Jedná se o Kennedyho centrum pro scénická umění (Kennedy Center for Performing Arts), které se v posledních měsících dostalo do hledáčku zájmu velkých amerických médií. Donald Trump totiž do rady tohoto významného kulturního dómu dosadil své vlastní lidi, dlouhodobé příznivce takzvaného MAGA (Make America Great Again) hnutí, nechal se jmenovat jeho ředitelem a hned poté rada odhlasovala přejmenování instituce na Trump-Kennedyho centrum; na protest proti této arogantní politice budu i nadále používat původní název. Nově ustanovený prezident centra Richard Grenell, opět jeden z MAGA příznivců (doporučuji hutné čtení jeho příspěvků na sociální síti X), po svém jmenování ukončil pracovní smlouvu vedoucí taneční dramaturgie Jane Raleigh, která zpochybňovala nové směřování instituce. K tomuto vyhazovu došlo dva týdny před začátkem sezony a téměř ihned ji nahradil Stephen Nakagawa, bývalý tanečník The Washington Ballet, rovněž obdivovatel Donalda Trumpa. Současný americký prezident se patrně rozhodl přeměnit tuto scénu k obrazu svému. Možná proto, aby měl kam chodit do divadla, když zrovna bude pracovat z Bílého domu, tedy až potom, co si zaplesá v nově budovaném tanečním sále.
Martha Graham vstává z hrobu, aby bojovala proti Donaldu Trumpovi
Od nástupu Donalda Trumpa do druhého funkčního období prezidenta Spojených států amerických se světový řád otřásá v základech. Trump ho testuje ze všech stran a zkouší, co vydrží. Jeho poslední kroky ohledně nově vznikající Rady míru jakožto organizace sekundující Radě bezpečnosti OSN, do níž její potenciální členové mají zaplatit vstupní poplatek miliardu dolarů a USA má mít výhradní rozhodovací právo téměř na vše, patří mezi tyto testy morálně a eticky fungující společnosti. Vliv amerického prezidenta lze sledovat i v kulturní sféře. Dnes se chci proto zaměřit na jednu konkrétní kauzu, která v informační smršti kolem Grónska, Iránu, Venezuely, Gazy, Ukrajiny a dalších spíše zapadá.
Svět umění si ale tento radikální zásah očividně nenechal líbit. Změna s sebou přinesla vlnu rušení domluveného programu, a to jak na akce v prodeji, tak ty již zcela vyprodané. Poměrně překvapivým a odvážným odchodem byl ten Washingtonské národní opery, která v centru sídlila od roku 1971. Mezi důvody uvádí i nový ekonomický model vedení centra, který vyžaduje plné zajištění financování uměleckého díla ještě před samotnou premiérou, což je v praxi naprosto nesplnitelný požadavek a vychází z absolutní neznalosti fungování oboru. Jestli se skutečně jedná o neznalost, nebo zcela záměrnou proměnu pro dosažení určitých cílů, o tom se můžeme jenom domnívat.
Propagované ideologii se kromě opery vzepřel i tanec. Před pár dny totiž oznámil soubor Martha Graham Dance Company, jeden z neslavnějších severoamerických ansámblů, že neodehraje plánovaná dubnová představení, jež měla být současně oslavou jeho stého výročí. Vzhledem k důležitosti tohoto tělesa i jeho zakladatelky pro americkou identitu, o jejíž historii se Trump pravidelně opírá, se mu tento vymazlený domeček z karet hroutí. Teď je řada na dalších. Například San Francisco Ballet pod vedením španělské tanečnice Tamary Rojo nyní čelí tlakům, aby rovněž své hostování v Kennedyho centru zrušil. Vše působí tak trochu jako hra o to, kdo ohne svá záda nejníže a kdo bude vzpřímeně a hrdě kráčet.