Večer laureátů Ceny Jarmily Jeřábkové 2017

Večer laureátů Ceny Jarmily Jeřábkové 2017

Večer laureátů Ceny Jarmily Jeřábkové 2017

Určitě se sluší začít gratulací, protože večer 18. května 2018 se v Divadle Archa představily dvě choreografky – Johana Pocková a Sadie Cansu Ergin –, které v předchozím roce v klání o Cenu Jarmily Jeřábkové zvítězily. Obdiv jim patří i za to, že v květnovém večeru dokázaly ovládnout jeviště, když každá zatančila hned dvě vlastní sóla. Gratulace míří také k Festivalu Nové Evropy, k němuž se Cena Jarmily Jeřábkové váže, neboť se pod taktovkou Evy Blažíčkové konal jeho jubilejní patnáctý ročník.  

V první polovině večera laureátky předvedly vítězné choreografie na výběr z hudby Aleše Březiny, kterou určila pravidla soutěže jako povinnou složku. Skladby tohoto současného autora byly samy o sobě velmi bohaté na emoční sdělení, v mnoha případech se jednalo o hudbu filmovou. Umělkyně bojovaly s nelehkým zadáním, jak smysluplně postavit zvuk do dialogu s tancem tak, aby spolu obě složky komunikovaly či se doplňovaly, a nevedly tak zápas o divákovu pozornost. Avšak přistihla jsem se, že při sledování díla Sadie Cansu Ergin Everlasting jsem pociťovala úlevu, když po zaznění první skladby autorka zařadila pohybovou pasáž na ticho, a byla jsem jaksi zklamána, když se pak ozvala další kompozice. Tím v žádném případě nekritizuji kvalitu hudby, ale právě naopak poukazuji na výzvu, s jakou se choreografky potýkaly. Je otázkou, zda se z Březinovy nabízené tvorby dala vybrat jiná díla, v nichž by kombinace množství pohybu a bohatosti hudby vyzněla o něco méně „přehlceně“.

ohana Pocková použila pro své dílo Vražda! Malá komiksová historie rovnou čtyři Březinovy skladby. Hned na začátku interpretka zaujala silným pohybově-hereckým projevem, když se s nadhledem vtělila do mužské postavy v saku. Tu vystřídal charakter s růží v klopě a v třetí části pak výtvarně působivá postava s ptačí hlavou. Moment, v němž bytost s velkým zobákem a lesklýma očima postupně sklesávala, ve mně svým procítěním zůstal jako jeden z nejsilnějších obrazů večera.

Johana Pocková se předvedla jako velmi suverénní a nápaditá interpretka v hereckých i tanečních částech projevu. Vyvstávala mi však na mysli otázka, jak choreograficky zacházet s balancem a kompaktností mezi výrazným hereckým projevem a tanečními pasážemi, když do hry vstoupilo tolik tanečních prvků (flexibilní práce nohou, otočky, změna úrovní pohybu), že to někdy bylo na úkor ztvárnění charakteru představované postavy. Ocenila bych, kdyby do sebe byly tyto dvě polohy více integrovány, abych jako divák nikdy nepostřehla rozdělení mezi sledováním sdělení výrazu a taneční fráze. O provedení sól Everlasting a Vražda! Malá komiksová historie v listopadu 2017 psala také Nina Vangeli zde.

Po první části představení následovaly premiéry zcela nových děl, vytvořených jako poslední krok k završení působení v soutěži. Obě choreografky v této tvorbě potvrdily, že styl a postupy použité v první části večera nebyly náhodné, a pokračovaly v obdobné linii svého uměleckého zájmu. I když konferenciérka oznámila, že dílo Glimpses vzniklo jako reakce na chování členů poroty, což u diváků vzbudilo pobavení, autorka Sadie Cansu Ergin i v této chorografii zůstala, stejně jako v předchozím díle, u výrazu trpícího člověka. Po minimalistickém začátku vleže s přísně rovnou paží se postupně vrátila k pohybovému stylu předchozí choreografie zvýrazňující vztah paží, přední části hrudníku a hlavy a vyjádření zranitelnosti akcentací hrdla při záklonu hlavy. Tentokrát výpověď obsahovala konkrétní gesta a na závěr byla interpretka symbolicky bita vlastní odosobněnou pěstí. I v tomto momentu se však pohyb nesl v lyrickém duchu bez extrémů, což se zdá být poloha, ve které se autorka cítí jistě.

Johana Pocková v díle Proč ne teď? pobavila diváky pěveckým výstupem songu I love you baby, aniž by vydala jedinou hlásku. Následoval sled scén, které byly (stejně jako v předchozím díle) výtvarně distinktivní. Drátěná klec, do níž se tanečnice zavřela, se stala prostorem pro zvnitřněný pohyb, aby se po jejím opuštění roztančila v prostoru, přešla k lavoru a v souladu s hudebním doprovodem obsahujícím zvuk padajících kapek se smočila v obsahu vody. Výstup opět zakončila herecky-pěveckou performancí. Snad právě v tento moment autorka naplňovala slova předeslaná v anotaci: „Často žijeme ve stínu vlastního já. Je ale tak osvěžující utéct z něj alespoň na chvilku. Proč ne teď?“

Jestli a kdy interpretka utíká od vlastního já, anebo mu naopak dovoluje se plně projevit, jsem v průběhu členitého díla jen nejasně tušila. Pozoruhodná umělkyně by si určitě mohla dovolit být ve svém sdělení ještě odvážnější a zvolené roviny vybrousit. Prozatím zůstalo přání vidět velmi silnou jevištní osobnost Johany Pockové v choreografii, kde si budu jistá, že se přesvědčivý výraz performerky občasně nerozmělní v proudu tanečních prvků, ale bude jimi naopak kompaktně komunikován, nenaplněno. O to víc se těším, až ji na jevišti uvidím znovu.    

 

Psáno z představení 18. května 2018, malá scéna Divadla Archa.  

Vražda! Malá komiksová historie
Choreografie a interpretace: Johana Pocková
Hudba: Aleš Březina (Fucking Weather, Suita, Buttoners, Lay, Up and Down)
Premiéra: listopad 2017

Everlasting
Choreografie a interpretace: Sadie Cansu Ergin
Hudba: Aleš Březina (Files of Secret Police, Zítra se bude)
Premiéra: listopad 2017

Glimpses
Choreografie a interpretace: Sadie Cansu Ergin
Hudba: Alper Maral, Mehmet Can
Özer
Premiéra: 
18. května 2018

Proč ne teď?
Choreografie a interpretace: Johana Pocková
Hudba: Radovan Pock
Premiéra: 
18. května 2018

Témata článku

Aleš BřezinaJohana PockováSadie Cansu Ergin

Divadlo Archa

Praha

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: