Barbora Truksová. Foto: David Konečný.
Na pár týdnů se ale nyní diváci do divadel vracejí. Ale skutečně se vrátí? A jaké to bude? Rozvolnění opatření umožnila divadlům hrát, ale za striktních podmínek. Kolik diváků touží po fyzickém prožití umění a snese jistý diskomfort v podobě respirátorů, povinných testů či nemožnosti se občerstvit? Nebude vlastně lepší si počkat na ucelenost zážitku, nerušenou hlídáním sektorů, podivných mezer mezi diváky způsobených omezenou kapacitou?
A jak se s tím vším mají vyrovnat divadla? Mají vyjít vstříc divákům, které uplynulý rok finančně zdecimoval, a být cenově dostupnější? Anebo bude přednější zalepovat stůj co stůj masivní ztráty v rozpočtu, aby nemuselo v blízké době docházet k propouštění?
Podobné je to i se sestavováním programu. Kamenná divadla měla ten luxus, že si mohla dovolit zkoušet i po dobu pandemie. Většina z nich toho využila k přípravě nových premiér, kterých můžeme jak nyní, tak i v prvních měsících nové sezony očekávat obrovské množství. Ale je to dobrá strategie pro prodeje vstupenek? Nenalákalo by diváky naopak zařazení největších hitů? Ostatně červen a září bývají z hlediska návštěvnosti nejslabší měsíce. Není risk přicházet v tuto chvíli s premiérovými tituly?
Samé otázky, samé proměnné, žádný precedens… Podobná situace nikdy předtím nenastala a nikdo neví, jaké nyní bude chování diváků. V období pandemie řada umělců i souborů šla cestou digitalizace, projekty byly přístupné online a často zdarma, divák si je mohl pouštět opakovaně… Jenže živá umění potřebují interakci, a tak jako divák často potřebuje svého umělce, tak zejména umělec potřebuje svého diváka. Pro tvůrčí bouření a inspiraci, ale také, co si budeme namlouvat, kvůli financím.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?