Všeho moc škodí aneb když je přeBruceováno
reportáže
O to méně povedeným dramaturgickým tahem je věnovat celý večer choreografiím jednoho autora. Příznačný choreografický rukopis se pak zdá být na škodu a vadí i v případě, že je představení nakombinováno z titulů různých hudebních melodií, nálad, chutí a vůní.
Úvodní Dance at the Crossroads je příběhem ženy, která za doprovodu skladeb britských The Waterboys vzpomíná na své mládí. Symbolicky odhazuje svrchní oděv a vrhá se v myšlenkách o několik dekád zpět. Z černého kabátu do červených šatů a tělového kombiné a znovu zpět. Je patrné, jak nostalgicky zidealizované vzpomínky nabírají postupně realističtější podobu. Od sebevědomé, hravé, laškovné dívky k té, která trpí a nikdo ji nechce. Příběh má jasnou linku, v hudbě se pravidelně střídají pomalé melodie a svižnější rytmy. Tanec ve všech podobách a aspektech vyvolává dojem nekonečné plynulosti, pohyb jakoby se nikde nezastavil, i když je zpomalen do maxima. Vrcholným momentem je snově smutný duet Zuzany Susové a Alexandra Katsapova, který je opačným pólem původně představené sebevědomé a energické verze.
Moonshine, ač je představením, po kterém nese celý večer název, vyvolává velmi rozpačité reakce. Původně bylo postaveno v roce 1993 na tanečníky Nederlands Dans Theater 3, tedy tanečníky pokročilého věku. Je založeno primárně na charakterech účinkujících a kromě nostalgické linky, která z díla lehce čiší, se předpokládá, že akce tanečníků budou vyvolávat smích či minimálně úsměv na tvářích diváků. Nic z toho se však po většinu času neděje. Tanečníkům (v prvním obsazení tančí Tereza Podařilová, Edita Raušerová, Viktor Konvalinka a Oleksandr Kysil) se buď nedaří se do svého partu ponořit nebo naopak role příliš přehrávají. Nejpřesvědčivěji pak působí Oleksandr Kysil. Dílo samé má však mnohá hluchá místa a je otázkou, co má vlastně představovat. Na začátku se zdá, že se rodinka se dvěma puberťáky chystá na výlet (jen s příliš těžkými kufry), myšlenka pak zapadne po duetu matky se synem či partu, kde dcera svádí otce. Dílo končí pohledem tanečníků na kýčovitý horizont představující krajinu někde na jihozápadě USA. Příznivci Boba Dylana, jehož písně zní po celou dobu představení, si aspoň v něčem přijdou na své, ostatní se ale bohužel k smrti nudí.
Závěrečné Rooster je ódou na mládí. Na mládí Christophera Bruce, které prožíval v době, kdy legendární Rolling Stones hráli hity jako Sympathy for the Devil, Ruby Tuesday a Play with Fire. Právě na tyto a další skladby britské rockenrolové formace se představili tanečníci v rolích napomádovaných elegánů v barevných košilích a tanečnice jako svůdkyně, rozpustilé kokety či cudné dívky. Téma dovádivého mládí dává prostor pro situační humor. Kromě sborových scén je vidět duety, mužská a ženská sóla, kde opačné pohlaví tvoří kulisu pro znázornění myšlenkových pochodů hlavních protagonistů. Z výkonů zaujal Alexander Katsapov, kterému role naparujícího se kohoutka (rooster) naprosto sedla. Působivý byl i duet s pštrosím boa v podání Ivany Mikešové a Francesca Scarpata. Na pohybovém slovníku byl však nejcitelněji znát zub času, choreografie slaví letos 20 let, není tedy divu, že některé prvky, převážně skoky převzaté z klasické taneční techniky, působí v kombinaci se současnými a civilními pohyby poněkud násilně a přežitě (chassé, grand jeté, zášvihy… apod.). Rooster je však na závěr dobrým tahem, hudba Rolling Stones nabíjí energií a tanečníkům se dá v některých momentech věřit, že si to užívají.
Jak uvedl Petr Zuska po premiéře Moonshine, zařazením Christophera Bruce na repertoár Baletu ND si splnil svůj sen. Je otázka, zda tento nápad nebyl příliš krátkozrakým. Všeho moc škodí… podobné pohybové sekvence a prvky při prvním „čísle“ zaujmou, při druhém nepřekvapí a při třetím už nudí… Stejně jednotvárně působí i využití písní jako hudebního doprovodu. Christopheru Bruceovi nelze upřít muzikálnost. Avšak zde jako by ho písně nutily svým jednoduchým rytmem a melodií až k slepému následování místo ke vzdornému dialogu, který je místy patrný jedině v Dance at the Crossroads.
V tomto ohledu by pro diváky bylo jistě zajímavější vidět na jevišti pohromadě více tanečních ikon, jakou Christopher Bruce bezesporu je.
Recenze je psána z premiéry představení ze dne 16. listopadu 2011, Nová Scéna ND.
Diskuze
Přidat komentářNEJČTENĚJŠÍ
-
Spitfire Company, Temporary Collective a tYhle: Proč odcházíme z divadla PONEC?
rozhovory -
Patří těhotenství na jeviště? Martina Hajdyla Lacová přináší časově limitovanou taneční performanci Bodies in Progress
zprávy -
PADEnáct – Když teenageři válí
recenze -
In memoriam Zdenky Kratochvílové
osobnosti -
Spitfire Company, Temporary Collective a tYhle opouštějí divadlo PONEC
zprávy
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
před 41 dny
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí
před 43 dny
Filip Staněk
Ahoj Klári,také děkuji za reakci. Reagoval jsem jen na tvrzení, že pořad prokazuje tanci dobrou službu, myslím si…
…když kýč tančí
před 44 dny
Klára Huvarová
Filipe, děkuji Ti za reakci! Jsem ráda, že tě můj příspěvek dovedl k zamyšlení a že o roli StarDance můžeme dál……když kýč tančí
před 45 dny
Bohuslav Tržil
Dovolte mi prosím vyslovit obdiv všem realizátorům v ND Brno.Měl jsem možnost vidět nastudování BAJADÉRY.
VELKÉ DÍKY…
Bajadéra – Krize baletu v roce 2019
před 59 dny
Monika Diatta Rebcová
děkuji panu Prokešovi za doplnění významných údajů.MONIKA
Alvin Ailey – „Snažím se oslavovat úspěchy člověka – krásu hudby, tvarů, formy, barvy, světla, textury.“
před 61 dny
Marketa
Taneční drama ŽELARY se jeví jako jedno z úspěšných představení,které nastudovalo Moravské divadlo Olomouc, aspirantem…Želary jako taneční drama
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?