Pak se rozhostí familiární atmosféra, úsměvy, obdiv, objetí, třeštící srdečnost – to všechno je pro umělce sladká odměna za maraton vedoucí od sepsání grantové žádosti po tento okamžik, a nelze se toho nabažit. Co bude dál? Za pár dní vyjde recenze, která zhruba popíše, co kritik na scéně viděl (něco si domyslí, něco zachytil v popremiérových rozhovorech), poukáže na předchozí tvorbu souboru, pochválí světla a kostýmy, na závěr položí nějakou očekávanou řečnickou otázku. Smířlivé, nekonfliktní recenzní preludium uvítá píárový manažer souboru, který z textu vybere úryvek na web a do závěrečné zprávy, autor díla si selektivně vybere, co mu připadá, že zní jako pochvala. A jede se dál...
Co je horšího než neúspěch?
Možná to taky znáte: premiérový večer, v publiku rodina, přátelé, kolegové, bývalí spolužáci. Padesát minut se snažíte zorientovat se v dění na scéně, rozluštit symboly, pochopit, proč se tanečníci pohybují tak záhadným způsobem, imaginujete, kontextujete a nic, nic nechápete, nic necítíte... Pak sedíte pět minut ve tmě (jako na začátku) a čekáte, jestli se někdo ujme iniciativy a tleskne jako první. A je to tady! Potlesk rozjede volume na maximum a řachne jako činely! Hvízdá se, křičí bravo a nebere to konce. Premiérové publikum zná svou roli a i kdyby cítilo rozpaky, nezklame.
Jana Návratová. Zdroj: Taneční kariéra.cz.
Inzerce
Bez ohledu na to, že každý, kdo vytvoří celovečerní taneční, pohybové nebo cirkusové představení v podmínkách nezávislé české scény, je hrdina, je potřeba reakci na premiéře silně filtrovat. Skutečná pravda se totiž ukrývá v reprízách. V těch vyprodaných se pak možná(!) zračí i určitý úspěch. Pocit úspěchu, natož spokojenosti, se u autorů díla vůbec nemusí dostavit – pro kvalitní tvorbu není vůbec podstatný. Ba naopak. Nechci říct, že se na premiéře nepozná, jak je inscenace dobrá, nebo špatná. Chci říct, že horší než neúspěch je falešný pocit úspěchu.