Konference si stanovila za cíl reflektovat vývoj tance a nonverbálního divadla v České republice po roce 1989 a diskutovat nad důležitými tématy, které se tance týkají. Početná účast jak diváků, tak hostů byla obohacující a překvapivá, přestože se ukázalo, že taneční společnost dost často nedokáže spolupracovat kompaktně a jednotně, ale každý si raději ,,hrabe na svém písečku“. To potvrdily i následné, často ostré, výměny názorů.
VIZE TANCE 2013… zůstaly mlhavé…
Česká taneční obec se sešla 9. prosince 2013 v hojném počtu v Divadle v Celetné. Hlediště se naplnilo nedočkavými posluchači, program totiž sliboval mnohé diskuse a přednášky z úst významných hostů. Důvod byl prostý: konference Lidský potenciál v tanci, nonverbálním divadle a novém cirkuse, která vznikla pod vedením Vize tance, o. s., ve spolupráci s Taneční sekcí Institutu umění – Divadelního ústavu a Tanečním sdružením ČR.
Průvodkyní akce se stala zástupkyně organizátorského týmu Jana Návratová, která nás uvedla do prvního bloku přednášek na téma Vývoj oboru po roce 1989. Zahájil jej Roman Vašek s tématem Balet v České republice po roce 1989. Mluvil o proměnách českých baletních scén od devadesátých let až po současnost. Nabídl statistiky například o platovém ohodnocení tanečníků, poměru žen a mužů v souboru a dotkl se také aktuálního dění v divadelních souborech. Jana Návratová promluvila o Současném tanci v České republice po roce 1989. Zmínila výrazné taneční osobnosti tohoto období, prostory či festivaly. Třetí vystupující byla Veronika Štefanová, jež představila Český nový cirkus po roce 1989, žánr, který v posledních letech získává v Evropě značnou popularitu. Jana Bohutínská řekla několik slov o Novém divadle, jeho kořenech i současné situaci, která tento pojem uvádí do rozpaků. Poslední v tomto bloku vystoupila Daniela Zilvarová prezentující stručně Taneční studia, strukturu a její rysy v rámci taneční podnikatelské komunity. Ukázala první výsledky počátku průzkumu o roli tanečních studií v taneční výchově. Po úvodním bloku prezentací následovaly tři bloky diskusí, které rozvířily napětí na jevišti i v hledišti. První z nich se věnoval systému konzervatoří a jejich schopnosti připravit „použitelného“ absolventa do taneční praxe. Sešli se zde ve výjimečně velkém počtu ředitelé a zástupci českých konzervatoří: Jaroslav Slavický (Taneční konzervatoř hlavního města Prahy), Lenka Flory (Duncan Centre), Antonín Schneider (Taneční centrum Praha), Romana Khauerová (Pražská taneční konzervatoř a Střední odborná škola – nástupce zaniklé Konzervatoře Ivo Váni-Psoty), Ivan Hurych (Janáčkova konzervatoř a gymnázium Ostrava), Zdeněk Kárný (Taneční konzervatoř Brno) a na pravé straně scény seděli ti, kteří některou ze škol prošli nebo pracují v praxi s absolventy těchto institucí, jmenovitě Ingrid Ambruzová Beránková (absolventka TKhmP, nyní právnička), Jan Kodet (baletní mistr ND, zástupce katedry tance HAMU), Veronika Kotlíková (tanečnice a choreografka VerTeDance) a Alena Pešková (šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy Liberec). Partnery do dialogu se tak stali bývalí studenti, kteří by mohli úroveň a prospěšnost vzdělání náležitě porovnat, a rovněž choreografové, kteří měli posoudit připravenost studentů na divadelní praxi. Bohužel rokování často ztrácelo úroveň kvůli neinformovanosti a nepřipravenosti moderátorky (slovem provázela Dagmar Hubová, profesorka taneční katedry VŠMU v Bratislavě), která neznala pozvané hosty ani prostředí jejich práce. V tomto ohledu ztráceli organizátoři konference „půdu pod nohama“, neboť měli moderátorku řádně zasvětit do smyslu i tématu debaty a neponechat rokování víceméně