Festival současného tance Štyri (+ 2) dni tanca pre Vás se přehoupl do druhé poloviny. Návštěvníci banskobystrického Divadla Štúdio tanca, kde program probíhá, se večer 14. října opět mohli ponořit do dvou tanečních světů, tentokrát ve více uvolněném duchu.
Prvním dílem byla Hladká hranaMarty Polákové, taneční divadlo s mnoha humornými prvky i trochu mrazivým podtextem. Příběhu vévodí postava matky, jež se zdá nadaná mystickou mocí ovládat své potomky a jejich vtahy k nejbližším, zasahovat do osudu své rodiny, ať je na tomto světě přítomna nebo ne. Úvodní výstup, kdy se ženská figura tyčí nad rozložitými záhyby velké sukně jako na vrcholku hory působí impozantně. Hladká hrana je o vztazích mezi lidmi a pojítkem jejich tanečně-hereckých akcí je velký stůl, který je místem setkávání při výjimečných i zcela běžných událostech. Jednotlivé charaktery jsou vykresleny chováním i vlastním originálním pohybovým slovníkem – zde posloužila jako základ pohybová analýza Rudolfa Labana (inscenace vznikla v roce 2009 k 130. výročí jeho narození). Jsme svědky generačních střetů, manželských hádek a usmiřování, výjevů ze života. Je tu tematika vztahu mezi mužem a ženou, jejich místa v rodině a otázka podřízenosti či rovnoprávnosti. Křehké vztahy dětí, rodičů a sourozenců, bezradnost dospělých v kontrastu k bezelstnosti spontánního projevu dítěte, které zkoumá svět bez předsudků a má rádo bez výhrady. Jak vztahy v rodině působí vevnitř a jak navenek. Tanečníci zdařile ztvárňují různorodé typy a věkové kategorie, schází se tu tým zkušených profesionálů doplněný také hereckou osobností (Marián Labuda ml.) a každý je pro svůj charakter vynikajícím interpretem. Představení může na první pohled působit prvoplánově, za groteskními výjevy se ale skrývá často dosti vážný podtón, a ačkoli závěrečné „záběry“ zastihují rodinu v téměř idylickém souznění, divák neztrácí vědomí o množství kompromisů, které je třeba v zájmu celku připustit. Hladká hrana je důkazem, že taneční představení může pracovat s příběhovou linkou i humorem, aniž by přestalo být současným a moderním v tom pravém slova smyslu.
Jestliže byli diváci pozitivně naladěni z exkurze do světa za domovními dveřmi, kterému vládne žena, ve druhé polovině večera je ještě více vybudil téměř útok maskulinity v sóle Petera Jaška, tanečníka, choreografa a člena skupiny Les SlovaKs s názvem Solo2009. Zde bychom hledali příběh marně, jde o čistou inspiraci pohybem a o radost z něj. Dynamická choreografie začíná několika kroky lidového tance, kde se autor otevřeně hlásí ke svým kořenům ve folklóru, a jako krátká sekvence na úvod je čapáš pohybovou roznětkou celého výstupu. Prázdná scéna, kterou doplňují jen světla a rozplývající se dým, se zdá jen chvilku příliš rozlehlá, Peter Jaško ji v okamžiku dokáže rychle zaplnit svým temperamentním výstupem. Pracuje intuitivně, trochu improvizovaně, ale zároveň vědomě i vyváženě, vrhá se do skoků a mnohačetných pádů s nezměrnou energií, přesto ji dovede využívat jako tok a dosáhnout maximálního účinku s rozmyslem. Nechybí výrazná mimika a pohybová nadsázka i hlasité výdechy, pohyb se kontinuálně přelévá, tanečník z prudkého pohybu náhle zpomaluje do chůze, na vteřinu zmizí v šále, aby znovu energicky pokračoval ve své výpovědi. Ukazuje sám sebe, jak vnímá svůj svět, v němž se prolínají protiklady a nic není jednoznačné, ale možná víc to všechno ukazuje, že je krásné být tanečníkem a ovládat své tělo. V pravém místě následuje odlehčení v podobě písně hrané z playbacku, k níž se tanečník s vervou připojuje, i když se k mikrofonu musí vzpínat na špičky. Okamžik oddychu i pobavení diváka před dalším sledem akrobatických prvků, které zakončuje pevným stojem na rukou. Divákovi nezbývá než uvažovat, kde se jednom člověku může vzít tolik energie, případně zalitovat, že číslo po dvaceti minutách končí.
Obě večerní představení uvítali diváci s nadšením, i účast na diskusi byla větší. Současná slovenská taneční scéna je sympaticky různorodá a v jednotlivých festivalových dnech se setkáváme s řadou individualit, tvůrců, kteří si budují vlastní styly a přístupy, tu ve větší, tu v menší interakci s publikem. Diváci by si neměli nechat ujít poslední dny, kdy mají možnost nahlédnout do jejich tvorby.
Prvním dílem byla Hladká hrana Marty Polákové, taneční divadlo s mnoha humornými prvky i trochu mrazivým podtextem. Příběhu vévodí postava matky, jež se zdá nadaná mystickou mocí ovládat své potomky a jejich vtahy k nejbližším, zasahovat do osudu své rodiny, ať je na tomto světě přítomna nebo ne. Úvodní výstup, kdy se ženská figura tyčí nad rozložitými záhyby velké sukně jako na vrcholku hory působí impozantně. Hladká hrana je o vztazích mezi lidmi a pojítkem jejich tanečně-hereckých akcí je velký stůl, který je místem setkávání při výjimečných i zcela běžných událostech. Jednotlivé charaktery jsou vykresleny chováním i vlastním originálním pohybovým slovníkem – zde posloužila jako základ pohybová analýza Rudolfa Labana (inscenace vznikla v roce 2009 k 130. výročí jeho narození). Jsme svědky generačních střetů, manželských hádek a usmiřování, výjevů ze života. Je tu tematika vztahu mezi mužem a ženou, jejich místa v rodině a otázka podřízenosti či rovnoprávnosti. Křehké vztahy dětí, rodičů a sourozenců, bezradnost dospělých v kontrastu k bezelstnosti spontánního projevu dítěte, které zkoumá svět bez předsudků a má rádo bez výhrady. Jak vztahy v rodině působí vevnitř a jak navenek. Tanečníci zdařile ztvárňují různorodé typy a věkové kategorie, schází se tu tým zkušených profesionálů doplněný také hereckou osobností (Marián Labuda ml.) a každý je pro svůj charakter vynikajícím interpretem. Představení může na první pohled působit prvoplánově, za groteskními výjevy se ale skrývá často dosti vážný podtón, a ačkoli závěrečné „záběry“ zastihují rodinu v téměř idylickém souznění, divák neztrácí vědomí o množství kompromisů, které je třeba v zájmu celku připustit. Hladká hrana je důkazem, že taneční představení může pracovat s příběhovou linkou i humorem, aniž by přestalo být současným a moderním v tom pravém slova smyslu.
Jestliže byli diváci pozitivně naladěni z exkurze do světa za domovními dveřmi, kterému vládne žena, ve druhé polovině večera je ještě více vybudil téměř útok maskulinity v sóle Petera Jaška, tanečníka, choreografa a člena skupiny Les SlovaKs s názvem Solo2009. Zde bychom hledali příběh marně, jde o čistou inspiraci pohybem a o radost z něj. Dynamická choreografie začíná několika kroky lidového tance, kde se autor otevřeně hlásí ke svým kořenům ve folklóru, a jako krátká sekvence na úvod je čapáš pohybovou roznětkou celého výstupu. Prázdná scéna, kterou doplňují jen světla a rozplývající se dým, se zdá jen chvilku příliš rozlehlá, Peter Jaško ji v okamžiku dokáže rychle zaplnit svým temperamentním výstupem. Pracuje intuitivně, trochu improvizovaně, ale zároveň vědomě i vyváženě, vrhá se do skoků a mnohačetných pádů s nezměrnou energií, přesto ji dovede využívat jako tok a dosáhnout maximálního účinku s rozmyslem. Nechybí výrazná mimika a pohybová nadsázka i hlasité výdechy, pohyb se kontinuálně přelévá, tanečník z prudkého pohybu náhle zpomaluje do chůze, na vteřinu zmizí v šále, aby znovu energicky pokračoval ve své výpovědi. Ukazuje sám sebe, jak vnímá svůj svět, v němž se prolínají protiklady a nic není jednoznačné, ale možná víc to všechno ukazuje, že je krásné být tanečníkem a ovládat své tělo. V pravém místě následuje odlehčení v podobě písně hrané z playbacku, k níž se tanečník s vervou připojuje, i když se k mikrofonu musí vzpínat na špičky. Okamžik oddychu i pobavení diváka před dalším sledem akrobatických prvků, které zakončuje pevným stojem na rukou. Divákovi nezbývá než uvažovat, kde se jednom člověku může vzít tolik energie, případně zalitovat, že číslo po dvaceti minutách končí.
Obě večerní představení uvítali diváci s nadšením, i účast na diskusi byla větší. Současná slovenská taneční scéna je sympaticky různorodá a v jednotlivých festivalových dnech se setkáváme s řadou individualit, tvůrců, kteří si budují vlastní styly a přístupy, tu ve větší, tu v menší interakci s publikem. Diváci by si neměli nechat ujít poslední dny, kdy mají možnost nahlédnout do jejich tvorby.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?