Žijeme ve společnosti, která je zvyklá na neustálý přísun novinek. A to pokud možno teď, hned a okamžitě. Více lesku, více barvy, více intenzity. Schopností udržet pozornost jsme dávno pod akvarijními rybičkami. Pokud kolem sebe nevidíme laserovou show, do hlavy nás nebuší nabombený beat a střih nepřijde do dvou vteřin, okázale se nudíme. A svět umění je v tom všem chycen někde uprostřed, zmatený jako chameleon mezi lentilkami. Má nám jít na ruku, ohnout se, zaprodat, nebo se snažit udržet laťku, hodnotu, status quo?
Dear Timothée Chalamet, shut up!
Téměř na každou negativní akci existují víceméně tři základní reakce. Útěk, tedy zalézt si do kouta a tam si v tichosti lítostivě foukat bebíčka. Útok. Třeba kladivem. Nebo povznesená netečnost, kterou můžete demonstrovat svou intelektuální převahu a vyrovnanost. Jenomže na pasivní rezistenci já nejsem zrovna Kubelík. Když na mě tedy ze sítí místo srovnávací analýzy středověké sečné a bodné zbraňové techniky, roztomilé japonské opičky a receptů na ovesnou kaši ze zálohy vyskočilo nějaké hollywoodské embryo s knírem sňatkového podvodníka z 30. let minulého století dramaticky vykřikující, že baletní a operní umění už nikoho nezajímá, měla jsem v ruce kladivo dřív, než bys řekl „Ludvík, Noverre, Petipa!“.
Zuzana Rafajová. Foto: archiv ZR.
Inzerce
Tím schizofrenním chameleonem jsou ale všichni – hudba, divadlo, tanec, výtvarno, videohry, film. Umělecké formy staré i nové. Předstírat, že o pozornost, ergo společenské přežití, bojují jen opera a balet zkrátka proto, že je jim oběma okolo 450 let, je nejen arogantní, ale do nebe volajícím způsobem pitomé. Zhruba jako když si sedmnáctiletý puberťák myslí, že po třicítce je z vás střihem geriatrický stařec. A taky zcela mimoděčně dokazující, že o problematice zmíněných a velkohubě zesměšněných oborů má dotyčný i přes matku a sestru profesionální klasické tanečnice povědomí zhruba jako průměrný učitel tělocviku o staroindické literatuře v sanskrtu.
Timothée Chalamet v sedmdesátiminutovém rozhovoru s kolegou Matthewem McConaugheym sáhodlouze rozebíral, jak jsou pro něj filmy a jejich tvorba důležité. Jak hluboce se ho umí dotknout jejich scény. Jakou sílu má herecká práce. Kolikrát viděl Interstellar. Jak nad svým uměním přemýšlí a za jak klíčové je považuje. O to bolestnější je lehkost, s jakou bez jakékoli pochybnosti plivne na jedny z nejstarších kontinuálně se rozvíjejících jevištních forem na světě. A nejen, že vše doprovází bezstarostným smíchem, který není nepodobný hýkání amerických hokejistů nad poznámkou páně Trumpovou, že do Bílého domu bude muset po výhře na olympijských hrách pozvat i jejich kolegyně hokejistky, ještě svůj výstup završí poznámkou, že „na sledovanosti právě přišel o 14 centů“... Protože nejen, že publikum opery a baletu se podle něj očividně pohybuje ve věkovém průměru 87 let, navíc je těch lidí na světě zhruba dvanáct. Dohromady.
V celé problematice se nadto projevuje i jistá forma ageismu, kterým coby euroamerická společnost trpíme. Odfrknout si nad experimentální scénou a pohanit současné umění většině vyslouží nálepku nevzdělaného vidláka. Ale kopnout si do starého jako by patřilo k bontonu. Současně Chalametův argument, který se někteří jali rámovat coby hluboký komentář společenských poměrů a všeobecné (ne)dostupnosti americké operní a baletní scény (jímž klidně mohl být, jenomže nebyl), vytváří mylný (a zhoubný) narativ, že umění je relevantní jen tehdy, mluví-li k masám. Větší pozdně kapitalistickou kravinu jsem už dlouho neslyšela.
Jasně. Byla to jen „nevinná sranda“. Jenomže já bych od někoho, kdo se považuje za umělce, očekávala, že… Já nevím, nebude úplný ignorant? Mám-li být však stoprocentně fér na obě strany, svět opery (potažmo klasické hudby) a baletu si na ony příslovečné vidle často nabíhá se sadomasochistickým potěšením sám. V podstatě si je před sebou ještě přidržuje, aby byla penetrace dokonalá. S každou novou mladou generací se objevují fatalistické hlasy, že teď už určitě opera nepřežije a balet rovnou může spáchat rituální harakiri. A ono, světe div se, i přes všechny ostatní oborové problémy ještě nikdy žádná apokalypsa nenastala. Jestli to nebude třeba tím, že staletí trvající tradice je známkou určité inherentní kvality, která prokázala, že je přenositelná z generace na generaci. Opakovaně. Neúnavně. Od roku 1581, respektive 1597. Ale nevím. Jenom hádám.
Pro příště bych tedy byla ráda, kdyby se nominant na Oscara před vyřčením podobných soudů pořádně a zhluboka nadechl, abychom si byli všichni jistí, že jeho mozek byl řádně okysličen, než z něj vypadla nějaká podobně velkolepá ptákovina.