Secret Journey – I cesta může být cíl?

Secret Journey – I cesta může být cíl?

Secret Journey – I cesta může být cíl?

Národní galerie v Praze se pod taktovkou Adama Budaka staví čelem k současnému trendu propojování různých uměleckých disciplín. Kurátor se nebojí zasadit do sbírek živou performanci, která dodá expozicím další rozměr. Úspěšnou Fotosyntézu Keiičiho Tahary doplněnou tancem Mina Tanaky tak následuje projekt Secret Journey japonské choreografky Jošiko Čumy, která dostala za úkol roztančit výstavu čínského umělce Aj Wej-weje nazvanou Zákon cesty. „Ke spolupráci mě oslovila Marie Kinsky na základě doporučení jednoho z mých tanečníků. V podstatě veškerá příprava fungovala na dálku a spočívala hlavně v dlouhých skype konferencích,“ přiznává choreografka, která je známá především svým konceptuálním pojetím performance a site specific díly. Ve své práci se často věnuje společenským a politickým tématům zemí nedávných válečných konfliktů. Výstava Zákon cesty je manifestem za zachování lidských práv migrantů, dokumentuje tragické osudy uprchlíků a apeluje na odvrácenou stranu humanitární katastrofy – pocity těch, jejichž domovem se stane cesta, cesta z domoviny do „země zaslíbené“. Čínský umělec Aj Wej-wej, sám bývalý uprchlík, připomíná odevzdanost lidí na útěku před násilím, jejich sny a víru. V prostoru Velké dvorany Veletržního paláce (který příznačně sloužil v letech 1939–1941 jako shromaždiště Židů před jejich deportací do koncentračního tábora v Terezíně) se jako moderní archa vznáší obří gumový člun přeplněný postavami sedícími na jeho krajích i tísnícími se uvnitř lodi. Prostor doplňují fotografie, videozáznamy, hromady záchranných vest a kruhů, vyplavené svršky či obuv ztroskotaných obětí. „Pořádala jsem v Berlíně workshopy, zkoumala společenskou i politickou situaci. Znám dobře několik tanečníků, kteří v roce 2015 přišli do Evropy ze Sýrie, rozmlouvala jsem s nimi, poslouchala jejich příběhy. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem určitou představu, jak chci pracovat, ale teprve když jsem celý prostor i výstavu pocítila na vlastní kůži, byla jsem jimi naprosto uchvácena,“ svěřuje se Jošiko.   Projekt byl netradiční v tom, že kromě několika tanečníků na něm participovali i desítky dalších dobrovolníků. Performance Secret Journey probíhala celou sobotu 14. října od 10 do 18 hodin. Po poledni ji oživily úryvky z choreografie Svěcení jara Jiřího Bartovance v podání studentů Konzervatoře Duncan centre.  Jinak ale celý den procházely prostorem postavy oděné v černém, zastavovaly se, zase rozbíhaly, tvořily páry či skupinky, tančily o svých snech i obavách, nesmělosti i odhodlání. S přibývajícími hodinami se jejich počet zvyšoval, choulily se pod alobalové přikrývky, opíraly se jedna o druhou, jejich radost z dokončené cesty střídalo další a další zklamání. Tanečníci vmíseni do davu přihlížejících postupně odkládali kabáty a bundy, v nichž byli od návštěvníků k nerozeznání. Došlo i na boty, k zutí vyzvali i diváky. Celý prostor naplňovali citelnými emocemi, tu euforií, tu sklíčeností. Na všechny přítomné postupně padala tíha zavěšeného člunu, příběhy tváří z fotografií se staly reálnými a živými, pohyby tanečníků násobily pocit husí kůže. „Najednou se mě to téma dotýká, dosud jsem měla pocit, že je nám to tak nějak vzdálené. Tady v Čechách tomu přece jen nejsme tolik vystaveni, abychom si to uvědomovali, je snadné televizi prostě vypnout, když dojde na nepříjemné záběry. Ale tady v tomto prostoru je to najednou odhaleno, přímo před očima, už to není možné ignorovat. Uvědomuju si, že uprchlická krize je i můj problém,“ prohlásila jedna z návštěvnic. Celý proces řídila Jošiko Čuma zpoza mikrofonu, do kterého hlásila cues pro své performery, občas se také svým tancem vmísila mezi ně. Většina tanečních kreací se omezila na jednotlivé monology tanečníků v prostoru mezi diváky, neinvazivní formou bojovali s vlastními emocemi, někdy je směřovali na své „spoluvězně.“ Dávali pocítit existenci jednotlivce s jeho problémy a emocemi za ignorovanou masou uprchlíků. „Nelze říct, zda se projekt zdařil podle mých představ, nebo ne,“ odpověděla mi po skončení Jošiko. „Důležité je, že to proběhlo. Nevím, co by mohlo jít lépe, posledních osm hodin jsem byla naprosto ponořená uvnitř, takhle to s konceptuálním uměním je. Není to jako balet nebo cirkus, zda se povede trik nebo pirueta. Je to tvorba, performance, která má podstatu v tom, že se představí. A to se podařilo.“   Psáno z performance 14. října 2017, Veletržní palác Národní galerie v Praze.
 

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: