Retrospektiva choreografické tvorby Maguy Marin v Paříži

Retrospektiva choreografické tvorby Maguy Marin v Paříži

Retrospektiva choreografické tvorby Maguy Marin v Paříži

Le Festival d’Automne v Paříži je jednou z největších kulturních událostí podzimu v Paříži.  Tentokrát představil zásadní choreografické mezníky v tvorbě Maguy Marin a jejího spolupracovníka Denise Mariotteho. Na programu bylo sedm jejich  inscenací - Faces, Création, Cap au Pire, May B, Ça, quand même, Prises/ Reprises, Cendrillon, jedna slavnostní projekce dokumentu (Retour sur Umwelt) a další doprovodné aktivity jako diskuse s choreografkou, filmové snímky mapující její mnohaletou práci od roku 1979 do současnosti a také pohybové workshopy s tanečníky z jejího souboru, které se konaly od 13. října do 15. prosince 2012 na devíti různých místech v Paříži i na předměstí.  Maguy Marin – jedinečný fenomén francouzského tance
Maguy Marin, pro mnohé kontroverzní a nepochopitelná, pro jiné nezkrotná a originální francouzská choreografka, uvedla za svou kariéru více jak třicet inscenací. Studovala balet na konzervatoři v Toulouse a v Paříži u Niny Vyroubové, začínala v Opeře ve Strasbourgu, pak pokračovala do Bruselu za Maurice Béjartem (École Mudra). První choreografie vznikaly po boku Daniela Ambashe. V roce 1981 Maguy Marin uvedla v Angers přelomovou inscenaci May B, inspirovanou světem Samuela Becketta. May B byl zcela zásadním projektem, odrazovým můstkem pro její další práci. Tato inscenace, která svým estetickým pojetím jako by předcházela inscenaci Woyzeck Josefa Nadje, byla v rámci letošního festivalu představena na scéně pařížského divadla Le Centquatre, zároveň bylo možné zhlédnout záznam staršího představení (dokument v režii Paul-Robin Benhaiouna) díky přehlídce Vidéodanse 2012 v kulturním centru Pompidou. Tvorba Maguy Marin ve Francii začínala ve stylu Tanztheater Piny Bausch, obě umělkyně ve svých choreografiích spojovaly různé divadelní složky a pohybové výrazové prvky, obohacovaly scénografii (o nábytek, loutky, objekty, materiály atp.) a na tanečníky kladly vysoké nároky nejen z hlediska taneční a pohybové techniky, ale i herectví. Tvůrčí aktivity Maguy Marin se od osmdesátých let opírají o hledání odpovědí na palčivé otázky doby a o výzkum pohybu; experimentuje s lidskými těly – pohybem – prostorem a nebojí se riskovat a provokovat. Není jí cizí ani roubování současného tance či moderních technologií na klasická témata, tímto způsobem vznikly inscenace Othello (premiéra 1987) nebo Coppélia (např. filmové projekce detailů na velké plátno, premiéra 1993), či Cendrillon (masky ve stylu panenek, zvětšené hračky, premiéra 1985). Maguy Marin byla mnohokrát při svých premiérách vypískána, nepochopena a dokonce i napadena rozvášněným publikem.  Bizarní kombinace
Seznamování s Maguy Marin, její tvorbou, postupy a myšlenkami jsem začala třetí říjnovou neděli v Théâtre de la Ville v rámci Une journée avec Maguy Marin. Celodenní program nabízel pohybovou dílnu se dvěma tanečníky pro všechny zájemce bez ohledu na pohybové schopnosti a dovednosti, dále filmovou projekci, výstavu a diskusi. Velmi zajímavý byl dokument La Danse cachée (režie Marie-Héléne Rebois) o jejím tvůrčím období, kdy vznikaly inscenace Ha! Ha!, Umwelt, Turba, Ça, quand même, Cap au Pire. Projekce byla navíc obohacena o diskusi s filmařkou, která s choreografkou pracovně prožila několik let při shromažďování materiálu pro výsledný dokument. Vrcholem dne bylo představení Faces (premiéra 2011) na jevišti Théâtre de la Ville. Působivé a živelné představení o manipulaci, konzumaci a chaosu, s atakujícími zvuky ulice, hudbou a hlasy, 28 tanečníků a inspirace choreografky esejem Propaganda z roku 1928 (Edward Bernays). Díky Podzimnímu festivalu jsem měla možnost poznat zhruba 15 choreografií Maguy Marin. Každá je osobitá, jakoby řízená mottem choreografky, které zaznívá v inscenaci Ça, quand même: „Plus rien ne sera comme avant.“ (Nic nebude jako dřív.) V May B to jsou masky, mísení všedního pohybu s tancem a  stylizací, obrazy ošklivosti, až hnusu, a zároveň téma naděje a zoufalství, hledání člověčenství a lásky. V Babel Babel (premiéra 1982) staví na zvucích nářadí a cizích jazyků, které jsou inspirací a odrazovým můstkem pro pohyb tanečníků. Duet Eden (premiéra 1986) rezonuje s hudbou Giuseppe Verdiho a zvuky bouře, muž a žena v tělových trikotech pomazaných hlínou a v maskách rozehrávají divošský dialog na pomezí tance, baletu, párové akrobacie a ekvilibristiky uprostřed přírody. Inscenace Cortex (premiéra 1991) naopak na první pohled působí jako televizní reklama, prostor určují plastové židle a tanečníci například v jedné části slovy popisují věci kolem sebe, stylizovaně, strojeně a ve stejném duchu se vyjadřují i tělem. V RamDam (premiéra 1995) choreografka pracovala s rytmem a kapelou na