náhodě. Cíl rozpravy se tak brzy rozmělnil. Startovacím bodem rozhovoru bylo nejspíš představit vize svých škol, které plány se už naplnily a které ještě ne. Diskutovalo se o uplatnění tanečníků po škole, jak velmi se mohou všestranně rozvíjet a jak se uplatnit po skončení aktivní kariéry. Docházelo k častým hlasitým neshodám v názorech, dalo by se říct, že to na jevišti i v hledišti ,,vřelo“. Absolventka konzervatoře kritizovala za nepřipravenost na další vzdělání a ředitelé zase obhajovali své praktiky a nutnost sledovat osnovy či se přizpůsobit možnostem svých studentů. Mimo jiné se vynořila i otázka ideálního vzdělání pro tanečníka
, která, ač zůstala nezodpovězena, snad přiměla všechny přítomné k zamyšlení nad schopností školních systémů vychovat zároveň uměleckou osobnost i fyzicky dokonalý nástroj. Druhá diskuse se zaměřila na vysokoškolské vzdělání. Stále moderovala Dagmar Hubová a rozhovory opět postrádaly jasné téma i směřování. Představili se vedoucí kateder a ateliérů z HAMU i JAMU: Adam Halaš (katedra pantomimy HAMU), Václav Janeček (katedra tance HAMU), Pierre Nadaud (ateliér klaunské, scénické a filmové tvorby JAMU), Hana Halberstadtová (ateliér tanečního a pohybového divadla a výchovy JAMU) a Jarmila Vondrová (ateliér taneční pedagogiky JAMU), jakož i jejich oponenti z divadelních institucí: Marie Kinsky (SE.S.TA), Martin Pšenička (katedra divadelní vědy FF UK), Jiří Pokorný (balet Divadla J. K. Tyla v Plzni), Šárka Maršíková (Cirqueon) a Eliška Brtnická (Cirkus Mlejn). Mluvilo se o nabídce jednotlivých kateder a oborů, jejich specifikách, akreditacích, osnovách, studijních oborech nebo dálkovém studiu. Opět vládla napjatá atmosféra, která jiskřila i z publika. Poukázala na neinformovanost jednotlivých subjektů ohledně dění okolo sebe, na nepřipravenost veřejně diskutovat a strach vyslechnout a zvážit jiný názor. Debata ťala do živého – odhalila problém nekomunikace jednotlivých oborů, neprostupnost institucí skrz obranné pevnosti svých argumentací. Vyslovila nahlas mnoho negativních emocí, které v posledních letech taneční svět provázejí, a ukázala paranoidní pocit mnoha činitelů, již se cítí obklopeni nepřáteli, konkurenty, laiky a odpadlíky. Třetí diskuse vedená Yvonou Kreuzmannovou už proběhla klidně. Na téma Tanec a pohybové divadlo jako investice diskutovali Libor Kasík (UFFO, Trutnov), Zdeněk Závodný (Divadlo 29, Pardubice), Jan Žůrek (Konvikt, Olomouc) a Lucie Břízová (Magistrát města Pardubic). Jednalo se o prezentaci krajů a jejich konkrétní podpoře tanečního umění, využití budov bývalých fabrik (Pardubice – mlýny) pro kulturní akce a náročnost takové produkce. Debata ukázala, jak je možné téměř nemožné, zabrousila i ke grantům a možnostem dalších dotací a optimisticky zakončila celý den vybídnutím a povzbuzením pléna, abychom se obraceli na politiky a ministerstvo kultury, aby z hlasu mnoha prozřeli, že stojí za to, investovat do nezávislé scény. Konference otevřela mnoho otázek a námětů pro další úvahy a debaty. Je pochopitelné, že jednoho dne se nedalo promluvit o všem. Objevilo se zde hodně známých tváří z různých měst a pořadatelům patří pochvala, že je dokázali v týž den všechny přivést na jedno místo. Přestože diskuse nedospěly k žádným konkrétním závěrům, byly alespoň odstartovány, a i to je pro současnou situaci tanečního oboru krok více než záslužný. Nabízená šance dovést debaty i konferenci k průkaznějším výstupům zůstala kvůli nedostatečné přípravě trochu promarněna, ale doufejme, že se česká taneční obec opět brzy sejde ve své různorodosti a – tentokrát – již s propracovanou i prozíravou vizí, jak by se mohla navzájem obohatit a spolupracovat.