Nedávno zde má kolegyně popsala své pocity kritického vyhoření. Jsem si jistý, že mnozí se cítíme obdobně a s nadšením vyhlížíme dva měsíce divadelních prázdnin. Stres ale novináře přepadne ve chvíli, když dostane pozvánku na letní festival...
Dáme si pauzu?
Únava. Přesně tohle slovo beze zbytku vystihuje končící divadelní sezonu. Je to takový každoroční publicistický maraton: na začátku září se ještě rozhýbáváte a brousíte si zuby na umělce, v listopadu lehce oddechujete a máte za sebou první zdolané vrcholy, v lednu vás čeká malé umělecké zastavení plně vyvážené vyúčtováním grantů, v dubnu už lapáte po dechu a snažíte si dobít baterky a v červnu s vypláznutým jazykem pádíte do cílové rovinky. Marně bych počítal zhlédnuté premiéry v uplynulém roce, ale nebudu daleko od pravdy s odhadem, že v divadlech trávím více večerů než doma. Daň za inspiraci múzy Terpsichory (a za pár popremiérových bublinek) je vysoká: musíte usednout k počítači a zachytit do slov to, co se odehrálo předchozí večer v jedinečnosti okamžiku.
Inzerce
Někde ale ubrat musíme. O informace a reflexi aktuálního dění vás připravit nemůžeme, a proto bychom si rádi dali alespoň sloupkovou pauzu. S novou sezonou začneme v plné polní. Jak se ale znám, ta únava mi dlouho nevydrží. Už v polovině července se budu lačně ohlížet po tom, co se v destinacích mých cest zajímavého děje, a sbírat tak podněty pro další komentáře.