Tanec z japonského tatami podle Lucie Hayashi

Shodou světových okolností jsem zůstala letošní jaro uvězněná v Japonsku. A protože omamné sakury, které jen jediný týden lákají všechny od monitorů, již opadaly, vrátila jsem se po nasávání vnějších krás k umění online. Naservíruji vám tabuli po japonsku – od každého trochu v malých mističkách pro ochutnávku rozličných chutí, ať si můžete vybrat dle svého gusta. Nemám tu gauč, ale vy se na tom svém klidně pohodlně usaďte a přeneste se do země vycházejícího slunce a jeho tanečního umění.

Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.

Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.

Lucie Hayashi Autor: Lucie Hayashi

V době, kdy jsme si v Čechách ještě ani nedokázali představit, co naši kulturu postihne, už v Japonsku rušili všechny hromadné akce. Po měsíci omezení se japonská vláda rozhodla k vyhlášení nouzového stavu a divadla se zřejmě ani během června neotevřou. Přestože v důsledku trvající ekonomické krize je zde kultura dlouhodobě podhodnocená, uvědomil si stát likvidační hrozby živého umění a snaží se vyměřit umělcům, kterých „naštěstí“ v zemi živoří jen mnohem menší procento než u nás, mimořádné státní i krajské finanční dotace. Japonská kultura, zvyklá sklonit hlavu a poslechnout rozkazy z vyšších míst, stále mlčky vyčkává a teprve po vzoru západních kolegů se postupně rozhoupává k vypouštění online záznamů svých inscenací. Výběr tedy zatím není moc bohatý, ale přesto si snad lze udělat představu, jak se v Japonsku dnes tančí.

 

Víra v tradice a konvence

Japonská kultura je jedinečná v tom, že nezatracuje žádné své formy, a udržuje tak pestrost uměleckého vyjádření. Tradiční umění (stejně jako tradiční řemesla či náboženství) je předáváno z generace na generaci a ta dnešní je samozřejmě k aktuálnímu dění, situaci i technologii vstřícná.

Je-li libo zážitek spíše tradičnějšího charakteru, nenechte si ujít představení kabuki legendárního námětu Jošicune a tisíc sakur. Snad nejznámější japonská legenda o samurajské cti a oddanosti. V podání Japonského národního divadla je možné zhlédnout letošní březnové představení slavného kusu. Rozsáhlé drama trvá dohromady několik hodin, ale obsahuje vše, co od tohoto žánru můžete očekávat:

Sledovat online vážný žánr divadla snad ani doporučit nemůžu, neboť jeho krása spočívá především v rozechvění společné energie diváků a herců, a u přenosu byste asi usnuli; ale jeho veselejšího bratříka, komediální žánr kjógen, můžete ochutnat například ze zkušebny kjótského rodu Šigejama, který se rozhodl přinést do japonských obydlí humor i přes zrušení všech hromadných kulturních akcí. Bez japonštiny nebo velké představivosti se ale asi neobejdete.

 

U tradic ještě chvíli zůstaneme, i když zahraničních. Co se v Japonsku nejrozšířenějšího tanečního žánru, tedy baletu, týká, zatím své fanoušky online verzí svých inscenací příliš neoblažil. Japonský národní balet v Tokiu zareagoval na restrikce uvolněním záznamu svého připraveného projektu Dance to the future 2020 na jeden týden. První květnový týden uvolnilo záznam svého baletu Manon od Kennetha MacMillana (hudba Jules Massnet) https://www.nntt.jac.go.jp/ballet/sugomori-manon/ a druhý květnový týden připraví divákům záznam Dona Quijota v choreografii Petipy a Gorského a inscenaci Alexeje Faděječeva. Kvalita celého souboru je samozřejmě špičková, po technické i výrazové stránce,

Průměrnou úroveň japonských tanečníků můžete posoudit také na Louskáčkovi v inscenaci z rukou Kōichiho Kuboa ze souboru NBA Ballet. Ten vznikl jakožto první nezisková organizace v roce 1993 a okamžitě si získal podporu všech baletních studií v zemi. Většinu tanečníků najímá pouze na jednotlivé projekty, pomáhá jim tím však získat praxi, kontakty, zkušenosti i rozhled.

I. akt

II. akt

 

Butó, modan dansu a konte(nporarí)

Mnohem více popularity získal v minulém století žánr butó, který vyvěral z tendencí západního moderního tance a stal se představitelem postmoderního uměleckého odboje proti vzestupu japonské konzumní společnosti druhé poloviny 20. století. Přestože na ostrovech prošel pestrým vývojem témat, obsahu i forem, euroamerická společnost si zafixovala butó jako meditativní pohyb bíle natřených, oholených mužských těl. Obrovský vliv na takové zjednodušení měl nárůst popularity skupiny Sankai Juku. Jejich inscenaci z roku 2015 Odore – Just Dance bude možné zhlédnout komplet online od 12. 5. na tomto odkazu:

 

Řekne-li se v Japonsku kontenporarí dansu, není nikdo, kdo by neznal uskupení NOISM. Jedná se o jediný profesionální (zřizovaný) soubor moderního tance, který navíc sídlí mimo metropoli – v krajském městě Niigata. Kromě státního baletního souboru je to tak jediné profesionální taneční těleso v zemi, které uvádí současný repertoár. Soubor založil tanečník a choreograf Jō Kanamori (*1974) v roce 2004, když se vrátil do Japonska po evropských angažmá v Rudra Béjart Lausanne Company, Netherlands Dance Theater, Lyon Opera Ballet a Sweden Göteborg Ballet. V roce 2009 se soubor po vzoru NDT rozdělil na dvě skupiny: Noism 2 (přípravný soubor) a Noism 1 (hlavní soubor). Většinu choreografií stále tvoří Kanamori, i když občas dává příležitost i mladým tvůrcům, převážně pro práci s přípravným souborem. Zhlédnout online můžete dva jeho počiny, Play 2 Play z roku 2013 a Asu (Zítra) z roku 2014. Oba představují vysoký standard japonské moderny a profesionální choreografie i režie. Vynikají pečlivou scénografií i dramaturgií, choreografický rukopis Kanamoriho se však během let příliš nevyvíjí. Uvážíme-li nicméně existenci souboru mimo ekonomická japonská centra i žíly, hornatý region a 800 tisíc obyvatel rozlehlého města, lze se dopočítat, že po několika reprízách je publikum vyčerpáno a počet premiér je tak přímo úměrný uměleckým honorářům. Respekt a vděk japonské taneční scény za Kanamoriho pracovitost je ihned pochopitelnější. 

ASU: https://vimeo.com/396105876

Play 2 Play: https://vimeo.com/400826472

Samozřejmě že v Japonsku zároveň bují i alternativní taneční scéna, stejně jako u nás funguje ale spíše na projektové bázi či aktivitě jednotlivců. Nepřehlédnutelnou postavou současného tance je například Eri Matsui, tanečnice a influencerka, precizně skvělá například ve své miniaturce Hači (Včela):

 

Další, kdo se podělil v kyberprostoru se svou prací, je aktivní současná japonská tanečnice Nakamura Yo, která je choreograficky činná i mimo ostrovy. Na současnou situaci odpověděla speciálním domácím videem s názvem Giselle. Já bych vám ale pro přehled spíše doporučila koláž jejího prosincového představení a domácích videozáběrů Asura no gotoku (Jako Asura), které se svým démonickým tématem dobře hodí k aktuální situaci.

 

Přeji příjemné zážitky u surfování, skenování i sledování a zdravím z Dálného východu.

Pozn. k transkripci: Japonská umělecká jména přepisuji podle globálního, anglického úzu, pro snazší vyhledávání online. U ostatních výrazů dodržuji pravidla české transkripce.

Témata článku

butoEri MatsuiJaponský tanecKabukikjogenNakamura Yo

Japonská národní baletNOISM

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červenec 2020

Po Út St Čt So Ne
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: