Stopy v písku s Petrem Weiglem

Stopy v písku s Petrem Weiglem

Stopy v písku s Petrem Weiglem

V rámci unikátních setkání s názvem Stopy v písku, které se snaží zachytit pomíjivost taneční scény, přišel 17. prosince 2014 do prostor knihovny HAMU i známý český režisér Petr Weigl, který se zasloužil o zvěčnění mnohých českých tanečních umělců a děl.
Kvůli chřipkové epidemii a vánočnímu shonu se sešlo publikum v celkem komorní sestavě, setkali se ale lidé, kteří Petra Weigla dobře znali, někteří s ním i spolupracovali, takže jeho tvorbu již nebylo nutno představovat. Petr Weigl (*1939) se narodil v Brně, jak sám říkal, do velmi pohnuté doby války, v níž přišel o celou část rodiny z otcovy židovské strany. Vnímá v těchto událostech ale jakýsi počátek své tvorby, touhu po kráse a únik do jiných světů. První taneční dílo, které zhlédl a na něž vzpomíná, byla Šípková Růženka v choreografii Saši Machova, u kterého zpětně oceňoval silnou režijní stránku a dar dát představení atmosféru, magii a tzv. otevírat jiné světy. Po dokončení gymnázia začal Petr Weigl studovat na pražské FAMU obor produkce. To, že si nakonec tuto školu vybral, bylo díky tomu, že se kamarádil se synem Miloše Kratochvíla, děkana FAMU, sám by takové ambice prý neměl. Také přiznal, že si nikdy osobně vystoupit na jevišti nepřál, protože byl a je velmi stydlivý. Po absolutoriu v roce 1961 nastoupil jako dramaturg a režisér do Československé televize v Praze, kde působil až do roku 1976. V období let 1976–1991 byl dramaturgem baletu Národního divadla v Praze, kde v letech 1989–1991 zastával i místo čestného uměleckého šéfa baletu Národního divadla. Dotazy během besedy se rovněž dotkly funkcí dramaturga či režiséra a pan Weigl si postěžoval, že dnes už nejsou velké talenty, nejsou lidé a z velké části za to může i nedostačující vzdělávání ve školách. Nejdůležitější je podle něho analýza a rozbor děl a na to se v dnešní době často zapomíná. Pak člověk narazí na režiséry, kteří omylem v díle škrtnou pointu nebo důležitou postavu, která tvoří drama děje. Toto konstatování způsobilo všeobecný smích.
K tématu konkrétních realizací tanečních filmů jsme se, bohužel, v průběhu debaty nedostali, alespoň na malý výčet jeho tvorby bych však nerada zapomněla. Hojně při ní spolupracoval s národním umělcem Miroslavem Kůrou, kterého obdivoval už jako malý kluk. Mezi ně patří Epizoda ze života umělcova (1965), Bolero, Pas de quatre či Víly (vše 1967), natočena ale byla také mnohá pas de deux: Modrý pták, Don Quijote, Giselle a další.
Velmi významná je inscenace Romeo a Julie, která vznikla v roce 1971 v Národním divadle a byla také zfilmována. Hrála se přes dvacet let a měla více než dvě stě dvacet repríz. V hlavních rolích s Michaelou Vítkovou, Bohumilem Reisnerem, Vlastimilem Harapesem, Pavlem Ždichyncem (filmové obsazení) a v choreografii Miroslava Kůry vzniklo obdivuhodné dílo. Scénu vytvořil světově známý scénograf Josef Svoboda, založil ji na minimu dekorací a scénografických prvků, přesto byla naprosto funkční a úchvatná.
Z velké části se Petr Weigl věnoval i tvorbě operních filmů: Rusalka (1977), Eugen Onegin (1988), Romeo a Julie na vsi (1989), Lady Macbeth Mcenského újezdu (1992) a mnohých dalších, točil také klasické filmy: Radúz a Mahulena (1970), Utrpení svatého Sebastiána (1984) a další, vždy velmi dbaje na výtvarnou stránku díla.
Petr Weigl spolupracoval s řadou slavných umělců, jako například s herci Magdou Vášáryovou, Michaelem Biehnem, Janem Třískou, Milanem Kňažkem, s dirigenty Liborem Peškem či Giuseppem Sinopolim, a samozřejmě také s významnými tanečními umělci, výše zmíněným Miroslavem Kůrou, Jarmilou Manšingerovou, Lubomírem Kafkou, Michaelou Vítkovou, Vlastimilem Harapesem, Anettou Voleskou, Dariou Klimentovou a dalšími. Setkání s panem režisérem v rámci Stop v písku bylo velmi příjemné. Daniel Wiesner, choreograf, tanečník a Weiglův spolupracovník z Národního divadla oceňoval jeho nekonečnou trpělivost s umělci a pochopení, které pro všechny vždy měl, i když to často nebylo vůbec lehké. Tomuto tvrzení bylo snadné věřit, protože z Petra Weigla po celou dobu vyzařovala dobrá nálada a sympatická otevřenost. Na otázku Elvíry Němečkové, zda je něco, co chtěl udělat, ale nedostal se k tomu, odpověděl: „Život je krátký a těch věcí je strašně moc báječných. Já jsem hodně čerpal z muziky, pro mě byly hudba a výtvarné umění vždycky takový zdroj, a ty zdroje jsou nekonečné…“
Jsem moc ráda, že pan Weigl tyto zdroje a inspirace využíval a že my dnes můžeme s úžasem sledovat umělce a díla, která by například moje generace na vlastní oči neměla nikdy šanci vidět. Zdroje: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Inscenace.aspx&sz=0&ic=2923&abc=W&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa [cit. 26. 2. 2015] http://www.ceskatelevize.cz/porady/140624-raduz-a-mahulena [cit. 26. 2. 2015] http://www.petrweigl.cz [cit. 26. 2. 2015]

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: