Milujte se a množte se!
Být členem grantových komisí v oboru, v němž se dlouhodobě angažujete za jeho podporu a prestiž, je podle všeho čest, provázená nadějí, že něco zmůžete. Po mnoha hodinách prozřete. Ne. Je to prokletí. A pocit bezmoci na hlavách lidí, kteří nemají bezmoc rádi.
Inzerce
Představte si, že máte před sebou deset natažených rukou. Tušíte, že dokážete sehnat sousto maximálně polovině, abyste trochu zasytili aspoň někoho. A tak hodiny sedíte nad žádostmi, vzpomínáte na všechny premiéry, které jste se poctivě snažili za rok oběhat, propočítáváte rozpočty, pročítáte dramaturgické záměry a výroční zprávy… A s těžkým srdcem bodujete, abyste po sečtení hlasů pokorně přijali výsledky, které jsou kompromisem hodnocení všech členů komise. Po odklepnutí státního rozpočtu nespíte a doufáte, že rčení „jez do polosyta…“ bude jako omluva těm, kteří už vědí, že se na ně možná dostane a natahují krky, stačit. S těžkým srdcem po několika hodinách rozdělíte slíbené tři rohlíky mezi pět hladových. A za několik týdnů se dozvíte, že se ministerstvo rozhodlo, že budou jenom dva. Ať podle toho upravíte velikost jednohubek a ty poté budou zveřejněny jako hodnocení komise. Volba, zda začít rozzuřeně štěkat, nebo stáhnout ocas, je nasnadě. Jenže pak si na webu přečtete, že ten třetí rohlík připadl klasické hudbě, neboť jim se nedostávalo, protože… proč? Protože být ministrem v demisi znamená mít to za pár a poslední příležitost něco ukousnout a poslat „malou domů“. Ex lege.
Celkový přehled přidělených dotací státní podpory festivalů profesionálního umění 2018 mluví za vše.
A tak mě v souvislosti s tím napadá jen výzva: „Milujte se a množte se!“
Dokud si totiž taneční obec nepřestane závistivě trhat sousta od úst a nesemkne se v jednu hlučnou demonstrující masu, nic se asi nestane. Je na čase přestat hrát roli šikanovaného dítěte a lítostivě plakat v koutě. Hlučná doba si žádá hlučné činy. A i když je tanec umění nonverbální, svůj hlas má. Naše múza mlčet nemusí!