Lucie Hayashi. Foto: Barbora Truksová
V recenzích, reportážích, zprávách, medailoncích i rozhovorech už mnohdy nezbývá prostor pro krátké postřehy nebo komentáře aktuálního dění, názorový dialog redaktorů a dopisovatelů. Myšlenkové odbočky autorů od věcných argumentací v jejich reflexích mnohdy zanikají pod potřebou jasných a objektivních sdělení. Proto nám stále více chybí – možnost výkřiku, výkopu, otazníku, pozastavení se nad něčím, co není nutně svázáno s konkrétní produkcí.
Taneční aktuality ale mají hlas, a ne jeden. Mají mnoho názorů i tváří. Za virtuální redakcí stojí konkrétní lidé, kteří odteď dostanou každou středu příležitost podělit se s vámi o vlastní vidění tanečního světa, kterého jste také součástí. Nemusíte se bát sáhodlouhých úvah a pojednání. Už samotný žánr nás zavazuje ke stručnosti. Náš sloupek zvládnete přečíst i cestou do práce. Třeba vás naladí, možná rozladí, přiměje k dialogu či akci, rozezní citlivé struny. Právě o to nám jde. Pořád je nám přece připomínáno, jak malým rybníčkem český tanec je – buďme na to hrdí, zahoďme stud a anonymitu a nebojme se přiznat barvu.
Nemyslím si, že by sloupek patřil výhradně do tisku. Věřím, že si najde své místo i v internetovém médiu, vždyť pro dnes populární scroll down je to formát ideální. Odteď tedy každá středa. Provokace je v tanci třeba.
Adéla
Nedá mi to nevložit také svůj vlastní úhel pohledu. Můj pohled je pohledem člověka, který tanec miluje, který studoval…O podivné nespolupráci mezi přípravkou a konzervatoří