Prague International Ballet Gala 2013

2. 6. 2013 reportáže

Autor Lucie Kocourková

Prague International Ballet Gala se v posledních letech stal pravidelným zpestřením divadelního programu – letos se konal 20. května, tradičně v budově Státní opery a pod organizačním vedením sdružení Prague International Ballet, respektive jeho umělecké ředitelky Jany Kůrové. Gala někdy nebývá velkého rozsahu, ale diváky vždy potěší příjemnou atmosférou a většinou se mezi stálicemi koncertních čísel objeví i neokoukaný kus. Stejně tak tomu bylo i tentokrát. V programu figurovala v poměrně vyrovnaném poměru čísla vystavěná na klasické i moderní technice.

Večer otevřel taneční pár ze souboru Béjart Ballet Lausanne, první sólisté Elisabet Ros a Julien Favreau, ale nešlo v pravém slova smyslu o duet. Choreografie na píseň skupiny Queen I Was Born To Love You byla ukázkou béjartovské kombinace klasické taneční techniky s moderními prvky, vysoká tanečnice atletického zevnějšku tančila sólově s razancí a silou, která vycházela z charakteru hudby, její partner byl spíš postavou v pozadí.

Po rozjezdu v duchu moderního baletu se program přesunul do zcela jiného období, neboť další hosté se představili v pas de deux z baletu La Sylphide. Maria Yakovleva a Marian Walter jsou prvními sólisty z Vídně a Berlína. Ačkoli jsou členy různých souborů, jejich partnerská souhra funguje, o čemž se však diváci přesvědčili až později večer. Romantický duet Jamese a Sylfidy mnoho kontaktních situací nepřináší, neboť jeho choreografické provedení vychází ze zákonitostí světa nadpřirozených bytostí, které říkají, že víly není možné se dotýkat. Sylfida v současnosti není uváděna na repertoáru Národního divadla, takže bylo příjemné si připomenout Bournonvillův balet alespoň takto. Maria Yakovleva působila étericky, ale daleko větší pozornost na sebe strhl Marian Walter, který velice čistě batýroval.

Do podoby moderního baletu ve stylu 80. let se vracel duet Cornered na minimalistickou hudbu Philipa Glasse, který interpretovali sólisté Julia Tonelli z Curyšské opery a Wim Vanlessen z Flanderského královského baletu. Autor choreografie Nicolo Fonte (www.nicolofonte.com) vytvořil abstraktní kus bez viditelného dramaturgického oblouku, který dal vyniknout především technické vybavenosti interpretů. Diváci mohli obdivovat dispozice tanečnice i stoprocentní partnerskou práci, ale celý kus působil dojmem neukončenosti. Podle přehledu autorovy tvorby se ale zřejmě jedná o výňatek z delšího celku, který má nepochybně vlastní kompozici a ideu.

Z klasického baletního dědictví se v první polovině večera na programu objevilo pas se deux z baletu Korzár, které snad nechybí na žádném gala. Interpretovali je Ekaterina Khaniukova (Národní opera Ukrajiny) a Davit Galstyan (první sólista Ballet du Capitole, častý host pražských gala). A podobně jako u La Syphide to byl tanečník, který na sebe strhl největší pozornost. Je na první pohled vyzrálejším interpretem a vystupuje nesmírně sebejistě, je ovšem také pravda, že krátká mužská variace tohoto pas de deux a mužské skoky vůbec jsou líbivou a efektní složkou, na kterou publikum vždy čeká.

Z oboru charakterních tanců zakončilo první polovinu večera krátké sólo Denise Medvedeva z velkého divadla v Moskvě, který velmi temperamentně zatančil ruský, respektive ukrajinský tanec gopak, tedy jednu z mnoha stylizovaných jevištních variant. Mužské sólo zahájilo i druhou polovinu večera: Davit Galstyan tančil oblíbenou choreografii Les Bourgeois, v níž Ben van Cauwenbegh ilustruje jeden z kritických šansonů Jacquese Brela. Kolikrát už jsme ji na různých gala viděli, se snad ani nedá spočítat, ale jisté je, že její účinek je vždy stoprocentní. Sluší tanečníkům mrštným a vybaveným hereckými kvalitami, a tyto vlastnosti sympatický tanečník s arménskými kořeny rozhodně má.

