
Maguy Marin, pro mnohé kontroverzní a nepochopitelná, pro jiné nezkrotná a originální francouzská choreografka, uvedla za svou kariéru více jak třicet inscenací. Studovala balet na konzervatoři v Toulouse a v Paříži u Niny Vyroubové, začínala v Opeře ve Strasbourgu, pak pokračovala do Bruselu za Maurice Béjartem (École Mudra). První choreografie vznikaly po boku Daniela Ambashe. V roce 1981 Maguy Marin uvedla v Angers přelomovou inscenaci May B, inspirovanou světem Samuela Becketta. May B byl zcela zásadním projektem, odrazovým můstkem pro její další práci. Tato inscenace, která svým estetickým pojetím jako by předcházela inscenaci Woyzeck Josefa Nadje, byla v rámci letošního festivalu představena na scéně pařížského divadla Le

Seznamování s Maguy Marin, její tvorbou, postupy a myšlenkami jsem začala třetí říjnovou neděli v Théâtre de la Ville v rámci Une journée avec Maguy Marin. Celodenní program nabízel pohybovou dílnu se dvěma tanečníky pro všechny zájemce bez ohledu na pohybové schopnosti a dovednosti, dále filmovou projekci, výstavu a diskusi. Velmi zajímavý byl dokument La Danse cachée (režie Marie-Héléne Rebois) o jejím tvůrčím období, kdy vznikaly inscenace Ha! Ha!, Umwelt, Turba, Ça, quand même, Cap au Pire. Projekce byla navíc obohacena o diskusi s filmařkou, která s choreografkou pracovně prožila několik let při shromažďování materiálu pro výsledný dokument. Vrcholem dne bylo představení Faces (premiéra 2011) na jevišti Théâtre de la Ville. Působivé a živelné představení o manipulaci, konzumaci a chaosu, s atakujícími zvuky ulice, hudbou a hlasy, 28 tanečníků a inspirace choreografky esejem Propaganda z roku 1928 (Edward Bernays). Díky Podzimnímu festivalu jsem měla možnost poznat zhruba 15 choreografií Maguy Marin. Každá je osobitá, jakoby řízená mottem choreografky, které zaznívá v inscenaci Ça, quand même: „Plus rien ne sera comme avant.“ (Nic nebude jako dřív.) V May B to jsou masky, mísení všedního pohybu s tancem a stylizací, obrazy ošklivosti, až hnusu, a zároveň téma naděje a zoufalství, hledání člověčenství a lásky. V Babel Babel (premiéra 1982) staví na zvucích nářadí a cizích jazyků, které jsou inspirací a odrazovým můstkem pro pohyb tanečníků. Duet Eden (premiéra 1986) rezonuje s hudbou Giuseppe Verdiho a zvuky bouře, muž a žena v tělových trikotech pomazaných hlínou a v maskách rozehrávají divošský dialog na pomezí tance, baletu, párové akrobacie a ekvilibristiky uprostřed přírody. Inscenace Cortex (premiéra 1991) naopak na první pohled působí jako televizní reklama, prostor určují plastové židle a tanečníci například v jedné části slovy popisují věci kolem sebe, stylizovaně, strojeně a ve stejném duchu se vyjadřují i tělem. V RamDam (premiéra 1995) choreografka pracovala s rytmem a kapelou na scéně. Jednoduché pohybové variace tu rozehrávala do detailů, od jedince ke skupině. V Ha! Ha! (premiéra 2006) je smích hlavním výrazovým prostředkem; jednoduše řečeno: tanečníci sedí, smějí se podle předepsané partitury, až se na závěr zhroutí i se židlemi. A Umwelt (premiéra 2004) je choreografická symfonie – prostor rozeklaný zrcadlovými panely, postavenými v rozestupech ve třech řadách tak, aby mezi nimi byl prostor pro vstup tanečníků. Zní jednoduchý hudební motiv a vítr rozechvívá zrcadla. Tanečníci vycházejí a mizí s rekvizitami v rukách, na zádech, v různých oděvech, v různém počtu, vždy s jinými rekvizitami – na scéně se objeví i královská koruna, vysypané odpadky, suť, cihly, panenky, ale také sendviče či jablka. Maguy Marin rozehrává podivuhodné panoptikum, umocněné odrazy dění v zrcadlech.