scéně. Jednoduché pohybové variace tu rozehrávala do detailů, od jedince ke skupině. V Ha! Ha! (premiéra 2006) je smích hlavním výrazovým prostředkem; jednoduše řečeno: tanečníci sedí, smějí se podle předepsané partitury, až se na závěr zhroutí i se židlemi. A Umwelt (premiéra 2004) je choreografická symfonie – prostor rozeklaný zrcadlovými panely, postavenými v rozestupech ve třech řadách tak, aby mezi nimi byl prostor pro vstup tanečníků. Zní jednoduchý hudební motiv a vítr rozechvívá zrcadla. Tanečníci vycházejí a mizí s rekvizitami v rukách, na zádech, v různých oděvech, v různém počtu, vždy s jinými rekvizitami – na scéně se objeví i královská koruna, vysypané odpadky, suť, cihly, panenky, ale také sendviče či jablka. Maguy Marin rozehrává podivuhodné panoptikum, umocněné odrazy dění v zrcadlech. Muž s deskou na zádech
Zastavím se u ještě dvou festivalových choreografií,  první je sólo Denise Mariotta Prises/ Reprises (premiéra 2011) a druhá je jeho duet s Maguy Marin Ça, quand même (premiéra 2004). Obě pro mne shrnují originální rukopis Maguy Marin, byť jsou ve srovnání s velkými produkcemi i co do počtu aktérů menšího rozměru. Představení Prises/ Reprises je vizuálně velmi zajímavá inscenace, nabízí obrazy člověka na cestě, člověka ztraceného ve světě. A jediné, co najde, jsou katastrofy, běsy a smrt. Na scéně byl umístěn jeden velký černý panel, který se rozpohyboval, jakmile se publikum usadilo. Nejprve se sunul rovnoběžně s podlahou, pak si muž za něho stoupl, postavil ho před sebe a chodil s ním po pomyslných čarách trojúhelníku, aby definoval svůj hrací prostor. Střídání hudby – monotónního podkresu s hlasy z amplionu a ruchy velkoměsta udávaly rytmus pohybových akcí a přesunů. Následovaly činnosti, například muž za deskou kopal hrob, přes ni – hřbitovní zeď – vyhazoval hlínu, kosti, plechovky, aby ji pak proměnil v mrakodrap a sebe v člověka balancujícího na jeho římse. Po celou dobu tanečník hledal bezpečné místo, ať už pod deskou či na jejím okraji, opřeném o stěnu sálu. Vyvažoval tak střídavě rovnováhu svého těla a desky, kterou nejčastěji nosil na zádech. Brzy se divadelní sál začal proměňovat ve válečné a válkou zdevastované území, na němž vybuchovaly bomby – ze stropu padala červená hlína a přední část jeviště se zahalila do rudého oparu. Muž s deskou kličkoval mezi salvami, které se poté proměnily v padající listí a mrtvé ptáky. A tak střídalo jedno překvapení druhé až do úplného konce. Na jeviště například tekl silný proud vody, bubnující o desku, kterou umělec držel na rameni, až mu stékající voda promáčela hnědý oblek. A pak vše zasypala hlína, do níž muž umístil svoje hodinky. Pohybový rejstřík umělce na jevišti se smrskl do posunu desky a lomených, křečovitých gest vyjadřujících napětí, strach, tíseň, zoufalství. Čas vypršel. Obrazem muže ležícího na černé desce, na nějž pomalu padá sníh, představení skončilo a diváci se konečně nadechli. Nic nebude jako dřív
Duet Ça, quand même Maguy Marin a Denise Mariotteho, dvou dlouholetých spolupracovníků, se odehrával na prázdném jevišti, jen shora byly spuštěny tři závěsy z rudých krepových papírů. Celek připomínal živé obrazy, doplněné o čtení a prezentaci manifestu za práva umělců a lidí. Po celou dobu představení zněly za doprovodu monotónní hudby hlasy obou protagonistů. Dvojhlas bez intonace a barvy četl své osobní prohlášení a vybrané textové úseky se navíc opakovaly včetně stejné pohybové akce umístěné jen do jiné části jeviště. V první části muž a žena svými živými obrazy díky kostýmovým proměnám a postojům s nadsázkou poukazovali na neduhy současnosti. Ve druhé části, která plynule navázala na první, nanosili na jeviště papírové makety svých fotografií. Na fotografiích ve velikostech životní, poloviční a tříčtvrteční byli oni dva zachycení v různých převlecích. Do maket se poté opřel vítr a ve finále byly lany odtáhnuty z jeviště. Třetí část byla již více o pohybových variacích, ale také, jak je u Maguy Marin již zvykem, o překvapení. Nahá Maguy nesla na ramenou nahého Denise –  tento moment působil jako paralela pro vyjádření rovnoprávnosti mužů a žen. A do jejich závěrečných tanečních variací, které opět stavěly na opakující se sestavě několika jednoduchých pohybů a jedné zvedačky, pořád dokola znělo: „Co jsme udělali, jsme udělali. Nic nebude jako dřív. Co bude potom. Uvidíme. ….“.   Podzimní festival v Paříži vykreslil portrét Maguy Marin velmi barvitě a poctivě. Prostor, který jí byl letos v rámci přehlídky věnován, byl obrovský. A sama na setkáních o tomto velkém projektu říkala, že je to dar a díky tomu cítí velkou motivaci pokračovat, pracovat a tvořit. Bližší informace o Maguy Marin a jejím souboru naleznete na www.compagnie-maguy-marin.fr. Fotografie poskytl Le Festival d’Automne.

Témata článku

Zahraničí

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: