Když hvězdičky vládnou všem

Inzerce

 I to je jeden z důvodů popularity mnoha serverů, od Alzy přes ČSFD až po Známého lékaře, a tak návrhy na zavedení procentuálního hodnocení přijdou jednou za čas na přetřes i na našich redakčních schůzích. Bod to bývá krátký, „ne“ přichází záhy. A já jsem za to opravdu ráda.

Hodnotit tímto způsobem není tak snadné, jak se zdá. Pokud se mě někdo zeptá, kolika procenty bych danou inscenaci ocenila, s největší pravděpodobností se za dlouhého, předlouhého „Éééééé“ dostanu k obligátní spáčilovské pětasedmdesátce. Ta neurazí, nenadchne, ale pokud inscenace kdovíjak nevyčnívá, lze se tím snadno vylhat. Jenže od recenzenta požaduji něco krapet víc.

Ale pro koho takové hodnocení vlastně je a o čem vypovídá? Pokud soubor, který finančně živoří, vytvoří svou životní inscenaci, jako kritik to ocením. Ale podívá-li se na hodnocení divák a srovná to s nepříliš povedeným kusem divadla, jehož rozpočet a celkové možnosti jsou několikanásobně vyšší, řekne si: „Ale vždyť tamto bylo mnohem lepší!“ A dost možná bude mít pravdu.

Jako kritik považuji za slušnost zohlednit podmínky, za nichž seskupení pracuje. Jako divákovi je mi to ale jedno. Pokud bych přešla k hodnocení procentuálnímu, musela bych vytvořit funkční metodologii, rozdělit inscenaci do plus mínus šestatřiceti složek k hodnocení, navíc s variabilní váhou hodnot, odvislé od toho, co je právě pro daný kus příznačné. Mechanicky, asi jako při hodnocení krasobruslařských soutěží, by vyšla nějaká cifra. Mě by to nepochybně bavilo. Ale stejně jako v onom krasobruslení, i zde by se najednou zdálo, že se z těch čísel jaksi vytratilo umění. Grafy, tabulky a statistiky mám ráda, jako zajímavost pro nás posedlé jsou vždycky fajn, ale hvězdičky a procenta si raději ponechám na hodnocení nové kulmy na vlasy.