejprve oba performeři zkoumají nazí své vlastní možnosti pomalými, ale fyzicky vyčerpávajícími pohyby jako nezávislí jednotlivci, později zahalení společně využívají celý prostor pro průzkum fyzické zdatnosti skrze akrobatickou spolupráci. Není využito nic jiného než čistá fyzika a fyzičnost obou těl, která vzdáleně evokuje Grotowského metodu chudého divadla a naprostou dedikaci herce publiku.
Evokativní obrazy, připomínající psy, zprvu odtržené a uvězněné a poté naopak jako rozverná štěňata, však jen velmi vzdáleně tvoří jakoukoli souvislou dějovou linii. Ta je poté zpřetrhána komerční hudbou a výzvou Viňarského k obecenstvu, aby s ním sdílelo své oblečení. Za svou ochotu jsou na oplátku všichni odměněni jednohubkami, slanými tyčinkami nebo vínem. Zábavný je v této chvíli i Menšík, který se lascivně obléká do pánského obleku, demonstruje tak svou mužnost. Tento výstup je však pouze odlehčením před samotným závěrem obsahujícím Menšíkovu apokalypticky laděnou řeč o hledání svého pána z původní novely. Působivost jeho slov ovšem již nepřekonala předchozí nadšení z pohoštění a z fyzické zdatnosti a vytrvalosti, kterou oba umělci během sedmdesátiminutové performance předvedli.
Pocta Dionýsovi
Otázkou samoty a opuštěnosti se zabývalo představení Bakkheia – Dancing on the Edge, které vzniklo původně jako zkoumání tanečního vyjádření skladeb Johanna Sebastiana Bacha na popud Soni Ferienčíkové. Vygradovalo ovšem v mnohem větší projekt, jehož choreografem je Peter Šavel, a nadto byla v tomto roce inscenace zařazena do prestižního výběru dvaceti nejlepších děl sítě Aerowaves 2015.
Jak jsme v dnešní době schopni mezi sebou komunikovat? Trojice performerů na scéně (Soňa Ferienčíková, Tereza Ondrová, Gyula Cserepes) předvádí v blikajícím světle neonů a za zvuků dunivé hudby extatické taneční pohyby. Oblečeni jsou do výrazných barevných kombinací, které odpovídají dnešní módě. Ačkoli sdílejí malý prostor, navzájem nekomunikují, nedokážou v něm společně existovat nebo vytvořit jakékoliv esteticky sošné kreace, které se tak smršťují pouze na skrumáž nepřirozených pohybů a vzájemných, eroticky laděných dotyků. Zprvu vyvolávají dojem antických bakchanálií, jejich pohyby a mimika však nevykazují žádné známky potěšení, naopak působí velice mechanicky. Jako probuzení do jejich světa pronikne zpětný projektor a postupné poznávání jeho možností v nich podnítí touhu po skutečném, bezprostředním kontaktu – s diváky. Vstupují tak do hlediště, aby i publikum probudili svým živočišně pulzujícím tělem a poselstvím z uzavřenosti.
Psáno z představení 14. a 15. července 2015, Divadlo v Celetné, Praha.
Rankefod
Choreografie a tanec: Kitt Johnson
Hudba: Sture Ericson
Light design: Mogens Kjempff
Kostýmy a set design: Charlotte Østergaard
Animal Inside
Idea, choreografie a režie: Jaro Viňarský
Hudba: Jan Burian
Kostýmy: Martin Kratochvíl
Světelný design: Tomáš Morávek
Zvuk: Milan Slama
Bakkheia – Dancing on the Edge
Koncept a choreografie: Peter Šavel
Light design: Ints Plavnieks
Hudba: Johann Sebastian Bach, The Knife a Henry Purcell
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?