Jak se tančí s rouškou…

„Nechce se ti napsat sloupek o tanci a rouškách?“ zeptal se mě před časem šéfredaktor Tanečních aktualit. „Ale jistě, beze všeho,“ ozvalo se z kouzelného sluchátka. Od začátku jsem měla jasno, že nechci psát nic o tom, že v roušce není vidět výraz a tak podobně. Důvodů k tomu je několik. Jako divák-kritik jsem přesvědčena, že výraz tanečníka je v pohybu, nikoli jen ve tváři. Myslím, že baletní gala Protančíme tím, které z Národního divadla naživo přenášela Česká televize, je toho důkazem. Jako divák-brejloun zase vím, že od prvního balkonu výš si můžu cokoli ve tváři leda domýšlet. Nu, a jako divák-cynik se mohu ušklíbnout, že jsem ušetřena přehrávaných hereckých projevů, zejména u těch, jejichž rejstřík se omezuje na pusu otevřenou (= radost, nadšení, ale i smutek) a na pusu našpulenu (vzdor).