Podruhé a potřetí v Pracovně: Tanec a hudba, Tanec a kariéra
I v druhém říjnovém týdnu pokračovala dalším dílem debatní série s názvem Mluvme o tanci, tentokrát na téma, které bylo věnováno vztahu tance a hudby. Žižkovská Pracovna naladěná do přátelské atmosféry přivítala ve čtvrtek 10. října 2014 ve svých prostorách všechny, kteří se nechali vylákat k poslechu i diskusi o tom, co znamená hudba pro tanec, a naopak, a jak funguje jejich soužití.
Program již tradičně odstartoval krátkou performancí. „Warm up“ protentokrát demonstroval schopnost hudby ovládnout masy i předávat energii. One-woman show členky souboru Farma v jeskyni Hany Varadzinové interaktivně a s ironickým nadhledem servírovala divákům popově laděná aranžmá různých písní v živé pěvecké i hudební interpretaci na elektrické klávesy. Ty dobře posloužily jako nástroj nebetyčných možností lidové zábavy i divadelní nadsázky. Že při tom interpretka jen nehybně nestála, se rozumí tak nějak samozřejmě.
Obvyklý, jednohlasý úvodník tentokrát nahradila talk-show Zdenky Brungot-Svítekové, která zpovídala čtyři hosty: dva hudebníky a dva choreografy-tanečníky. Evidentně to byla dobrá volba, neboť bylo znát, že se v roli cítí jako ryba ve vodě a i díky jejím pohotovým reakcím měla hodinová debata příjemný spád. Diváci, kteří neměli právo zasahovat do diskuse, si mohli vychutnávat poodkrývání roušky zahalující vznik hudby pro taková taneční představení, jako je třeba La Loba, či pro jiné choreografické práce Lenky Vagnerové, Jana Kodeta, Jozefa Fručeka a dalších. Tušení, že jedním z hostů byl grafik, designér, fotograf, básník, a především vizuální i hudební umělec, scénograf a skladatel Ivan Acher, je správné. Jeho trochu provokativně naladěná přítomnost patřila bezesporu k nejzajímavějšímu hostování osobnosti z jiného profesního oboru, která se v rámci různých debat okolo tance za poslední dobu zrealizovala. Jeho přirozenost ve vnímání širokého kulturního dění dala přítomné taneční komunitě zajímavou lekci ze světa mimo taneční sál. Jako „protihráč“ seděl na opačném konci řady židlí italský hudebník Carlo Natoli, spolupracující dlouhodobě s Michalem Záhorou.
I on mluvil o své spolupráci s choreografy a o vnímání hudby a tance svým pohledem. Jejich slova vytvořila zajímavý názorový průnik. Taneční umění, respektive choreografii, zastupovali Bára Látalová a Václav Kuneš, kteří spíš hledali svůj postoj k hudbě jako takové a hovořili o inspiraci, již jim přináší.
Po vyhrazených šedesáti minutách převzala roli moderátorky divadelnice Daniela Voráčková a debata se otevřela i zbytku přítomných. Nastolené téma vnímání rytmu, funkčnosti korepetice při výuce nebo tréninku či vzájemného naladění hudební i taneční složky v představení evokovalo vzpomínku na zájem o tuto problematiku, který se s periodickou pravidelností objevuje ve scénickém tanci, i to, jak prospívá ona diskuse oboru jako takovému, stejně jako poučenosti jeho okolí, v čemž profesionální taneční scéna občas pokulhává.
Vztah tance a hudby úzce souvisí s podobou taneční tvorby a tance jako takového. Není zbytečné o něm mluvit, protože jím se otevírají nové inspirace k choreografické práci. Právě v subjektivním vnímání její podstaty se dostává domácí umělecký tanec do slepé uličky, kde pouze individualita přístupů zeď neprorazí. Je velmi chvályhodné, že se toto téma dostalo na pořad zájmu.
Zuzana Smugalová
Třetí debatní čtvrtek v Pracovně měl název Tanec a kariéra. Po úvodní pouliční performanci Adély Petákové následovalo představení pilotního projektu Kariérní poradenství v performingarts, který realizovala pracovní skupina v rámci Unie zaměstnavatelských svazů. Jana Bohutínská odhalila první závěry z akce, kde mělo 23 tanečníků na sklonku aktivní taneční kariéry možnost využít poradenských služeb psychologa, personalisty, kouče a lékaře k odrazu do své další životní etapy. Ukázalo se, že výhodou pro další uplatnění je psychická připravenost (tj. být si vědom, že taneční kariéra není věčná, ale brát její konec jako reálnou součást tanečního života), ale také pestrá šíře zájmů a dalších dovedností, které usnadní výběr a zapojení se do „nového povolání“.
Poté se pokračovalo výkopem do diskuse v podání Karolíny Hejnové. Bylo zajímavé sledovat, jak se debatující vymezují vůči slovu „kariéra“. Zda je to vůbec pojem, který se dá v křehkém světě umění použít. Shoda se nalezla v tom, že s kariérou souvisí pocit nějakého vnitřního uspokojení bez ohledu na to, zda se jedná o kariéru primabaleríny, či pedagoga na ZUŠ někde v Horní Dolní… Kariéra totiž může být jakákoli. V souvislosti s nezávislou scénou zazněl termín „přerušovaná kariéra“ odrážející situaci, kdy tanečníci pracují na projektech, mezi nimiž je období prázdna. Diskuse se tedy opět dotkla ožehavých témat středoškolského a vysokoškolského tanečního vzdělávání a grantového systému České republiky. Spíše než o kariéře se tedy hovořilo o různých strategiích přežití, což byl podtitul v názvu třetího debatního večera. Jako nezbytná esence byl zmíněn entuziasmus, který nás v práci umělce popohání.
V debatě vlastně příliš nedošlo na druhou kariéru, ale zakrnělo se u té první. Není druhá kariéra pro tanečníky aktuální téma? Možná není, protože po zkušenosti s tou první jsou zvyklí na nouzi hmotných prostředků a na to, že se musí „rozkrájet“, že se musí často vrhat do činností, které s produkováním tanečních představení souvisí, pracovat na více projektech současně, živit se i výukou tance apod. Nebo je možná téma „co bude dál, až nebudu moci tančit“ tíží, ale naučili se je vytěsnit, což by odráželo relativně malý počet účastníků debaty, jak poznamenal Petr Opavský. Na diskusi totiž dorazilo paradoxně více mladých…
Daniela Machová
