Premiéra České baletní symfonie

25. 9. 2007 reportáže

Autor Lucie Kocourková

První choreografie byla premiérová pro Prahu: D.M.J. 1953-1977 Petra Zusky vzniklo před několika lety pro ND Brno. Menší jeviště Národního divadla této poněkud pochmurné choreografii neuškodilo, možná i sami tanečníci mohli z této okolnosti těžit. D.M.J. obsahuje všechny charakteristické rysy Zuskova choreografického jazyka, počínaje některými obvyklými vazbami, přes promyšlenou práci se světly a konče způsobem práce s hudbou, kdy co nejrychlejší tempo určuje i co nejrychlejší pohyby a skoky, které pro některé interprety již leží na hraně vlastních možností. Pozornost diváka je upoutána především k hlavnímu páru, který symbolizuje svazek světa živých a mrtvých (Adéla Pollertová a Alexandre Katsapov / Nikola Márová a Jiří Kodym). Lze vyzdvihnout naprostou přesnost a pohotovost prvního obsazení, které se dokonale sžívá s hudbou všech tří autorů, jimiž je kus inspirován (Ant. Dvořák, Boh. Martinů a L. Janáček), ve druhém zase vyniká graciéznost pohybů Nikoly Márové.
Tomáš Rychetský představil novou choreografii s názvem Nevyřčené ticho. Jeho práce se již několik let drží v rovině velmi vážných niterných sdělení, která zřejmě vyvěrají z autorových vlastních pocitů. Nevyřčené ticho je svým námětem až mrazivé. O zdrcujícím vlivu samoty a nemohoucnosti, ze které duše, která nemá ke komu promluvit, nachází jedinou cestu – pryč ze života. Jeviště je rozděleno na dvě části, kde může divák sledovat boj osamocené postavy s vlastním zoufalstvím, a na druhé straně naději tam, kde spolu existují bytosti dvě (všechny tyto tři postavy tančí ženy). Scéna (Milan Cais) i důvtipná světla (Daniel Tesař) dávají vzniknout podívané velmi výtvarné, kterou podtrhuje hudba Leoše Janáčka. Problém je však ten, že divák je nucen neustále odbíhat od jednoho výjevu ke druhému a těžko se mu sledují obě poloviny jeviště zároveň. Je patrné, že primární byla snaha zaplnit velké jeviště ND, a choreografie tím v důsledku trpí. Tečka za choreografií, v podobě řízeného bílého balónku stoupajícího kamsi do neznáma a symbolizujícího lidskou duši, je až příliš popisná.
Odlehčení přináší 6/2 člověka Zuzany Šimákové. Choreografie prý sice má vést k zamyšlení nad tím, kolik života člověk zbytečně prospí a pročeká, ale divák si po předchozím kusu veškeré filosofování odpouští a přijímá ji jako humorné číslo, čistě oddechovou záležitost. Nejedná se o žádný průlom, o objevování nových cest, jen o pohybovou nadsázku a gagy, které už jsme nejspíš někde viděli, ale které jsou občas potřeba, abychom ze samého experimentování neztratili hlavu. Hledat v této choreografii hluboké myšlenky je zbytečné, a bude-li se o to někdo snažit, stane se spíš nespravedlivým soudcem. Daleko účelnější je na chvíli „vypnout“ a zasmát se šesti chlapcům, kteří skotačí na trampolínách a předvádějí mezi sebou malé divadélko. Šimáková dala interpretům velkou volnost v domýšlení detailů a každý svou postavu hraje podle svého stylu a naturelu. Do prvního obsazení zařadila i šéfa baletu Petra Zusku, do postavy změkčilého princátka se ideálně hodil Michal Jurisa a publikum si podle reakcí soudě získal Katsapov v roli gaye.
Večer uzavírá proslulá Sinfonietta Jiřího Kyliána, dílo, které od interpretů požaduje perfektní techniku. Nutno podotknout, že s touto choreografií si obě obsazení poradila velice uspokojivě. Zejména první večer si diváci mohli prohlédnout učebnicové příklady grand pas de chat a dalších prvků, spojených onou Kyliánovou nepostižitelnou výtvarností. Z tanečnic právem vynikly první sólistky souboru, Nikola Márová, Zuzana Susová i Tereza Podařilová, mezi jejich protějšky Michal Štípa, Alexandre Katsapov, Viktor Konvalinka i ostatní.
Česká baletní symfonie je směsí choreografických stylů od ohlasů neoklasiky v Sinfoniettě po expresivní výpověď Nevyřčeného ticha. Pojítkem je sice česká hudba, ale jednotlivé kusy nejsou spojené žádným tématem nebo dramaturgickým obloukem. Na jedné straně pestrost, na druhé trochu nesoulad. Vystačí jako společný jmenovatel hudba? Proč je nám nabízena právě tato kombinace, je otázka, která zůstává po představení viset ve vzduchu stejně jako ten bílý balón z druhé choreografie.

Psáno z obou premiér 20. a 21.9.2007. Detaily představení