Za hranicami (hriechu) a TANEC.SK 2017

Po přivítání účastníků se slova ujali domácí slovenští odborníci. Miroslava Kovářová shrnula odkaz slovenského tance napříč různými styly i soubory a zároveň představila aktuální studijní programy na výše zmíněné fakultě. Na ni navázala Marta Poláková, která upozornila na nový studijní plán Taneční divadlo a performance. Před krátkou pauzou prezentovala Elena Lupták možnosti vzdělávání na vídeňské Musik und Kunst Privatuniversität. Ingrida Gerbutavičiūtė referovala o nedávno založené katedře tance a pohybu na Lietuvos muzikos ir teatro akademija ve Vilniusu (2014). Do té doby tam existoval tanec pouze ve spojení s hereckým oborem. Obdobný stav můžeme nalézt i v Makedonii, o němž mluvila Risima Risimkin. V tamním hlavním městě založila Skopje Dance Academy (2012), která byla v letošním roce zařazena do systému státního školství. Zcela jiný pohled přinesla Rose Breuss z Anton Bruckner Privatuniversität v rakouském Linci. Tamější vzdělávání se pyšní dlouhou tradicí a profesorka školy se proto věnovala historickému vývoji a tomu, jak lze zužitkovat dosavadní poznatky v aktuálních studijních programech.

Konference se zúčastnila i pražská Konzervatoř Duncan Centre, kterou jsem zastupoval já. Ve svém příspěvku jsem se proto věnoval tradici českého duncanismu a zároveň sledoval tento odkaz v kurikulu školy. Závěr patřil opět domácím mluvčím: Maja Hriešik se zabývala taneční dramaturgií a Anka Sedláčková poukázala na možnosti využití somatických přístupů ve vzdělávání. Druhý den organizátoři uspořádali debatu o možnostech vzájemné spolupráce mezi zúčastněnými univerzitami a školami. 

Kongres podle mého názoru dostál svému cíli. Došlo nejenom k navázání kontaktů i osobnějších vztahů, ale také k nastavení dlouhodobých plánů. Mezi jednotlivými představiteli škol vznikla dohoda o vzájemné bilaterální výměně studentů nebo plán na uspořádání festivalu SHARE v Makedonii, jehož letošní vydání se konalo v Bratislavě. Velký podíl na konání symposia mělo zejména Centrum výskumu při hostující univerzitě, zejména jeho vedoucí Ivica Liszkayová. Můžeme jen doufat, že i katedra tance pražské Akademie múzických umění se do tohoto mezinárodního neformálního společenství brzy zapojí.  

Závan minulosti

Organizátoři zároveň dokázali sladit program konference tak, že jeho součástí se stala premiéra inscenace Borise Eifmana Za hranicami hriechu/Bratia Karamazovovci. Původní balet z roku 1995 uvedený pod názvem Karamazovi choreograf upravil pro obnovenou premiéru v roce 2013 v Petrohradu. Právě tuto verzi mohou diváci nyní zhlédnout i v Bratislavě.

Eifman vytvořil své první dílo již v roce 1970, posuzovat tak jeho tvorbu dnešní optikou je skutečně obtížné. Divák (i recenzent) se musí nutně naladit na to, že se již dívá do baletní historie. Obzvláště patrné to bylo zejména na přepjatém herectví, kterému členové Baletu SND dostáli zcela beze zbytku, když úpěnlivé grimasy střídala patetická gestikulace hlavních postav. To vše pak podtrhávala prvoplánová rudá barva dobře padnoucích šatů Grušenky (Silvia Najdená) coby výzvy pro přítomné Karamazovi. Její výkon působil oslnivým dojmem zejména po technické stránce, nicméně emočně se zdál zcela prázdným. Ani v momentech, kdy flirtovala s bratry nebo jejich otcem, nepřekonala Najdená jistý chlad, který si uchovala až do závěrečné děkovačky. Interpretační umění Adriana Szelleho (Alexej Karamazov), Andreje Szaboa (Ivan Karamazov) a Jonatana Lujana (Dmitrij Karamazov) vyznělo přesvědčivě, nejvíce mezi nimi vynikal svým lyrickým výrazem Szelle. Ani otec Fiodor Pavlovič Karamazov v podání Viacheslava Kruta se nenechal zahanbit, dokázal zdařile ztvárnit zhýralého postaršího muže, kterému je lhostejné víceméně vše včetně vlastní rodiny. Diváci musí prostě přistoupit na Eifmanův způsob práce, aby přijali jeho pojetí uvedených partů. Ovšem pro příznivce modernějšího zpracování děl to může být poměrně oříšek.

Překvapením se stal výkon celého sboru Baletu SND a jeho energičnost. Tanečníci dokázali interpretovat jednotlivé scény s takovým zápalem a vervou, že chvílemi skutečně vytvořili atmosféru ruské společnosti druhé poloviny devatenáctého století. Právě dramaturgické zarámování příběhu se Eifmanovi vyloženě povedlo. Velký podíl na tom ale mají zejména tanečníci sborových scén, bez jejichž osobního vkladu by to nebylo možné.

Viačeslav Okunev efektně vyřešil i scénické ztvárnění jevištního prostoru. Hlavní konstrukce připomínala neoklasicistní architektonický styl, který korespondoval s dějem románu. Dobře se vyjímalo i točité schodiště ve střední části objektu, které skýtalo širokou paletu možností pro taneční i herecké party. Stejně tak proměna přízemní části do vězeňských cel ve druhém jednání působila věrohodně. Choreografické zpracování se však po celou dobu nezbavilo jakéhosi puncu staroby a usazeného prachu.

V tomto případě se nabízí srovnání s nedávnou premiérou Svěcení jara Glena Tetleyho v rámci komponovaného večera Timeless v pražském Národním divadle. Ačkoliv tato inscenace pochází z roku 1974, působí mnohem modernějším dojmem. Právě „zamrznutí“ v estetice devadesátých let, leč v novém kabátě z roku 2013, považuji za negativum celého baletu Za hranicami hriechu. Dramaturgický výběr tohoto titulu však nebyl tahem zcela nepromyšleným. Choreograf v něm pracuje s prostředky natolik efektními, že dokáže být srozumitelný i pro širokou veřejnost. Otázkou však zůstává, zda by instituce Národního divadla neměla nabízet více.  

Psáno z konferenčního dění ve dnech 17. a 18. listopadu 2017, Koncertní síň Dvorana, Bratislava a z první premiéry 17. listopadu, Nová budova, Slovenské Národní divadlo, Bratislava.  

Za hranicami hriechu/Bratia Karamazovovci
Libreto, choreografie, režie: Boris Eifman
Adaptace choreografie a nastudování: Jekatěrina Žigalova, Ilja Osipov
Hudba: Modest Musorgskij, Richard Wagner, Sergej Rachmaninov
Kostýmy a scéna: Viačeslav Okunev
Světelný design: Boris Eifman
Překlad scénického textu: Jozef Dolinský
Obnovená premiéra: 9. dubna 2013
Slovenská premiéra: 17. listopadu 2017