Na scénu se vrátili M. Yakovleva a M. Walter v dalším oblíbeném kusu, a sice Čajkovského pas de deux. Slavnou choreografii George Balanchina zvládli technicky bez potíží, ale chvílemi se zdálo, že pro samou vytříbenost pohybu se vytrácí onen „glamour“ nádech Balanchinových děl, bezprostřednost a rafinovanost, s jakou se jeho choreografie mají spíše prožívat než předvádět. Na programu byl další kus Maurice Béjarta v podání jeho tanečníků, tentokrát dlouhý duet na hudbu Gustava Mahlera, a to na část ze 3. symfonie, jejíž poslední větu uvádí motto Was mir die Liebe Erzählt – Co mi vypráví láska. Pro diváka baletního galavečera by bylo obtížné hledat v duetu filosofické poselství: v choreografii z roku 1974, která ve francouzštině nese název Ce que l’amour me dit, se Béjart zabýval odkazem F. Nietzscheho, který inspiroval už přímo i Mahlera. Vzájemný vztah filosofické inspirace, hudby, která vznikla na sklonku 19. století a moderní choreografie, která s ní pracuje, je komplikovaný, ale i bez jakéhokoli pokusu o hledání souvislostí si niternou neverbální rozmluvu mezi tanečníky může divák užít. Jako duet dvou zkušených a disponovaných tanečníků, jejichž těla ve světlých trikotech A těžko může někdo Béjarta interpretovat lépe než tanečníci jeho souboru. Ostatně tu jde také pouze o úryvek delšího choreografického díla, které jinak pracuje se sólovým párem i se sborem a využívá ještě další dvě věty Mahlerovy symfonie. Závěr večera patřil tanečníkům, které už také Praha z gala večerů zná: Yolanda Corre

a a Yoel Carreño byli donedávna prvními sólisty Kubánského národního baletu, dnes Norského národního baletu. Na programu bylo pas de deux Diana a Akteon z baletu Esmeralda, které také patří ke stálicím baletních koncertů. Oba zkušení tanečníci si získali publikum lehkostí a samozřejmostí, s jakou své party zvládají: nesnaží se oslňovat technickými dovednostmi, ale vkládají do vystoupení energii, pohybují se po jevišti suverénně a bez riskování, své vystoupení si jedním slovem užívají. Letošní Gala z produkce Prague International Ballet bylo skromnější, ale jeho pořadatelé se houževnatě snaží o udržení tohoto projektu do dalších ročníků. Práce organizátorů je obdivuhodná i s ohledem na zcela mizivou medializaci, na kterou zřejmě už nezbylo v rozpočtu místo. Státní opera sice nebyla vyprodaná, ale publikum, které se tu sešlo, bylo velmi vděčné a vstřícné, takže si snad zahraniční taneční hosté odnesli z Prahy příjemné vzpomínky. Psáno z představení 20. května 2013 ve Státní opeře. Program: I Was Born To Love You
Hudba: Queen
Choreografie: Maurice Béjart
Tančí: Elisabet Ros, Julien Favreau

La Sylphide (pas de deux)
Hudba: Herman S. Løvenskiold
Choreografie: August Bournonville
Tančí: Maria Yakovleva, Marian Walter

Cornered
Hudba: Philip Glass
Choreografie: Nicolo Fonte
Tančí: Julia Tomelů, Wim Vanlessen

Korzár (pas de deux)
Hudba: Riccardo Drigo
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Ekaterina Khaniukova, Davit Galstyan

Gopak
Hudba: Vasily Solovyov-Sedol
Choreografie: Rostislav Zakharov
Tančí: Denis Medvedev

Les Bourgeois
Hudba: Jacques Brel
Choreografie: Ben van Cauwenbegh
Tančí: Davit Galstyan

Čajkovskij pas de deux
Hudba: Petr I. Čajkovskij
Choreografie: George Balanchine
Tančí: Maria Yakovleva, Marian Walter

What Love Tells Me
Hudba: Gustav Mahler
Choreografie: Maurice Béjart
Tančí: Elisabet Ros, Julien Favreau

Pas de deux Diana a Akteon
Hudba: Agrippina Vaganovová
Choreografie: Marius Petipa
Tančí: Yolanda Correa, Yoel Carreño