Zastavím se u ještě dvou festivalových choreografií, první je sólo Denise Mariotta Prises/ Reprises (premiéra 2011) a druhá je jeho duet s Maguy Marin Ça, quand même (premiéra 2004). Obě pro mne shrnují originální rukopis Maguy Marin, byť jsou ve srovnání s velkými produkcemi i co do počtu aktérů menšího rozměru. Představení Prises/ Reprises je vizuálně velmi zajímavá inscenace, nabízí obrazy člověka na cestě, člověka ztraceného ve světě. A jediné, co najde, jsou katastrofy, běsy a smrt. Na scéně byl umístěn jeden velký černý panel, který se rozpohyboval, jakmile se publikum usadilo. Nejprve se sunul rovnoběžně s podlahou, pak si muž za něho stoupl, postavil ho před sebe a chodil s ním po pomyslných čarách trojúhelníku, aby definoval svůj hrací prostor. Střídání hudby – monotónního podkresu s hlasy z amplionu a ruchy velkoměsta udávaly rytmus pohybových akcí a přesunů. Následovaly činnosti, například muž za deskou kopal hrob, přes ni – hřbitovní zeď – vyhazoval hlínu, kosti, plechovky, aby ji pak proměnil v mrakodrap a sebe v člověka balancujícího na jeho římse. Po celou dobu tanečník hledal bezpečné místo, ať už pod deskou či na jejím okraji, opřeném o stěnu sálu. Vyvažoval tak střídavě rovnováhu svého těla a desky, kterou nejčastěji nosil na zádech. Brzy se divadelní sál začal proměňovat ve válečné a válkou zdevastované území, na němž vybuchovaly bomby – ze stropu padala červená hlína a přední část jeviště se zahalila do rudého oparu. Muž s deskou kličkoval mezi salvami, které se poté proměnily v padající listí a mrtvé ptáky. A tak střídalo jedno překvapení druhé až do úplného konce. Na jeviště například tekl silný proud vody, bubnující o desku, kterou umělec držel na rameni, až mu stékající voda promáčela hnědý oblek. A pak vše zasypala hlína, do níž muž umístil svoje hodinky. Pohybový rejstřík umělce na jevišti se smrskl do posunu desky a lomených, křečovitých gest vyjadřujících napětí, strach, tíseň, zoufalství. Čas vypršel. Obrazem muže ležícího na černé desce, na nějž pomalu padá sníh, představení skončilo a diváci se konečně nadechli.

Duet Ça, quand même Maguy Marin a Denise Mariotteho, dvou dlouholetých spolupracovníků, se odehrával na prázdném jevišti, jen shora byly spuštěny tři závěsy z rudých krepových papírů. Celek připomínal živé obrazy, doplněné o čtení a prezentaci manifestu za práva umělců a lidí. Po celou dobu představení zněly za doprovodu monotónní hudby hlasy obou protagonistů. Dvojhlas bez intonace a barvy četl své osobní prohlášení a vybrané textové úseky se navíc opakovaly včetně stejné pohybové akce umístěné jen do jiné části jeviště. V první části muž a žena svými živými obrazy díky kostýmovým proměnám a postojům s nadsázkou poukazovali na neduhy současnosti. Ve druhé části, která plynule navázala na první, nanosili na jeviště papírové makety svých fotografií. Na fotografiích ve velikostech životní, poloviční a tříčtvrteční byli oni dva zachycení v různých převlecích. Do maket se poté opřel vítr a ve finále byly lany odtáhnuty z jeviště. Třetí část byla již více o pohybových variacích, ale také, jak je u Maguy Marin již zvykem, o překvapení. Nahá Maguy nesla na ramenou nahého Denise – tento moment působil jako paralela pro vyjádření rovnoprávnosti mužů a žen. A do jejich závěrečných tanečních variací, které opět stavěly na opakující se sestavě několika jednoduchých pohybů a jedné zvedačky, pořád dokola znělo: „Co jsme udělali, jsme udělali. Nic nebude jako dřív. Co bude potom. Uvidíme. ….“. Podzimní festival v Paříži vykreslil portrét Maguy Marin velmi barvitě a poctivě. Prostor, který jí byl letos v rámci přehlídky věnován, byl obrovský. A sama na setkáních o tomto velkém projektu říkala, že je to dar a díky tomu cítí velkou motivaci pokračovat, pracovat a tvořit. Bližší informace o Maguy Marin a jejím souboru naleznete na www.compagnie-maguy-marin.fr. Fotografie poskytl Le Festival d’Automne.
Jana Novotná
Myslím, že recenze a její závěrečné otázky dokonale odpovídají na to, nakolik je tento už sám o sobě ND naprosto nehodný…Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?