Vánoční arabeska - večer Mladého baletu Praha

Zlatá neděle. Období končícího adventu, poslední neděle před Štědrým dnem, jednak tradičně spojená s kulminující nákupní horečkou, ale také s návštěvou kostelů a adventními koncerty. Poněkud zvláštní den pro uspořádání baletního galapředstavení, pomyslel jsem si několikrát při pohledu na neklidně se valící proud nákupních tašek všech možných tvarů a velikostí na Národní třídě po cestě k Nové scéně Národního divadla, kde si soubor zvaný Mladý balet Prahapřipravil pro diváky komponovaný večer s příhodným názvem Vánoční arabeska.

Tento soubor, složený ze studentů a absolventů Taneční konzervatoře Ivo Váni-Psoty v Praze ostatně není na české taneční scéně žádným nováčkem, diváci se s ním mohou na prknech našich divadel setkávat již od roku 2007, kdy se úspěšně představil v Městském divadle v Mostě. Odtud pak jeho cesta vedla mimo jiné přes Karlovy Vary a pražské Divadlo na Vinohradech až na Novou scénu ND, kam zavítal s pestrým programem, sahajícím od úryvků klasických baletů až po lidové tance a současné autorské choreografie.
Samotný úvod večera tomu ovšem příliš neodpovídal a nejeden divák pátral za svitu displeje svého mobilního telefonu v programu, zda se omylem neocitl na poněkud svérázném klavírním recitálu – to když za piano umístěné uprostřed jeviště usedl jeden z korepetitorů konzervatoře Petr Mešo, aby přednesl své klavírní transkripce děl J. S. Bacha a L. Bernsteina. Po nezbytné pauze, vynucené stěhováním nástroje do zákulisí již na jeviště nastoupili mladí adepti tanečního umění, aby se pustili do křížku s úskalími klasických variací a pas de deux, které dominovaly programu první poloviny večera. Ten osciloval především kolem dvou stálic z pokladnice klasického baletu, Dona Quijota (tanec Přítelkyň a Kitri, variace Amorka a variace Kitri z posledního dějství) a s vánočním obdobím neodmyslitelně spjatého Louskáčka (Čínský tanec a velké pas de deux z druhého jednání), doplněných o variace z dalších, více (Labutí jezero) či méně (Sylvia) známých klasických titulů. V této záplavě arabesek, battements a jetés pak byly příjemný zpestřením jak lašský lidový tanec zbujan, tak především neoklasická choreografie J. Horáka Solvejžina píseň na stejnojmennou skladbu E. Griega, vyprávějící v působivém podání Karolíny Mikové o samotě, naději, lásce a odpuštění.
Další, podstatně rozsáhlejší, avšak také nepříliš nápaditou autorskou choreografií s názvem Inspirace se pak v závěru první části večera prezentovala M. Eliášová. Ta svou choreografii postavila na základě úryvků z Vivaldiho Čtvera ročních dob, což se ukázalo jako nepříliš šťastná volba. Hudba zejména v dynamických houslových pasážích nemilosrdně odkryla limity autorčiny invence, upadající do pohybového stereotypu tanečníků, rychle probíhajících v různých směrech přes jeviště, popřípadě snahou přiblížit účinkující tempu hudby, což u skladby jako je „letní“ Presto může už z logiky věci jen stěží fungovat.

Druhá část programu začala v podobném duchu jako ta první – poté, co si publikum opět vyslechlo další várku Mešových transkripcí, tentokrát filmové hudby J. Williamse, přišel na řadu opět tanec, tentokráte již hojněji zastoupený současnou autorskou tvorbou. Jako první se představili Eliška Černohlávková a Pavel Kremsa v choreografii Hany Turečkové s názvem Před rozloučením, názornými gesty vyprávějící příběh mladého páru, jehož sny o společné budoucnosti jsou zpřetrhány přicházející válkou a narukováním mládence do armády.
Milovníci klasického tance ovšem nepřišli zkrátka ani ve druhé půli programu, tím spíše, že byl pro ně nachystán opravdový bonbónek, pas de deux z ČajkovskéhoSpící krasavice v podání hlavních hvězd večera, Barbory Kohoutkové a Michala Štípy. Prvního sólistu baletu ND není zajisté třeba baletumilovnému publiku blíže představovat, díky jeho častému hostování na scénách mimo naši metropoli má většina pravidelných návštěvníků divadel pravděpodobně některou z jeho rolí doposud v čerstvé paměti. Při pohledu na Auroru v podání Barbory Kohoutkové však nešlo než zalitovat předčasně vynuceného konce kariéry této primabaleríny a toho, že příležitostí vidět tento výjimečný talent na českých jevištích bylo v minulosti jen poskrovnu. Její suverénní klasická technika, lehkost a samozřejmost tanečního projevu, profesionalita v souhře s partnerem a především elegance a kultivovanost, zrcadlící se v každém pohybu probraly z útlumu i tu doposud vlažnější část publika, což vyústilo v jednoznačně největší aplaus večera. Tomu se přiblížil snad jen ohlas po závěrečném čísle programu, na špičkách a pološpičkách rozpohybovanému živému betlému, jímž se tvůrci zcela jednoznačně trefili do adventní nálady drtivé většiny diváků a nutno dodat, že při pohledu na ty nejmenší účinkující v roli oveček, za legračního vrtění hlavou cinkajících zvonky do rytmu známých koled se v hledišti asi nenašel nikdo, kdo by se dokázal neusmát.
Vánoční arabeska se tak stala příjemným a vítaným zpestřením v jinak poněkud hektickém předvánočním čase a současně příležitostí seznámit se přímo na jevišti jak s činností, tak i se studenty a absolventy TKIVP v Praze, z nichž mnozí úspěšně vykročili na dráhu profesionálních tanečníků v baletních souborech českých divadel.