Vzpomínka na Ninu Jirsíkovou

Inzerce

Tanečnice, choreografka i výtvarnice Nina Jirsíková (vlastním jménem Anna Jirsíková, provdaná Gurská) se narodila 6. února 1910 v Praze do rodiny středoškolského profesora. V dětství se začala věnovat umění, nejdříve herectví, ve kterém ji vzdělávala Běla Horská, poté tanci pod vedením Jelizavety Nikolské, primabaleríny Národního divadla v Praze, se kterou také tančila na prknech Městského divadla na Královských Vinohradech. V roce 1926 získala angažmá jako revuální tanečnice v karlínském Varieté, tančila v Rokoku (1927), od roku 1928 v Lucerně jako členka taneční skupiny Šest děvčátek Lucerny 

Joe Jenčíka. S ním přešla jako sólistka tzv. Jenčíkových girls do 

Osvobozeného divadla (1930‑1935). Na Jenčíka, se kterým tančila například slavný Tanec s mrtvou, ve svých pamětech vzpomínala: „Jenčíkovi vděčím za většinu své taneční výchovy, i když to bylo už zároveň s praxí. O to to bylo lepší. Jenčík byl povaha nejednoduchá. Často jsem o něm přemýšlela i později, když už nežil. Byl to chlapec z periferie, měl nesmírnou touhu, ani ne tak vyniknout jako umět. Vstřebával vše, kde se mohl něco naučit. Stále se vzdělával, a to nejen po stránce taneční. (…) Nenáviděl měšťáky a zbohatlíky, kterých jsme tolik užili právě v kabaretu Lucerna jako publikum v době konjunktury v polovině dvacátých let. Tance, které jsme v Lucerně dělali, měly skutečně uměleckou úroveň, i když to byly většinou grotesky. Kdyby byl Jenčík tento soubor udržel, mohl s námi jezdit po světě a nepochybuji, že by z nás byla výborná skupina...“[1]
Od roku 1935 působila Jirsíková v Divadle E. F. Buriana jako sólistka, choreografka i návrhářka kostýmů, nastudovala zde řadu děl, například Utrpení mladého Werthera či Lidovou suitu, uvedla balet Don Juan a další. Jirsíková napsala: „Ve hře Kat zdůraznil právě romantický ráz Máchovy povídky, na jejímž základě pak sám zpracoval tuto hru. (…) Krásný sametový alt zpěvačky Anny Pečírkové prořízl tmu jako ten paprsek a chvěl se ve své zázračné barvitosti, jako když třpyt rosy klouže po mechu. Ozvěna tohoto zpěvu dodnes vyvolává ve mně tuto představu lidské něhy a hebkosti mechu. To bylo kouzlo inscenací E. F. Buriana, že verše básníkovy v jeho režii, když je divák jednou prožil, ve vzpomínkách mu vyvstávají se stejnou intenzitou a navozují stejnou náladu jako při inscenaci…“[2]
V roce 1941 byla zatčena a převezena do koncentračního tábora Ravensbrück, kde strávila čtyři roky. Zde se však také věnovala umění, tajně tančila pro své spoluvězeňkyně, uváděla taneční a pantomimické pořady. Po skončení války a návratu do Prahy se stala šéfkou baletu Velké opery 5. května (1945–1948). Inscenovala tam například Dona Juana (1946) či Nikotinu (1948). Po sloučení Velké opery 5. května s Národním divadlem v Praze působila jako zástupkyně uměleckého šéfa baletu Saši Machova. Kromě spolupráce s operním ansámblem Národního divadla nastudovala Špalíčka (1949) a Coppélii (1950). V roce 1955 se opět vrátila do Divadla E. F. Buriana a strávila zde čtyři roky jako choreografka. Jirsíková také pohostinsky nastudovala Rudý mák (Brno, 1954), Vojnu (Československý státní soubor písní a tanců, 1963) či scénickou adaptaci Máchova Máje zasazeného do vězeňského prostředí (Divadlo E. F. Buriana, 1975). V roce 1969 se stala zasloužilou umělkyní. Jirsíková se řadila mezi přední postavy české meziválečné avantgardy. Zemřela v Praze, 23. listopadu 1978.

Zdroje:
JIRSÍKOVÁ, Nina, HRONKOVÁ, Libuše, ed. Vzpomínky tanečnice. Praha: Národní muzeum, 2013. ISBN 978-80-7036-392-8.
HOLEŇOVÁ, Jana. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.