Dáme si pauzu?

Dáme si pauzu?

Dáme si pauzu?

Únava. Přesně tohle slovo beze zbytku vystihuje končící divadelní sezonu. Je to takový každoroční publicistický maraton: na začátku září se ještě rozhýbáváte a brousíte si zuby na umělce, v listopadu lehce oddechujete a máte za sebou první zdolané vrcholy, v lednu vás čeká malé umělecké zastavení plně vyvážené vyúčtováním grantů, v dubnu už lapáte po dechu a snažíte si dobít baterky a v červnu s vypláznutým jazykem pádíte do cílové rovinky. Marně bych počítal zhlédnuté premiéry v uplynulém roce, ale nebudu daleko od pravdy s odhadem, že v divadlech trávím více večerů než doma. Daň za inspiraci múzy Terpsichory (a za pár popremiérových bublinek) je vysoká: musíte usednout k počítači a zachytit do slov to, co se odehrálo předchozí večer v jedinečnosti okamžiku.

Nedávno zde má kolegyně popsala své pocity kritického vyhoření. Jsem si jistý, že mnozí se cítíme obdobně a s nadšením vyhlížíme dva měsíce divadelních prázdnin. Stres ale novináře přepadne ve chvíli, když dostane pozvánku na letní festival...

Někde ale ubrat musíme. O informace a reflexi aktuálního dění vás připravit nemůžeme, a proto bychom si rádi dali alespoň sloupkovou pauzu. S novou sezonou začneme v plné polní. Jak se ale znám, ta únava mi dlouho nevydrží. Už v polovině července se budu lačně ohlížet po tom, co se v destinacích mých cest zajímavého děje, a sbírat tak podněty pro další komentáře. 

Témata článku

Tanec